Krajina po neoliberální bitvě

Když mi letos začaly dozrávat cukety na nově připraveném navýšeném záhonku, zjistil jsem, že nikdo z mých sousedů nemá o můj přebytek zájem. Pravděpodobně měli všichni v tu samou chvíli stoly pokryté malými a většími cuketami, jenom já po týdenní nepřítomnosti jsem to dopracoval na XXL velikost. Ono také s těmi sousedy to není tak jednoduché. Nejdříve více než deset let trvalo, než jsem přestal být jakýsi přiblblý Pražák, v dalším desetiletí starousedlíci začali umírat nebo se stěhovat a noví přivandrovalci se zdáli být ještě nepřístupnější než ti původní staří. To je jen taková malá reakce na Vidlákovu poznámku o zlepšování vztahů se sousedy. Možná měl spíše namysli sousedy v panelácích, nevím. Původně jsem si myslel, že by se „u nás na vesnici“ dala projednat nějaká dohoda, třeba jako já budu dělat cukety a ty zase třeba vejce, a pak se dohodneme na nějaké výměně.

Chodil jsem týden s ruksakem Sudety, jak mám na jaře ve zvyku, abych prošel zimní krajinu v horách a její přechod do jara. Paradox zničené kolonie Česka je perfektně vidět na stavu lesů. Vojenské prostory Ralska na pískovci s podložím jezera plného kyseliny sírové a uranu po ukončené těžbě jsou plné zdravých borovic a perfektně udržované. Diamo a další státní firmy se musí okamžitě dostat k vrtům, pokud radioaktivní břečka shromážděná 300 metrů pod povrchem v pískovcové pánvi začne ohrožovat pitnou vodu ve středních Čechách a přes Ploučnici a Labe poteče do Německa. Ejhle, paradox silné ruky. Vojáci a militarizované lesy fungují jako za rajchu. Všude je pořádek, revírníci, hajní a těžaři dělají, co mají. Také jsou asi slušně placeni, na způsobu profesionálně kvalitní těžby ve vojenských lesích je to vidět. Jdu do chráněného území Českého Švýcarska a vidím neskutečný bordel a nekompetentnost.