Oligarchická demokracie EU

Ultimátum A. Merkelové a jeho dopady na politické scéně

Dne 21.11.2018 proběhla v Berlíně konference pořádaná nadací Konráda Adenaura na téma
„Parlamentarismus mezi globalizací a národní suverenitou", na které prohlásila A. Merkelová podle doslovného citátu německého deníku Die Welt, že "Národní státy dnes musí - říkám, měly by dnes být ochotny odevzdat suverenitu. Ale to přirozeně řádným postupem," jak připustila Merkelová. Toto prohlášení vzápětí podpořil i E. Macron jako představitel 2. nejsilnější země v EU po Brexitu.

Tento její výrok byl hodnocen ze strany některých politiků u nás, především pak z SPD, jako nehorázné zasahování do našich vnitřních záležitostí, a to představitelkou země, která se významně zasloužila o rozpoutání 1. sv. války a rozpoutala pak 2. sv. válku.

Když na projekt globalistů prosazovaný Bruselem na přeměnu EU na jedinou Euroříši jako přestupní stanice k Evropskému islámskému chálifátu upozorňovala s předstihem část alternativy u nás, byla mainstreamem označována za cizí agenty, informace za hoax atd. Když s realizací první etapy tohoto projektu (spolu se souběžnou podporou a organizací islamizace Evropy) přijde sama A. Merkelová, mainstream mlčí a stejně tak i eurohujeři, sluníčkáři a další „eurovlastenci“.

Z hlediska dopadů tohoto ultimáta není pochyb o tom, že:

• Na mezinárodní scéně toto ultimátum (spolu s následným podpisem Německo-francouzské smlouvy o užší vzájemné spolupráci) přispěje k rozdělení EU minimálně na 2 části, příp. pak přímo k odchodu části členských zemí z tohoto uskupení;
  
• na naší tuzemské scéně krom debat, zda máme usilovat o náš vstup do „tvrdého jádra“ EU s 1. rychlostním stupněm (a tedy se zrychleným odevzdáním zbytku naší státní suverenity, s likvidací našeho státu, s naší islamizací a likvidací našeho národa, jazyka a kultury) či zda máme zůstat v části EU s 2. rychlostním stupněm (se stejnými cíli, avšak s pomalejším postupem k jejich dosažení), přichází stále více našich občanů k poznání, že namísto toho je třeba z EU odejít.
  

Mluví-li se u nás o Německu, není to totéž jako mluvit o Francii, USA, Británii či Rusku. Do Francie se rádi zamilováváme, přičemž s reciprocitou nepočítáme. Na koloniální hříchy, jatka její revoluce 1789 i jatka Napoleonova hledíme přes růžové brýle romantismu. K USA vzhlížíme jako ke vzoru všech vzorů, byť s nimi prožitého nemáme vůbec nic. Po roce 1989 v nich spatřujeme záštitu, kde jen to jde. Nic na tom, že to s nimi jde od desíti k pěti. Británie je pro nás stále hrdý Albion, ať udělá co udělá, brexit - nebrexit. A k Rusku jsme kritičtí se stejným fanatismem, s jakým jsme v něm viděli po celé jedno století spasitele.

S Německem je to jinak. Od srdce ho rádi mít nechceme. Dvakrát ročně (v březnu a září), si zamořujeme obrazovky plechovými helmami s říšskou orlicí, hysterickým řvaním Adolfa Hitlera a vlajkami s hakenkreuzem na Hradčanském náměstí. Kdepak nějaké prosby o odpuštění – nevěříce, že by německé srdce mohlo být upřímně kající – my zůstáváme pevní. Ať je smluv o porozumění, jak písku na Sahaře, my neodpustíme. Ale do Pasova nakupovat jezdit budeme a vietnamské trpaslíky na hranicích Němcům prodávat také budeme. Nic na tom, že od konce 2. světové války uteklo 74 let a na zeměkouli už není nikdo, kdo by jí byl vinen. Takové a podobné vzory smyšlení o Němcích, které u nás zdomácněly, se mi pokaždé prohání hlavou, zaslechnu-li odněkud, že Němci se nám opět chystají škodit.

Čí je kapitál, tomu patří i zem

Před časem mi zatrnulo. V knížce jedné české ekonomky, s níž se skoro ve všem shodnu, jsem se dočetl, že to, co se Němcům nepovedlo tanky, se jim teď podaří díky EU. Byla to ledová sprcha. Cožpak je možné takto smýšlet o celém jednom národě a předhazovat mu po sedmdesáti letech pokoje úmysly jeho někdejších vůdců? Je snad v dějinách lepšího příkladu odčinění vin než toho německého? Není-li toto hanobení národa, co potom ještě?

Je samozřejmě smutné, že se Česká republika zařadila do Evropy nikoliv na pozici rovného mezi rovnými, ale na pozici kolonie. Kolonie čí? Německa, USA, Británie, Francie? Ale kdepak, ani jednoho z těchto států. Dnes je vůbec těžké mluvit o státě jako suverénu, který rozhoduje o svých věcech. Česko není ani kolonie jiného národa, vždyť dnešní evropské národy žádné vymezené samosprávné celky netvoří. Česká republika se vysloveně zařadila jako kolonie nadnárodního kapitálu.

Evropský soudní dvůr rozhodl dne 12. 11. ve věci povinného označovaní zboží původu (Regulation No 1169/2011), že toto opatření EU se týká také zboží pocházejícího z Izraelem nezákonně okupovaných osad. Rozsudek najdete česky zde. Citujme klíčové části zdůvodnění rozsudku: