Marilyn Manson jako zrcadlo světa, který si nechce přiznat, že se v něm poznává
Když jsem v roce 1999 pustil svému otci video Dead to the World od Marilyn Mansona, bylo to setkání dvou světů. On znal do té doby Moravanku, Petra Spáleného, svět melodie, řádu a písničkové poetiky. To, co viděl na obrazovce, ho šokovalo a svým způsobem i fascinovalo. Nereagoval větou typu „dej to na míň“ nebo „vypni to“, kterou znají všichni teenageři (i když ani já už tehdy teenagerem dávno nebyl). Ani jsem nemyslel, že se na to bude dívat; rozhodně jsem mu nechtěl „jít na nervy“. Chtěl jsem mu jenom ukázat něco, co ve mně rezonuje. Měl všechny důvody požadovat vypnutí. Neudělal to. Naopak, pozorně to zhlédl až do hořkého konce. A pak řekl větu, která mi zůstala v hlavě dodnes:
„Tohle je obraz budoucnosti, které se nechci dožít.“
Tehdy to znělo jako trochu jiná reakce starší generace na šokující rockový extrém. Dnes už to spíš zní jako střízlivá diagnóza.
Umělec není kazatelem. Je zrcadlem.
Marilyn Manson nikdy nebyl klasickým „kazatelem zla“. Nebyl tím, kým se mnozí snažili ho udělat. Nebyl architektem zkázy. Byl především zrcadlem. A zrcadla mají jednu nepříjemnou vlastnost – neukazují to, co bychom chtěli vidět, ale to, jací skutečně jsme.
Když Manson v 90. letech vystoupil s estetikou Antikrista, nebyl to počátek zla. Byl to obraz zla, které už ve společnosti existovalo – jen nebylo tak názorně pojmenované, obnažené a vytažené na světlo reflektorů.
Je snad dav, který v Dead to the World v transu zvedá ruce, vytváří kult a uctívá ikonu, něčím zásadně odlišný od dnešních davů na sociálních sítích?
Jen místo pódia je dnes algoritmus.
Místo živého koncertu nekonečné krmivo až do obýváku.
Místo Antikrista influencer.
Mechanismus je stejný.
„Tak dlouho si hrál na Antikrista, až se jím stal.“
Marilyn Manson a jeho American Family říkali, že si tak dlouho hráli na rockové hvězdy, až se jimi stali. Tak dlouho si Marilyn Manson hrál na Antikrista, až se jím stal. Psychologicky na tom něco je. Na začátku byl Brian Warner – kluk z náboženského prostředí, fascinovaný vinou, hříchem, pokrytectvím, strachem z Boha. Vytvořil si personu Marilyn Manson jako vědomý intelektuální projekt. Jméno složené ze sex-symbolu a masového vraha. Americký sen a americká noční můra v jednom.
Zpočátku byl režisérem své role. Pozoroval společnost zpoza masky a nastavoval jí zrcadlo. Jenže pak se stalo to, co se občas stává hercům i politikům: role začala požírat člověka. Masku už nešlo sundat. Z nástroje se stala identita. Z performance život.
A přesně tady se láme hranice mezi uměním jako kritikou a uměním jako osudem.
O obětech, spolupachatelích a morálním soudu
Kauzy kolem Mansona, obvinění ze zneužívání, znásilnění, násilí a manipulace; soudní tahanice – to vše dnes patří k jeho jménu. Právně nebyl odsouzen. Některá obvinění byla stažena, jiná skončila smírem, další zůstávají v rovině svědectví proti svědectví. A tady je třeba být velmi opatrný.
Souhlas je vždy nutný. V každém vztahu. V každém prostředí. I v tom nejextrémnějším. Zároveň ale platí, že v kultuře extrému, drog, transgrese a temné estetiky vznikají šedé zóny paměti, souhlasu i interpretace. Jeho partnerky nenavázaly vztah s kutilem domácím, učitelem v nedělní škole, ale rockovou hvězdou koketující s drogami, stylizací násilí či sexu bez hranic. A tak morální soudy po letech bývají často méně spravedlivé než ticho.
Manson sám ve své tvorbě opakovaně ukazoval něco nepohodlného:
bez publika by nebyl kult, bez davu by nebyl Antikrist.
Nešlo jen o oběti. Šlo také o spolupachatele. O společnost, která chtěla vidět zlo – a zároveň chtěla mít pocit, že s ním nemá nic společného.
Manson se stal
• symbolem rozkladu
• ikonou transgrese
• projekční plochou cizích temnot
A to je přesně to, co ho nakonec rozdrtilo:
Lidé do něj přestali vkládat otázky.
Začali do něj vkládat vinu.
A rozdíl je obrovský:
• dřív byl zrcadlem
• pak se stal obětním beránkem
Dead to the World nebyl koncert. Byl to obraz.
Dead to the World nevznikl jako hudební video v tradičním smyslu. Byl to rituál moci, davové psychózy a prázdnoty po vítězství. Antikrist tam neoslavuje radost. Oslavuje vyčerpání. Vyprázdnění. Mechanický kult bez víry.
A právě to je dnes možná nejsilnější spojnice s přítomností. Žijeme v době, kdy kultura stále víc připomíná rituál bez obsahu. Hlasitý, vyhrocený, ale vnitřně prázdný.
Manson to nevyrobil. On to viděl dřív než ostatní.
A možná se kruh skutečně uzavírá
Je až archetypální, že se po dekádách boje s Bohem, církví, vinou a hříchem mnozí umělci tiše vracejí k otázce smíření. Ne nutně k instituci. Spíš k hledání ticha, které v hluku extrému zmizelo.
Možná se tedy nestává Antikristem v náboženském smyslu. Možná se po letech stává znovu tím, čím byl na začátku:
člověkem z náboženského světa, který celý život utíkal před vlastním stínem.
Někdy se před stínem neutíká jinak než tím, že se s ním nakonec setkáme tváří v tvář.
Trocha rocku nikoho nezabije. Ale zrcadlo bolí.
Marilyn Manson nebyl a není „návod ke zlu“. Byl diagnostikem doby. Někdy přehnaným, někdy provokujícím, někdy sebezničujícím. Ale v jednom byl přesný: společnost se děsí vlastního obrazu, když ho vidí bez make-upu.
A přesně proto ho bylo tak snadné nenávidět.
Ne proto, že by ukazoval zlo.
Ale proto, že ukazoval zlo v nás.
A to je něco, co žádná doba nevidí ráda – zvlášť když má pocit, že se právě dívá na svou budoucnost.
Příště: úvaha nad písní Sweet Dreams....klip ZDE
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!