Vojáci v záloze, stát v ohrožení

Pod touto adresou na Facebooku vznikla skupina bývalých československých vojáků, kteří nesouhlasí se současnou politikou našeho státu a nechtějí, abychom bojovali v agresivních válkách NATO. Členy je v tuto chvíli více než dva tisíce záložáků, kteří chystají na 1. května 2015 "Poradní ohně", kde se chtějí domluvit na dalším postupu. Jejich webové stránky najdete zde.

Text memoranda

Memorandum Československých vojáků v záloze zní následovně.

MUDr. Marek Obrtel je v současnosti kromě toho, že šéfuje neoficiální organizaci Českoslovenští vojáci v záloze proti válce, o níž jsme psali zde, i lékařem kroměřížské Záchranné služby. Domluvit si s ním čas a místo rozhovoru nebylo vůbec jednoduché, ale když se to nakonec podařilo, stálo to za to. Teď proti mně sedí sympatický muž středního věku, který nedávno udělal významné rozhodnutí.




Četl jste dnešní Lidovky? Napsali o vás, že jste extrémisté, šíříte ruskou propagandu a že se od vás armáda distancuje...

Za extrémisty se nepovažujeme, ruskou propagandu nešíříme a se současnou Českou armádou nechceme mít nic společného a nikdy jsme se za ni nevydávali. Navíc Lidovky lžou, když tvrdí, že oslovily naše přední činitele. Jako vojáci jsme přísahali, že budeme bránit svoji vlast. A naše iniciativa vznikla proto, abychom slova svojí přísahy naplnili. Ano, jsme rozhodně proti válkám, které připravuje velení NATO po celém světě, protože jsou příčinou současné krize a ta hrozí přenést válku i do Evropy. NATO je zločinecká organizace a my jsme přesvědčeni, že Česká republika z ní musí vystoupit.

Řekněte nám něco o sobě, svém životě, kariéře, aby čtenáři věděli, s kým mají tu čest.

Asi od sedmé třídy jsem se rozhodl, že budu lékařem, že chci studovat medicínu, a na tom jsem nechtěl vůbec nic měnit. Nikdy jsem se nechtěl profilovat jako politik, nebo něco podobného. Nebýt té situace, která vznikla, nebýt toho, čím jsem prošel, nikdy bych se takto neangažoval. Někdy v druhém ročníku na gymnáziu jsem si řekl, že se stanu vojákem. Bylo to tehdy z jiných pohnutek, než kam nás zavedla polistopadová doba. Mám rád pořádek, disciplínu, tak jsem se rozhodl, že místo civilní školy půjdu na vojenskou. Promoval jsem v roce 1991 v Hradci Králové, na Univerzitě Karlově, studují tam jak vojenští, tak civilní lékaři.

Předchozí armádu jsem de facto zažil jen jako student při stážích, ale nějaký názor na ni jsem si také udělal, ale nastupoval jsem až po Listopadu. Do roku 1994 se celkem nic nedělo, protože jsem se připravoval na odbornou stránku věci, soustředil jsem se na atestaci apod., byl to takový normální standard. Poté jsem začal dělat náčelníka ošetřovny ve výcvikovém prostoru Libavá. Tam jsem poznal všechny druhy vojsk, cvičili tam úplně všichni včetně letectva.

Nezbytnou součástí kariérního růstu vojáka se staly zahraniční mise. Byly sice dobrovolné, ale voják, který nebyl v misi, jako by neexistoval. Od roku 1992 probíhal konflikt v Bosně a Hercegovině, který v podstatě začal jako srbsko-chorvatská válka (1991), ale v té době jsem ještě neměl hotovou atestaci, takže jsem se jí nezúčastnil. Od Bosny jsem byl však nějakým způsobem přítomen u všeho většího, co armáda podnikala.

Vaší první zahraniční misí byla tedy Bosna?

Ano, odešel jsem tam v roce 1998 a strávil jsem tam 14 měsíců v kuse. Byl to první zlomový moment, který mě přivedl k tomu, co dělám teď. Odešel jsem tam, abych splnil to, co se od vojáka čeká. Hlavní roli hrála odborná stránka, první půlrok jsem dělal obyčejného řadového lékaře, tzv. staršího lékaře obvaziště, druhý půlrok jsem působil ve funkci hlavního náčelníka praporního obvaziště našeho mechanizovaného praporu. V té době se odehrálo to, čemu říkám "kosovská invaze" a "agrese NATO proti Srbsku".

Jsem celkem komunikativní, snažím se navázat kontakt s lidmi, takže jsem normálně mluvil s různými lidmi ze všech stran, ať už to byli Chorvati, Muslimové nebo Srbové, a tak jsem zjistil, jak to celé vzniklo. V roce 1999 vyústila ta šílená chuť podniknout něco proti Srbsku v to, že se, jak už to bývá, podnítila jeho citlivá struna a tím došlo ke konfliktu na horkém teritoriu Kosova. Nebyla to žádná náhoda, že zrovna tam. V té době jsem ještě nebyl přímo v Kosovu, ale byli tam někteří mí kamarádi a hlavně tam měli v té době pozorovací tým Slováci, s nimiž člověk mohl být v kontaktu alespoň přes jejich styčné důstojníky, takže jsem byl svědkem toho, jak se ta situace vyvíjela a jak se vytvářely umělé důkazy pro to, aby se mohlo do Kosova "vlítnout". To se "úspěšně" podařilo dvanáct dnů poté, co jsme se stali členy NATO.

Publikovali jsme květnu 2015 komentář k připravovanému brannému zákonu pod názvem Branný zákon - najímání cizinců do armády ČR. Upozornili jsme na legální díru v zákoně. Nová úprava podle našeho názoru umožnila legální nástup žoldnéřů, například těch z bývalého Blackwateru do naší armády. Pokud bychom měli pravdu a opravdu to tak bylo, přestaneme být suverénním státem a staneme se banánovou republikou. Tím jsme odpověděli na analytické úrovni také na sérii tří článků našeho redakčního kolegy pod názvem Branný zákon do války I-III. Pavel Letko vychází z myšlenek pacifismu, což není společný názor redakce. Proto jsme se dohodli na dvou krocích. Za prvé prostudujeme vládní návrh branného zákona, viz zmíněný článek. Jsme k návrhu zákona kritičtí, protože si za redakci myslíme, že předloha obsahuje zásadní vady: ať neúmyslně, nebo tam byly vsunuty úmyslně. A na další právní lapsy upozornil kolega ve zmíněném článku.

Studiem předlohy branného zákona jsme se dostali k zásadní otázce, které jsme věnovali toto tematické číslo. Branný zákon znamená, že tento stát má nějakou racionální a vlastní vojenskou doktrínu, s níž se, my, občané ČR, můžeme na obecné úrovni identifikovat, protože brání ústavní principy státu a jeho suverenitu. A na základě této doktríny se pak navrhuje legislativa, která ji má tuto doktrínu podpořit a uvést ve skutek. Nejprve formou zákona a pak i formou exekutivní, ať již na úrovni vlády nebo přímo armády ČR. Legislativní návrh branného zákona jasně ukázal, že vojenská doktrína ČR buď vůbec neexistuje, nebo je hodně nejasná.

Vojenské dokumenty tohoto stylu opravdu existují, podívejte se na přehled stránek MO ČR. Druhé vydání Doktrína armády České republiky je z roku 2010. Na tomto formálně dobře sestaveném dokumentu nás zarazily dvě věci. Za prvé, hlavní oblast působení byla Asie, konkrétně Afghánistán, pak západní Balkán a Afrika (s. 9-10). Protože nová doktrína podle našeho stavu vědomostí zatím nevyšla, má armáda zajímavé úkoly pro naši peněženku, dokonce i na jiných kontinentech. Za druhé nás zarazila tato věta, která se bohužel ukazuje více než pravdivá.



Od roku 2010 se mnohé změnilo. Začala studená válka s Ruskem a nám jako občanům vyvstaly zásadní otázníky o vojenské doktríně, která vedla vylhanou druhou válku v Iráku, zničila bombardováním a následnou podporou islámských bojůvek Libyi a vede trvalou proxy-válku v Sýrii skrze wahabitské režimy Perského zálivu, skrze Turecko a Izrael. Výsledkem těchto drastických vojenských intervencí jsou milióny uprchlíků (ty jsou konečně vidět i u EU), ale také asi 1,5 miliónu mrtvých nevinných lidí na Blízkém východě, což u nás vidět není. Naše armáda má oficiální doktrínu AČR natolik pružnou, že nám to nahání obavy.

A tyto obavy byly během posledních dvou let potvrzeny militantní politikou NATO, která bez jakýchkoliv skrupulí začala lokální války bez souhlasu RB OSN, které zničily celé země (Irák, Libye). Tyto války byly z hlediska mezinárodního práva nelegální. A protože armáda byla v rámci bojů NATO nepřímo nasazena i proti civilnímu obyvatelstvu, například známým "humanitárním bombardováním" a útoky drony, pak s velkou pravděpodobností spáchala zločiny i podle mezinárodního práva. Zatím platí, že kde není žalobce, tam není ani soudce. Ale tento stav nemusí trvat dlouho a asi ani nebude. Mezinárodní trestní soud (International Criminal Court, ICC) se s velkou pravděpodobností postupně začne zabývat trestnou činností těch vojenských aliancí a států, které násilím způsobily rozvrat v daných státech a tak spustily vlnu zabíjení, občanských válek, lokálních genocid celých kultur a náboženských skupin, a také spustily masovou vlnu uprchlíků.

Za této situace jsme se obrátili na osoby v této věci nejpovolanější, tedy na vojáky v záloze, kteří odešli z armády z důvodů svědomí. Jejich svědectví je cenné ze dvou důvodů, Za prvné, prokázali akt občanské statečnosti. A tím, že jsou mimo profesionální závazky mlčenlivosti, mohou nám občanům vysvětlit, o co v "té armádě" doopravdy jde. Navíc jsme chtěli našim čtenářům představit tuto neformální skupinu v lepším světle, než jak to činí korporátní média. Je na vás, abyste posoudili, zda se nám to podařilo.