<P>V minulém zamyšlení o cestě k duchovnímu životu jsem zmínil první skutečný krok k Absolutnu - touhu po <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=207">dosažení nesmrtelnosti</A>. Rozhodli jsme se ji zkoumat z ekologického hlediska podle dnes všeobecně uznávané „<A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/trvaly_rozvoj.mht">strategie trvale udržitelného rozvoje</A>“. Pro účely spirituality byla tato strategie uzpůsobena do pěti bodů, které ve svém celku odrážejí požadavek spirituální jednoty individua a rovněž brání hodnoty západní liberální společnosti. Obojí dědictví považuji za nezbytnou součást celostního pohledu na svět z hlediska trvale udržitelné touhy po nesmrtelnosti, která zahrnuje osobní a společenský rozměr. Minulé zkoumání vědeckého a technokratického pohledu na svět ukázalo, že tyto dnes vládnoucí ideologie nejsou z hlediska zvolených kritérií příliš vhodnými kandidáty na rozumně a hluboce žitou spiritualitu. Jejich duchovní cesta trpí dýchavičností osobní a nemístným nadýmáním společenským. Právě jsem dočetl skvělý román „Spolčení hlupců“ (J. K. Toole), proto ten bizarní slovník. Zajímavější cestu nabízí východní náboženství. Filosoficky i duchovně je nejzajímavější a také nejznámější buddhismus, cesta k osvícení poprvé praktikovaná v Indii. Princ Sidhárta Gautama se narodil kolem roku 533 př. Kr. v městečku Kapillavathu v severní Indii. Svůj život trávil v paláci rodičů, kteří ho přespříliš chránili před světem. Když mu bylo dvacet devět let, jeho život změnila čtyři setkání. Viděl v jednom dni starce, nemocného člověka, mrtvého muže a žebravého mnicha. Tak poznal stáří, bolest, smrt a chudobu a začal se ptát po smyslu života. Rozhodl se odejít z domova, aby mohl vést život žebravého mnicha a meditovat. Čas trávil mezi hinduistickými askety, kteří ho naučili hladovět a koncentrovat se na meditaci. Potom se věnoval studiu posvátných hinduistických textů. Nenašel však odpověď na všechny své otázky, a proto se rozhodl hledat v sobě samém cestu, která vede k vlastnímu osvobození. Legenda vypráví, že v Bódhgaji, když seděl pod fíkovníkem, symbolem poznání (<EM>bodhi</EM>), dosáhl po dlouhé meditaci konečně osvícení. Stal se Buddhou, tedy "probuzeným", "osvíceným". V městě Benáresu pronesl svou první řeč zvanou „Osmerá cesta“. Potom se vydal společně se svými žáky na cestu po severní Indii a hlásal novou doktrínu. Umřel velmi stár po letech potulného života.<BR><BR>Duchovní strategie osvíceného Gautamy je velice jednoduchá jako ostatně všechny geniální duchovní projekty. Život je neustálá strast. Od bolesti a cesty ke smrti až po odloučení od všeho, co je člověku milé. V tomto smyslu termín „strast“ (<EM>dukha</EM>) ukazuje základní narušení vesmíru a člověka nejrůznějším zlem. Příčinou tohoto stavu neútěchy je stálý proud egoismu v nás, který představuje jakousi sobeckou žízeň po životě, kterou pak trpíme. Tato sobecká žádostivost, pud osobního uspokojení, zvaný „touha“ (<EM>tršna</EM>), chce za každou cenu naplnit naše sobecké potřeby. Následující Buddhova cesta v osmi etapách znamená léčbu této žádostivosti a nastolení vnitřní rovnováhy. Osvícený požaduje ve slavném kázání pozornost celé bytosti upřenou k následujícím oblastem naší existence: pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravé snažení, pravá bdělost a pravé soustředění. Teprve když se zbavíme tří nepřátel „sebeklamu, žádostivosti a nepřátelství“, dosáhneme ideálního klidu mysli, která může vnímat svět a sama sebe novým způsobem. Tento nový život znamená dokonalý stav duše, v němž jsou vyhaslé nepříjemné vášně a mysl žije v dokonalé rovnováze sama se sebou (<EM>nirvana</EM>). Tolik v kostce k obsahu učení. A nyní prozkoumejme předloženou strategii podle zvolené pětice kritérií trvale udržitelné spirituality v západní civilizaci.<BR><FONT face=Arial>Ad 1) Přehled nauky<BR></FONT>Základní ideu buddhismu jsme stručně načrtli v minulém odstavci. V zásadě tedy víme, o jaký druh spirituality jde.<BR><FONT face=Arial>Ad 2) Konformita s českou společností po sametu</FONT><BR>To není snadné určit. Buddhistické komunity u nás sice existují, ale drží se mimo společnost a její všeobecně sdílené aspirace, ať již politické, kulturní nebo komerčně-spotřební. Důvod odloučení vyplývá z podstaty učení: komunita se nemůže přímo angažovat v sociálně či politicky zaměřených projektech více či méně dobrého života, protože by tím propadla „strasti“. Aktivisté by se vrátili zpět do koloběhu karmy a nedosáhli by osvícení. Vliv buddhistů na společnost může být pouze nepřímý. Svým osobitým stylem života (meditace, klid, soustředění se na podstatné hodnoty, přátelství, láska ke všem tvorům, lhostejnost k lákadlům moci, sexu a slávy....) ukazují zájemcům alternativní zaměření existence zaměřené ke specifické formě Absolutna, které lze žít i u nás. <BR><FONT face=Arial>ad 3) Ekologický a planetární dopad zkoumané spirituality<BR></FONT>Zde není co řešit. Dopad buddhismu na ekologii je zásadně a jednoznačně pozitivní, a to z mnoha důvodů. Základní princip této cesty k nesmrtelnosti představuje respekt ke všemu stvoření, s nímž sdílíme společný kosmický osud. Pak nemohu ničit jiné tvory ve jménu egoistických potřeb vlastních či kolektivních. Vegetariánský styl života a soucit se všemi tvory proto patří k základním požadavkům buddhistické spirituality. Dalším důvodem k respektu je nespotřební charakter existence zaměřené zcela a zásadně na duchovní hodnoty. Konzum znamená pro buddhistu pouze dosažení základní míry materiální zajištěnosti. Obživu si může zabezpečit vlastní prací na poli či v klášterní zahradě nebo žebravým způsobem života. Na druhou stranu je jasné, že podobný styl nemotivuje ani k průmyslové inovaci ani k technologickému rozvoji - viz neúspěšnou iniciativu Ghándího zavést tradiční tkaní látek pomocí ručního předení. Volba buddhismu je ve stylu „buď-anebo“: buď duševní klid, nebo spotřební a materialistický zmatek duše.<BR><FONT face=Arial>ad 4) Kompatibilita se západní civilizací<BR></FONT>Již minulý bod ukazuje handicap v oblasti výzkumu a vědeckého poznání, které definuje západní společnost. Zásadně problematickým se stává zejména pojetí osoby. Buddhismus se rozešel s hinduistickým světem véd a upanišad a odmítl <EM>átman</EM>, tedy existenci osobního božského principu. Buddha mluví o tzv. <EM>an-átman</EM> (nejáství), aby zdůraznil neosobní charakter své nauky o osvobození z trýzně života. Stav nirvány znamená vyhasnutí jakékoliv zkušenosti osobního „Já“, které splyne jako kapka rosy s hlubokým mořem. Zkušenost nirvány popírající každou individualitu je v rozporu se západním pojetím jedinečnosti člověka jako osoby. Kritérium osobní spirituality tedy není naplněno v západním smyslu slova. Měl jsem zajímavou debatu na toto téma v alpské výšce asi 2700 metrů, kdy jsem sdílel na jednu noc bivak s jedním německým horolezcem-buddhistou. Oceňoval přínos buddhismu pouze na rovině osobní; osmerá cesta mu umožnila najít vztah k zásadním hodnotám života. Co tedy platí obecně, to nemusí platit v jednotlivém případě.<BR><FONT face=Arial>ad 5) Individualizovaná spiritualita z hlediska touhy po nesmrtelnosti<BR></FONT>Je třeba vysoce ocenit morální poselství buddhismu, který v podobě tzv. mahájánového směru (100–250 po Kr.) dochází ke kosmickému soucitu se stvořením a se slabými a trpícími lidmi. Láska v buddhismu však vždy znamená jen prostředek k absolutnímu stavu vyrovnanosti a nikdy není sama o sobě cílem. V křesťanství ale láska představuje absolutní cíl, protože „Bůh je láska“ (<EM>1 Jn </EM>4,16). Tento bod souvisí se zaměřením buddhismu k neosobní spiritualitě, jejíž cílem je vyhasnutí osobní vášně a touhy. Spiritualita východního náboženství tedy není kompatibilní s křesťanským pojetím osobně darované a zakoušené lásky mezi Bohem a člověkem. Přesto je třeba zásadně zdůraznit etické zaměření buddhismu, které je zřejmé ze všech předešlých bodů.<BR><BR>Tolik k nejznámější východní strategii trvale udržitelné touhy po nesmrtelnosti. Je paradoxní tím, že svého cíle dosáhne až v momentu, kdy tato touha definitivně uhasne. V jednom krásném filmu o buddhistickém stylu života z Jižní Koreje symbolizovala dosažení nirvány obyčejná kráva, která pokojně kráčela za odcházejícím mnichem. Teprve až zrušil zneklidňující vazbu na rodinu, na mistra, na klášterní místo - když si vzal mošnu a vydal se na cesty do neznáma - pak šlo „osvícení“ pokojně za ním. Západní strach ze ztráty majetku by pochopitelně hnal krávu před sebou. Hrdina filmu už byl duchovně jinde. Nemusel se snažit jít k cíli, protože svým bytím se usadil v cíli, došel nirvány. Osvícený mnich zbavený starostí našel pravý vztah k životu a tím i ke smrti.<BR><BR>