O uprchlících, racionálně

Znechutila nás hysterie ohledně uprchlíků, ale jiným způsobem než pražskou kavárnu a úklidovou četu českých humanistů v čele s Čulíkovými Britskými listy nebo s Deníkem Referendum. A už vůbec nehodláme polemizovat s xenofobními výkřiky českých nezávislých webů, mezi něž bohužel patří i ty, k nimž máme v jiných bodech velmi blízký vztah. Na rozdíl obou extrémistických skupin již tři roky odmítáme děsivou politiku Západu na Blízkém východě dělanou podle následující série:

• bombarduj vše a zajisti si podporu příslušných teroristů, bude to lacinější;
  
• znič vše kromě nalezišť ropy a plynu, kvůli nimž se toto svinstvo dělá;
  
• na rozbombardovanou zemi dej lichvářské úvěry, a ty hleď z dané země vydrat až do krve;
  
• pak bezstarostně panuj až do vyčerpání populačních a územních zásob.
  

Celkově jsme věnovali uprchlické krizi tyto důležité články, citujeme podle pořadí vydání od nejstaršího k nejnovějšímu.

• Mediální hysterie kolem uprchlíků (28.08.2015)
  
• Sociální darwinismus EU: Kdo doplave, bude uprchlíkem (07.09.)
  
• Konec prvního kola EU-komedie s uprchlíky (15.09.)
  

Články měly pokaždé stejný styl. Jednak ukázaly debakl současné politické reprezentace EU, které vládne NATO, korporátní bankéři a jimi koupení politikové. Takové nakupení chamtivosti a iracionality nemůže produkovat nic jiného než zmatek a chaos, jehož jsme denně svědky. Úklidová četa českých humanistů toto svinstvo už nestačí zametat pod koberec, a to jí korporátní česká a světová média pomáhají ze všech sil. Dále jsme ukázali skutečnou krizi na příkladech zemí opravdu postižených uprchlickou vlnou v důsledku zločinecké politiky Západu. Bavme se tedy racionálně o dvou věcech: 1) kdo a proč vyvolal uprchlickou krizi; 2) jak na ni máme reagovat. Prvnímu bodu jsme věnovali tematická čísla letos a loni. Připomínáme:

• 2015-4 (Ukrajina: těžká otrava válkou)
  
• 2015-2 (Blízký východ, už blízký)
  
• 2014-9 (Cesty do korporátního otroctví)
  
• 2013-22 (Co vzal rok 2013 - PDF)
  
• 2013-09 (Irák: deset let vraždění)
  

Pak je jasné, že nemůžeme souhlasit s povinnými kvótami pro uprchlíky podle propočtu bruselských bankéřů a politiků direktivně nařizujícím členským zemím, koho mají přijmout. Připomeňme, že stejní amorální politikové a legální zloději jako Jean-Claude Juncker (viz heslo "Junckergate") souhlasili s bombardováním daných zemí, kde navíc aktivně podporovali terorismus. Po ruském boji proti terorismu v Sýrii se západní teroristé a zločinci podporovaní EU vracejí do zemí svého původu. Terorismus nyní přijde i do Evropy, jak o tom již dva roky trvale píšeme například v sérii "Fakta o Sýrii".

Proto nás za redakci překvapuje politická slabomyslnost intelektuálů v sociální demokracii, kteří kvóty podporují (Sociálnědemokratický think-tank: Kvóty jsou výrazem solidarity s Evropou). Podpořit systém, který produkuje uprchlíky a direktivně ruší poslední zbytky demokracie dané v členských zemích zespodu znamená, že citovaná česká levice ideově zbankrotovala a připojila se k úklidové četě českých humanistů. Mluvit o české pravici již nemá smysl, tam pokračují fašistické vepřové hody.

Demografie a vyhynutí na český způsob

Racionální přístup k uprchlíkům znamená, že budeme hledat věcné argumenty, proč je máme nebo nemáme přijmout. Jistěže nemůže jít jen o lidi, které jsme bombardováním a podporou terorismu násilím vyhnali z jejich domovů, a kteří nás z těchto naprosto zásadních důvodů také nenávidí. Ptejme se však, zda nepotřebujeme normální imigraci, abychom prostě nevyhynuli. První tabulka ukazuje tento důvod podle ukazatelů z roku 2010, viz tato studie.




Zdá se, že Česko potřebuje ročně kolem 20 tis. imigrantů, abychom nevymřeli. A jde také o průměrný věk. Česká populace nejen že nemá děti, ale velice rychlým tempem také stárne. Posun křivky doprava znamená, že přibývá průměrný věk, kdy je již biologicky obtížné mít děti. A někdo děti mít musí, protože psi v domácnostech to v Česku nevytrhnou.




Neoliberalismus nás celkově ožebračil a nelze předpokládat, že se budeme mít lépe v příštích letech. Báječná léta zažívá v tomto systému pouhé jedno procento obyvatel (Báječná léta jednoho procenta). Navíc Západ začal regionální války o suroviny a o vliv, které musí někdo zaplatit. A nejsou to jen uprchlíci, kdo platí, my jsme ničeni také. Takže dětí v ožebračeném Česku přibývat přirozeným způsobem asi nebude, protože je lacinější mít psa nebo kočku. Nyní se podívejte na tři prognózy vývoje pro budoucí léta.




Červená čára ukazuje, kdy začneme rychlým tempem vymírat při horším scénáři přírůstku obyvatel. V této době už budou v Česku převažovat senioři ve vyšším věku, na jejichž důchod nebude mít kdo dělat. A jejich důchod bude v případě dalšího vítězného tažení neoliberalismu asi už úplně vykradený. Stejný graf dole ukazuje rozdíl mezi přírůstkem a úmrtností v nejbližších 50 letech. Rozdílu obou křivek jasně naznačuje, že imigraci potřebujeme.

Můžete mi říci něco o sobě?

Je mi 27 let, na vysoké škole jsem vystudovala obor sociální a mediální komunikace, od svých 20 let podnikám, mám taneční studio a působím jako lektorka pole dance.




Jak jste se dostala k tomu, že teď pomáháte uprchlíkům?

Sledovala jsem informace, které nám poskytovala česká media, ale i další zdroje, protože se snažím vždy udělat si nějaký objektivní obrázek. Těch informací bylo tolik, hodně se lišily a já jsem se v nich ztrácela, takže jsem si to chtěla sama srovnat v hlavě a udělat si vlastní názor. Co to je za lidi, co je vede k tomu, že migrují do Evropy? Usoudila jsem, že jediný způsob, který momentálně existuje, je ověřit si to na vlastní oči, jet se tam podívat. Chorvatsko a Srbsko nejsou od České republiky zas tak daleko, dá se tam dojet za méně než 10 hodin autem.

Celé to začalo tím, že jsem na facebooku sdílela články, které mě zaujaly a pod jeden reagovaly v komentářích dvě mé kamarádky, že by možná nebylo od věci jet se tam podívat. Nad tím jsem už nějakou dobu uvažovala. Tak jsme se domluvily, že pojedeme. Týden na to jsem se sešla s kamarádem další mé známé, který už tam byl. Osobně jsme se neznali, nikdy předtím jsme se neviděli. Na tu schůzku jsem šla proto, aby mi řekl nějaké svoje zkušenosti z té předchozí cesty, abychom věděly, na co se máme připravit. A on mi v podstatě v první větě řekl, že odjíždějí zítra ráno zase, že mají jedno volné místo v dodávce a jestli nechci jet taky. Během dvou hodin jsem se rozhodla, že pojedu. Usoudila jsem, že je výhodnější jet tam s někým, kdo už tam byl a nehledat tam něco sama, mít tam nějakou oporu. Rozhodně jsem neměla v plánu jet tam pak zase, i když mi bylo hloupé vykašlat se na kamarádky, které s cestou již počítaly. Trochu jsem doufala, že si to rozmyslí. Chtěla jsem tam jet jenom kvůli tomu, abych si udělala nějaký názor a rozhodně jsem neměla v plánu cestu opakovat. Časově jsem velice vytížená, nikdy jsem neměla žádné představy toho druhu, že bych se aktivně podílela na jakékoli dobrovolnické organizaci a podobně, protože moje časové možnosti mi to neumožňují a ani jsem po ničem takovém nikdy netoužila.

Kde jste přesně byla?

Byla jsem v obci Bapska na srbsko-chorvatských hranicích, je to kousíček od města Tovarnik. Nejdříve jsme se pokoušeli dostat se přes maďarsko-srbské hranice, kde nás docela vypekli celníci, kteří se nejdřív tvářili, že nás úplně bez problémů pustí. Podotýkám, že ten problém nastával vždycky ze srbské strany. Chorvati i Maďaři nás s dodávkami naloženými humanitární pomocí bez problémů pustili, ale Srbové nás vykázali do celní zóny s tím, že nás jenom zváží, a dají nám povolení. Po třech hodinách různého papírování a čekání nás obrátili zpátky do Maďarska, navíc cestou pro kamiony, takže jsem ještě další hodinu a půl stáli frontu mezi kamióny, aby nás mohli zrentgenovat a zjistit, jestli náhodou někoho nepřevážíme.

Kdy to bylo?

Vyráželi jsme v neděli 13. září z Prahy, jeli jsme nejdřív přes Maďarsko do Srbska, na hraniční přechod Kelebija. Tam nás nechali 4,5 hodiny čekat. Jediné, čeho dosáhli, bylo to, že jsme potom zbytek noci řídili podél hranic na chorvatskou stranu, abychom zkusili přechod z Chorvatska. Na chorvatsko-srbské hranice jsme přijeli v pondělí někdy kolem poledne a opět nás nepustili, takže jsme se spojili s koordinátorem toho místa v Bapské, působí tam český tým. Nejedná se o žádnou organizovanou skupinu lidí v rámci jakékoliv organizace. Jsou to lidé, kteří jsou tam na vlastní pěst. Většina z nich tam jeli původně jako já, podívat se. Jenom proto, aby věci, které tam předchozí dobrovolníci vybudovali, fungovaly i nadále, tak ti, co jsou tam delší dobu, na sebe berou roli koordinátora. Mají na facebooku uvedené telefonní číslo, se kterým se dá spojit v případě jakýchkoli potíží, a předávají informace nově příchozím. Musím zmínit, že mě to strašně překvapilo, co tam ti lidé vytvořili. Přestože to není žádná organizovaná skupina, tak tam všechno fungovalo skvělým způsobem a myslím, že mi to hodně změnilo představu a obrázek o nás, Češích. Umíme totiž krásně improvizovat v různých situacích. Myslela jsem si, že český národ je takový nepřejícný a zapšklý, ale to, co jsem tam viděla na místě, byla úplně ukázková solidárnost a organizace.

Znamená to, že oficiální organizace typu Člověk v tísni, Červený kříž a UNHCR tam nefungují?

Je tam stánek Červeného kříže a UNHCR, kteří ale nemají šanci pokrýt tu kapacitu přicházejících lidí. V momentě, kdy přijede deset srbských dvoupatrových autobusů zároveň, nemá sedm lidí z Červeného kříže šanci s tím něco udělat. A to se tam bohužel dost často děje, protože ty výsadky ze srbské strany jsou strašně nekoordinované, někdy se stane, že je tam jeden autobus, který zrovna vysazuje a během půl hodiny je jich tam opravdu deset. Navíc tyto organizace v noci nefungují. Zavřou stánky a jdou spát. Jenže v noci je právě největší nával autobusů a tedy i množství procházejících lidí. Denně je to v Bapské něco mezi čtyřmi až šesti tisíci lidí.



Autor: Thang Do, zdroj

Můžete popsat, jak to tam vypadá?

Tím, že nás nepustili přes maďarsko-srbské hranice, tak nám dost času zabrala cesta. Zabili jsme tím celou noc a půl dne, takže na místě jsme byli jenom 24 hodin. Vypadá to tam tak, že pokud se člověk spojí s koordinátorem, tak se ho hned po příjezdu někdo z dobrovolníků ujme a vysvětlí mu, jak to tam funguje. Nejdřív se zeptali, co jsme přivezli, jestli se nám v těch dodávkách podařilo něco provézt přes hranici. Srbové tím, že nechtějí pouštět dobrovolnickou humanitární pomoc, způsobili, že jsme museli všechno oblečení vyložit v tom Tovarniku v provizorním skladu u nějakého místního obyvatele na půdě. S sebou jsme provezli v každé dodávce asi jen čtyři batohy, při čemž jsme se tvářili, že se jedná o naše osobní věci. Přivezli jsme pláštěnky, igelitové pytle a některé další věci, které jsou potřebné na místě z organizačního hlediska.

Slečna, která se nás ujala, nás provedla tím systémem, který tam je, ukázala nám, kde je vojenský stan, ve kterém byl sklad. Vše tam bylo roztříděno a mělo své místo - jídlo, obuv, bundy, svetry, pláštěnky, baterky, čaj atd. Pod tím stanem byl i přístřešek, čili plachty natažené mezi stromy nebo kůly. To bylo naše zázemí, kde byly připravené věci, které se distribuovaly. Byly uspořádány podle velikostí, například malé věci pro miminka, větší děti, ženy, muže. Za skladem byla kuchyňka, kde se vařilo teplé jídlo pro dobrovolníky a čaj. Non-stop se vařila horká voda, která se nalývala do kýble s čajem, který se podával zmrzlým uprchlíkům. Celé odpoledne a noc pršelo.

Řekněte nám něco o sobě a organizaci, pro kterou pracujete, prosím.

Jmenuji se Věra Roubalová Kostlánová. Vystudovala jsem strojní fakultu. V roce 1977 jsme s manželem podepsali Chartu 77. Po Listopadu 1989 jsem tři roky pracovala na ministerstvu vnitra, v odboru pro uprchlíky, poté v nevládní organizaci Poradna pro uprchlíky. Poté jsem si doplnila psychoterapeutické vzdělání a teď už dlouho pracuji v občanském sdružení inBáze. S migranty pracuji už téměř 25 let. Nejprve jsem pracovala se ženami v rámci multikulturních skupin, teď se věnuji psychoterapii s migranty, včetně uprchlíků.

Poznala jste nějak ve své práci, že se něco děje, že se nějak změnila situace v souvislosti s tzv. uprchlickou krizí?

Poznala jsem to přes své klienty, velmi výrazně. Několik z nich mi řeklo, že se na ně lidé dívají úplně jinak. Například protože jsou z Čečenky a nosí šátek uvázaný dozadu. Přitom jsou tady jedenáct let a nikdy to nebyl problém. Až teď, v několika posledních měsících. Nedávno se mi jedna Čečenka svěřila, že na ní jedna paní křičela, ať jdou domů a že když jsou tady, tak se musí oblékat jako my. Bylo to velmi nepříjemné. Chodí sem paní, která nenosí šátek, ale je trochu snědší, černovlasá, je to krásná vysokoškolsky vzdělaná žena, která tady pracuje jako uklízečka. A taky cítí, že se na ni najednou lidi dívají jinak a vůbec nechápala proč. Až do té chvíle, když při jednom úklidu uslyšela v televizi našeho pana prezidenta, jak říká: "Nikdo vás sem nezval." V ten moment jí to došlo.

Nedávno mi jeden pán povídal o tom, že si po všech těch letech znova uvědomil, že je tady cizinec. Ucítil to nepřátelství a nepřijetí, které tady je ve vzduchu, i ten strach.

Je to i u lidí, kteří jsou zde plně socializovaní, dlouhodobě tu pracují, mají tady pracovní vztahy?

Ano, stačí když jsou něčím jen malinko odlišní. Vzezřením, šátkem, čímkoliv.

I zde v Praze, kde je spousta cizinců?

Ano, bohužel i zde.

A máte kontakty s lidmi, kteří pracují mimo Prahu, že by to tam bylo jinak?

Měla jsem tu člověka ze severních Čech a měl tu samou zkušenost. Jedná se o neustále vzbuzovanou nenávist, nepřátelství a strach. Je to strašlivě nebezpečné, protože je to pouze v rovině emocí. Na emoce lidí to hodně působí, když to říkají některá média i mnoho politiků. Navazuje to na nějaký strach, který v sobě každý člověk podvědomě má. My v sobě navíc máme ještě ty strachy z doby předlistopadové, ten celý systém byl založen na strachu.

Takto utvářená atmosféra dává šanci, že se aktivizují různí extrémisti, kteří vždy hledali nějakého nepřítele. Jednou to byli Rómové, teď to jsou migranti, jindy to zase byli Židé. To se jim velmi hodí. Atmosféra strachu je živnou půdou pro lidi, kteří mají ideologie založené na nepřátelství, nenávisti a násilí.

I lidé, které znám a kteří se dosud chovali velmi racionálně, mají obavy, že když přijmeme větší množství cizinců, že to bude mít nějaké následky typu šíření epidemií, narušení našeho způsobu života a že po čase zde cizinci díky vyšší porodnosti převládnou.

Mrzí mě, že média neobjasňují základní fakta o azylové proceduře a o detenčních zařízeních. Pokud přes naše hranice přijde uprchlík (většinou bez dokladů, protože v zemi, kde je válka nebo v níž je pronásledován o ně přišel, nebo si je nemohl opatřit) a chce u nás zůstat, tak má jedinou možnost - požádat o azyl (tzv. mezinárodní ochranu). Jdou do přijímacího střediska, kde pobývají většinou tři týdny až měsíc a projdou veškerými zdravotními prohlídkami. Jsou tedy výborně zdravotně sledovaní, možná lépe než běžný český občan.

Je pravda, že mnoho lidí tady teď nechce zůstat, protože máme velmi špatnou pověst. Je to dáno tím, jak přijímáme uprchlíky, jak málo jim dáváme azylů, jak jsme nevstřícní a nemáme je rádi. Hraje v tom však i roli něco jiného. V dnešním světě mobilů jim buď ostatní, nebo převaděči řeknou: "Jeďte do Německa." Oni už tam taky často mají své příbuzné nebo známé, podobně jako ve Švédsku, kde mají své komunity. U nás žádné komunity nemají, tak sem nikdo nechce.

Není to třeba taky výší německého kapesného, slyšel jsem o několika stech eurech měsíčně...

Ona to není pravda. Sice se to šíří, ale je to, jestli se nepletu 135 euro na měsíc, pro děti 95 euro. Když to přepočtete, tak to sice není žádná sláva, ale když někdo požádá o azyl u nás, tak nedostává žádné kapesné. Pokud je v uprchlickém táboře, tak dostává peníze na jídlo, pokud tam není, tak nedostává nic. To jsou naše pravidla. Je to ekonomicky nesmyslné, protože ti lidé nás v táboře stojí mnohem více peněz, než když se snaží uživit se sami. Ale vrátím se k té předchozí otázce.

Co se týče ohrožení našeho způsobu život, tak to, že se navzájem ovlivňujeme, je normální. Když si například někoho vezmu, tak se navzájem taky ovlivňujeme. Pro mě je kontakt s migranty v naprosté většině k dobrému. Jde o vzájemné obohacení. Já přijmu to, co chci, oni to, co chtějí. Ti lidé samozřejmě musí dodržovat zákony té země, kam přijdou. O tom by se vůbec nemělo debatovat. Jakmile by je porušovali, je to věc policie. Jinak je dobře, když si udržují svoji identitu, i pro jejich psychické zdraví a vyrovnanost. Když zůstávají sami sebou, tak jako my zůstáváme sami sebou. A jinak se ovlivňujeme, podle mě, k dobrému. Oni si něco vezmou od nás, my od nich. Islámský stát, o kterém se v této souvislosti hovoří, je obrovské nebezpečí. To jsou barbaři, kteří se chovají strašlivě. Bohužel na ně nebude platit nic jiného než síla. To je totiž extrém, s nímž není možné diskutovat.

Například velice oceňuji, jak se v muslimských zemích rodiny starají o své staré a stárnoucí příbuzné. Mají k nim velkou úctu a nikdy by je nedali do nějakého zařízení pro seniory, rodina se o ně postará. Byla jsem v rámci svých pracovních povinností třináctkrát v Čečensku. A například jejich pojetí islámu je velmi tradiční, rodinné. Tiše si někam pětkrát denně zalezou, pomodlí se, a život jde zase dál. Mají tam mnoho věcí, které jsem jim záviděla. Samozřejmě, že vliv dvou válek, které v Čečně proběhly, je obrovský. Během těch deseti let, kdy probíhala válka, vyrůstala zde celá generace, která nechodila do škol, která zažila hrůzy, kdy jim zabíjeli otce, strýce, bratry. To je samozřejmě poznamenalo. Ti lidé potřebují mít práci, která tam není, aby se jim někdo věnoval, aby měli i psychologickou péči a aby se ta traumata mohla zpracovat. Ale většinou jsem se tam setkala s velikým přijetím a velikou vstřícností. A ty čečenské rodiny, které znám tady, se chovají velmi hezky, chtějí pracovat, nechtějí se přiživovat na nějakých sociálních dávkách. Jsou taky velice hrdí, takže to ani nepotřebují. A kdyby jen trochu mohli, tak se vrátí domů. Tento moment je velmi silný i u současných uprchlíků ze Sýrie.

Znám Syřany a vím, že kdyby mohli, tak se vrátí, protože oni netouží ztratit svůj domov. Tam to teď není možné, čeká je tam pátá válečná zima. A teď se tam systematicky vraždí a bombarduje, proto utíkají. Pro tyto lidi by podle mého názoru byla vhodná tzv. doplňková ochrana, tzn. přijetí na dva až tři roky a po této době znova zkoumat, jestli se nemůžou vrátit domů. Takto to bylo u u uprchlíků z bývalé Jugoslávie před dvaceti lety. Dostali to, čemu se tehdy říkalo dočasné útočiště. A když skončila ta válka, tak většina z nich i lidí z Kosova se vrátila domů.