Ukradený listopad

Co se stalo, přihodilo ...se zpívá v jedné koledě. A od Sametové revoluce v r. 1989 se toho přihodilo skutečně hodně.


Byl obnoven kapitalismus. Ovšem společný „národní majetek“ se rozdělil nikoliv rovnoměrně všem, ale především se dostal „připraveným“. Po sametové revoluci celkem rychle vznikla vrstva připravených milionářů, kteří evidentně mají z toho majetku „všech“ ten svůj podíl větší. Začalo se malou privatizací, kterou měla vzniknout široká vrstva drobných „podnikatelů“. To slovo podnikatel nemám rád, dostalo vinou jistých šikulů poněkud pejorativní nádech. A v románech z dob c. a k. monarchie i z první republiky se příliš nevyskytovalo, za to tam byli jmenováni řemeslníci, truhláři, stavitelé, instalatéři, knihkupci, majitelé koloniálních obchodů a konec konců i továrníci. Ale zpět k současnosti – ta vrstva malopodnikatelů je na úbytě (zčásti pracuje pro ty větší štiky ve „Švarc systému“) a hromadně si stěžuje na daňovou politiku, která je prý vydírá.


Ale i u těch velkých štik není vše, jak se čekalo. Ty větší štiky většinou neudržely ve svých rukou velké firmy, získané ve velké privatizaci. Hodně firem i se světově zavedenými značkami zaniklo (vytunelováním, pohlcením konkurencí nebo zánikem celní ochrany při otevření se světu a především asijské konkurenci). A další velkou část ty štiky pro sebe výhodně odprodaly do zahraničních rukou. Prý to nevadí, daně prý zahraniční majitelé platí u nás. Ovšem zisky nemusí reinvestovat u nás, ale mohou jimi posílit své mateřské firmy. Pochopitelně jsou naše firmy v jejich rukou jen kabátem a jejich firmy v mateřských zemích tou bližší košilí.


Změna v postavení dětí a starých lidí si také vyžaduje zamyšlení. Pokud stát škrtá v oblasti sociálních příspěvků na děti (jen první dítě bude plnohodnotné, ty další mohou už nosit to obnošené) nebo na péči o zdravotně hendikepované, čekali jsme v r. 1989 něco jiného. Když na začátku Havel řekl, že lepší nemocnice nesmí být výsadou mocných, zní to smutně v době, kdy se rozbíhá rozdělení zdravotní péče na základní a placenou vylepšenou pro ty, kdo na to mají. Pokud jsme ubezpečování, že se těm nemajetným ta péče dostane též, ať to někdo obhájí v situaci, kdy slyším v rozhovoru skupiny dnešních bohatších, že „si to určitě rádi zaplatí“. Takže pokud si v nemocnici 20 bohatších zaplatí lepší (čti rychleji poskytnutou) péči, pak ten jeden, co na to nemá, může taky čekat v pořadníku a nedočkat se.

Bylo by naivní čekat, že koaliční politici budou nadšení z demonstrace, kterou svolala 17. listopadu na Václavské náměstí iniciativa Stop vládě. Ovšem tentokrát byly reakce až nebývale hysterické, svědčící o tom, že současné moci už došly veškeré argumenty. Jistý koryfej dokonce kritizoval Českou televizi za to, že si vůbec dovolila vysílat přenos ze shromáždění. Ovšem vrcholem logiky bylo pohoršení nad tím, že protestující zneužili datum 17. listopadu a jeho symboliku. Zdá se, že s podobnou drzostí, s níž tato vláda převedla do rukou spřátelených kapitálových skupin veřejné statky jako například školství, zdravotnictví nebo justici, si pro sebe dokázala zprivatizovat také státní svátek.


Je dosti groteskní, když se za strážce odkazu 17. listopadu vydávají například Přemysl Sobotka, Miroslav Kalousek či Petr Nečas, kteří se sametovou revolucí nemají zhola nic společného. Byli dokonale konformní s předlistopadovým režimem a antikomunisty se stali teprve tehdy, když se to začalo vyplácet (a nic nového se od té doby nenaučili). Smutnější je však krátkozrakost mnoha aktivních účastníků studentských protestů z roku 1989. Tehdy dokázali něco riskovat pro svůj názor, dnes však jenom opakují mantry o totalitní hrůze a o současném systému jako nejlepším možném, nanejvýš s několika nepoctivými úředníky jako jedinou skvrnou na kráse. Nejspíš se to dá vysvětlit tím, že se dostali do celkem lukrativních funkcí a tím dosáhli svého. Ještě jim není padesát a už se zakonzervovali v předvídatelných frázích, ztratili schopnost kritického přemýšlení a odmítají vidět, že dnešní svět už je jiný než před čtvrt stoletím, má jiné problémy než fronty na banány a toaletní papír, a proto potřebuje nová řešení. Dojímají se vlastním dávným hrdinstvím a nechápou, že Listopad 1989 nebyl poslední myslitelnou revolucí a "koncem dějin", ale jen jednou epizodou v zápase českého národa za smysluplný a důstojný život.


Nelze si nepovšimnout jedné zvláštnosti: ačkoli jsou antikomunističtí aktivisté stále početnější a hlasitější, ačkoli se jim dostává vydatného prostoru v médiích či školních osnovách, KSČM oslovuje stále více voličů. Nabízí se otázka, zda to spolu nějak nesouvisí, zda právě rétorika a hlavně činy tuzemských komunistobijců nedělají neostalinistickým pohrobkům tu nejlepší reklamu. Adoranti mafiánského kapitalismu se chytli do vlastní pasti, když neustále odmítali jakoukoli střední cestu a každého, kdo si dovolil zpochybnit stále asociálnější kroky pravicových vlád, obviňovali, že si přeje návrat starých pořádků (ani toto nebylo ostatně z jejich hlavy, vykradli to z Orwellova románu Farma zvířat). Logicky si stále více lidí říká: pokud jedinou myslitelnou alternativou k současné vládě lichvářů a velkozlodějů jsou komunisté, no tak to tedy radši ty komunisty.

Pamatuji si to jako by to bylo dneska. Stála jsem na náměstí, z ampliónů se zajíkavě ozýval hlas Václava Havla. Hovořil o pravdě a lásce a kolem mě stálo hodně lidí, kteří upřímně věřili, že nastal čas odpuštění a očištění naší, české, ale i světové společnosti. Čas, kdy inteligence zvítězila nad hloupostí, zdvořilost nad hrubostí, umění nad bezduchostí, poctivost nad korupcí a především mír nad světovou valkou, která nás desetiletí strašila, o níž jsme tušili, že by to byla ta poslední, atomová, globálně destruktivní a fatální pro lidský druh jako takový. Ta by během jediné minuty smazala veškeré úsilí a nekonečné oběti předchozích generací, všechny sny našich pradědů o osvícení a vykoupení. I ten nejpřesvědčenější materialista chápal duchovní rozměr bipolární světové krize a oddechnul si při pohledu na padající Berlínskou zeď a vlaky se zlověstnými tanky a raketami SS 20 putujícími zpět na východ. Ještě mi v uších zvoní milón klíčů na Václavském naměstí odemykajících bránu do ráje. Někdo se tomu možná ušklíbal a puberťáci, kteří to všechno začali, zvonili taky možná jen tak z hecu a z radosti, že nemusí psát písemku a navždy odpadne ruština. Ale všeobecná atmosféra pod Koněm a později na Letné pulsovala nadějí.


Kdo mohl tenkrát tušit, že místo do ráje se český národ raději rozhodne kráčet s Paroubkem do Raje, že vyhrají klobásky a párky a jistá lahvinka slivovice pod polštářem, že Václav Havel, moralista a tragikomický aktér nejabsurdnější hry světa, promění Kafkův zámek na maloměstský bordel a Václav Klaus jej potom ještě povýší na mafiánskou špeluňku.


Co s tím, ptáte se se mnou? Kohokoli potkám, ten se rozpačitě škrábě za ušima a kroutí hlavou. Kdo viděl svět, už ví, že ani jinde to není o mnoho lepší. Vladaři se vrtí, zarývají bankám do řiti, kňouří, figurky slavných padají a vstávají, podle toho, jak tahají za špagátky média. Stínová hra v pozadí nic dobrého nenapovídá. Kdo se to vlastně schovává za oponou a má v ruce naše osudy? Kdo si osvojuje postavit se do role božského Autora a Režiséra, inscenujícího nekonečný příběh lidského utrpení, Velkého Bratra, který nás neodvratně vede do pekel sebenenávisti a nevíry v dobro. Kdo se to na nás snaží vydělávat za cenu našeho zničení a vyčerpání? Co v člověku způsobuje, že touží druhé vysávat a neuvědomuje si přitom, že tímto způsobem, z hlediska dlouhé perspektivy, ničí i sám sebe?