Když mne Václav poprosil, abych napsal pro umlaufoviny něco o živote v Rusku za Putina, pochopil jsem jednu věc: existuje obrovský rozdíl mezi tím, co znám z osobních zážitků a rozhovorů se známými a tím, co čtu v mediích, ať těch provládních či opozičních. Ale rozdíl se týká úplně jiných věcí, než si asi myslíte. Na vlastní oči vidím, že životní úroveň moje i mých známých se výrazně zlepšila během posledních několika let. Totéž tvrdí i sociologové. Podle průzkumů je asi 60-65% lidí spokojených se svou životní úrovní a se stavem země. Podporují vládní stranu a osobně Putina, což zhruba odpovídá výsledkům posledních parlamentních voleb. Na druhé straně čtu v ruských médiích až na několik výjimek pořád jen o vraždách, atentátech, diplomatických konfliktech se Západem a pronásledování opozice. Jistě, provládní a opoziční media to pochopitelně komentují různě, ale hlavní fakta uvádějí podobně. Naivní čtenář by se mohl ptát: jak lze v tak hrozné zemi vůbec žít? Proto se pokusím nejprve popsat, co znám z vlastní praxe. Pak se projdu obraz Ruska v médiích a nakonec přidám pár osobních komentářů.

Vyjděme ze základního faktu: život téměř všech mých známých se výrazně zlepšil za posledních pár let. Zejména to se týká vědců. Loni <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=261">jsem psal</a>, že před deseti lety se můj plat vědeckého pracovníka zhruba rovnal ceně měsíčního předplatného v MHD. Teď se můj plat přibližuje výši, kterou jsem měl v Česku. Nedávno jeden kolega mi řekl, že nyní už může žít ze svého platu bez dodatečných prací. Přivydělával jako zručný chlap všemi možnými manuálními prácemi od zahradníka až po stavitele. Další moment ukazující na vyšší životní úroveň. V Moskvě rostou zácpy navzdory všem snahám magistrátu stavit nové silnice. Před pár lety byl dokončen třetí městský okruh, a už je přecpaný. Auta mají nejen mafiáni a zbohatlíci. Čím dál více mých známých už vůbec nejezdí metrem, navzdory hrozným moskevským zácpám. Změny k lepšímu se netýkají jen státních zaměstnanců nebo vědců. Několik opozičníků z mých známých, kteří se pečlivě vyhýbali státnímu zaměstnání, také našli v poslední době svoji ekologickou niku. Jeden dělá správce sítě ve dvou firmách současně, pracuje devět hodin v týdnu a má asi $500, což mu celkem stačí. Další známá pletla korálky, teď dělá totéž pro jednu módní agenturu a také z toho slušně žije. Hodně lidí se celkem úspěšně živí jako služebnictvo všelikého druhu u soukromých osob – chůvy, ošetřovatelky, uklizečky, opraváři, zahradnici, řidiči, ochranka… Služby soukromníků si najímá hodně lidí, a to z různých vrstev. Některé služby jsou relativně drahé. Třeba různé „chlapské práce“ jako instalace vody, elektrických rozvodů, oprava bytů a stavba rodinných domků apod.. V Moskvě a okolí berou asi 1500 až 2000 rublů na den (asi 1000-1500 korun). Vše je samozřejmě načerno, jiné práce nejsou tak dobře placené. V bohatších osadách složených z rodinných domků skoro nikdo neuklízí sám, vždy někoho najímají. I moje manželka si nyní může dovolit pomocnice pro velký úklid, i když jen občas. Na druhé straně vím i z vyprávění našeho kněze, že na venkově jsou v některých oblastech platy velmi mizerné (může to být i pouhých $30). Proto naše farnost sbírá věci a vozí do takových dědin humanitní pomoc.

Kdo tvoří těch 60-65% příznivců Putina a současného stavu? V mém bližším okolí převládají klasičtí prozápadně orientovaní liberálové nebo anarchicky ladění hippies. Představu o voličích Putina jsem získal převážně z internetových diskuzí na pravoslavných fórech. Jenže tam není moc jasné, kdo je kdo. Proto jsem zeptal blízkých známých. Z rozhovorů vyšlo, že celkem spokojení jsou zejména úspěšní mladí lidé kolem třicítky pracující v soukromých firmách: programátoři, manažeři apod. Mezi příznivce Putina v mém okolí patří také jedna starší paní původem z provincie, protikomunisticky ale vlastenecky naladěná. O širším církevním prostředí mohu těžko mluvit z vlastní zkušenosti, protože mezi pravoslavnými znám hlavně úzkou vrstvu liberální moskevské inteligence. Ale odhaduji, že mezi křesťany bude hodně příznivců současné vlády.

Dalším projevem změny veřejného mínění je aktivizace národně a kulturně cítících Rusů, kteří žijí mimo Rusko. Statistika tvrdí, že v prvním desetiletí po převratu emigrovalo z Ruska spousta lidí převážně do Izraele a do Německa. Přijímali přistěhovalce židovského a německého původu. Například jen do Izraele se z bývalého Sovětského Svazu přestěhovalo asi milión občanů. Ale v posledních letech proud vystěhovalců, kteří se vracejí z těchto zemí zpět do Ruska, převýšil proud emigrantů od nás z Ruska. Jistě, tyto trendy nejsou tak výrazné ve srovnání s počtem emigrantů v 90. letech. Osobně znám dvě rodiny, které se vrátily, jedna z Izraele a jedna z Německa. Další signál změny nálady dokazuje aktivizace ruských hnutí na Ukrajině a v Pobaltí. Více méně proruská Strana regionů, do jejíhož programu patří ruština jako druhý statní jazyk Ukrajiny a odmítnutí vstupu do NATO, má velkou podporu na východní a jižní Ukrajině. V Pobaltí se to projevilo zejména v boji o „Bronzového vojáka“. Jde o hromadný hrob sovětských vojáků ve středu Tallinu, který estonská vláda navzdory protestům přesunula někam dál na hřbitov. A také se konají pravidelné protesty proti průvodům bývalých esesáků v Lotyšsku. Velmi názorný projev změny veřejného mínění je Den vítězství (9. května). Lidé totiž nosili tzv. Svatojiřskou stužku. Tento pás s hnědými a černými pruhy patřil za cara mezi nejvyšší vojenské vyznamenání (řád sv. Jiřího). Za sovětské doby se přejmenoval na řád slávy. Tato stuha symbolizuje vlastenectví, zejména ve vztahu k Velké vlastenecké válce. Dne 9. května ležely stuhy volně v obchodech a na jiných veřejných místech. A nosilo je spousta nejrůznějších lidí, na oblečení, kabelkách, batůžkách, anténách aut… Občas bylo vidět svatojiřské stužky ještě i v zimě.

Tohle všechno lze interpretovat následovně. Ve srovnání s 90. lety, kdy mnoho Rusů chtělo změnit svou národní či státní identitu za jakoukoliv jinou (židovskou, ukrajinskou apod.), nyní značná část Rusů zejména mladých se přestala se stydět za svou národní příslušnost a za své dějiny. Dalším projevem národní obnovy se stalo sjednocení Ruské pravoslavné církve. Byla totiž ve 20. letech vinou občanské války a emigrace rozdělena na Moskevský patriarchát loajální režimu (RPC MP), a na církev v zahraničí (RPCZ). Od Gorbačeva se vedly rozhovory, o tom, že je třeba spojit obě větve dohromady. Ale proces se posunul až před několika lety po setkání Putina s hlavou RPCZ metropolitem Lavrem a minulý podzim se sjednocení uskutečnilo. Samozřejmě, značná (ale menšinová!) část RPCZ byla a je proti sjednocení. Znám jednu takovou „nesmiřitelnou“ pravoslavnou paní z RPCZ a slyšel jsem, že taková je celá její farnost. Ale je to důležitý symbol definitivního ukončení občanské války.


Je dobré upozornit ještě na jednu věc, o níž se málo mluví. Současná stabilizace přinesla, i přes všechny nedostatky, zásadní posílení moci zákona. Což zdaleka není tak jednoznačné, jak se může zdát. Rusové mají k zákonu složité vztahy. Skoro každý Rus více měně pravidelně páchá dva zločiny: používá pirátsky software, hudbu a filmy a tak či onak vyhýbá placení daní. To zdůraznil ve své první řeči zvolený prezident Medvěděv, původním vzděláním právník. Za jeden jedním z hlavních problémů označil „právní nihilismus“. Za sovětské doby se jakž takž dalo žít podle zákonů, ale v prvním období po převratu to bylo skoro nemožné. To chápali všichni, i vláda. Kdyby vláda přísně trvala na dodržování zákonů, spousta lidí by se mohla jít rovnou pověsit na nejbližší strom. O platech vědeckých pracovníků z 90. let jsem už psal. Náš ředitel výzkumného ústavu tehdy veřejně řekl, že chápe, že za plat vědeckého pracovníka se přežít opravdu nedá. Proto bude dělat, že nic nevidí, když si zaměstnanci budou přivydělávat jinde, třeba i v zahraničí. Od mých známých podnikatelů jsem slyšel, že kdyby platili všechny daně, nevydělali by vůbec nic. Tato situace se v posledních letech výrazně zlepšila, ale zvyklosti se mění jen pomalu. V posledních dvou letech vláda zvyšuje tlak na disciplínu, což nese určité výsledky. Před několika lety soukromé firmy oficiálně platily zaměstnancům minimální plat (asi $40-50) a zbytek (tj. až dvacetkrát a více) platily bokem. Teď prý mnoho firem už přešlo pouze na oficiální platy a mzda v tisících dolarech už není exotikou, aspoň v Moskvě nikoliv. Co se tyká počítačového pirátství, najít nelegální software se už se stává problémem. Ale nelegální hudba, kino a hry jsou dosud běžné. První soudní případ stíhání proběhl loni. Ředitel jedné vesnické školy byl obžalován za to, že počítače, které koupil pro školu, měly nelegální kopie Windows. Microsoft oficiálně vyhlásil, že se ke stíhání nepřipojí. Žáci, rodiče a celá místní veřejnost pochopitelně podporovala ředitele. Přesto byl uznán vinným, ale zproštěn pokuty „kvůli nepatrné škodě, kterou zavinil“. Nedávno vláda přijala zákon, který podstatně zpřísní tresty za pirátství, což vyvolává ve společnosti jistou nervozitu. Četl jsem jednu internetovou konferenci na toto téma. Spousta čtenářů se ptalo: opravdu mi mohou zavřít za to, že stáhnu písničku z internetu a že ji nahraji kamarádovi na flešku?

V mém vyprávění možná vypadá situace příliš optimisticky, ale to je můj osobní pohled na věc. Jeden přítel, který pravidelně chodí na protestní akce, by to nejspíš napsal jinak. Proberme si pro vyváženost i negativní jevy. O pronásledování opozice psát nebudu, protože to je v zahraničí celkem známo. Persekuce existuje a v posledních dvou letech výrazně roste. O tom se hodně píše v ruských mediích jak opozičních tak provládních, i když z opačného hlediska. Co překvapuje všechny včetně příznivců vlády je fakt, že za současné situace má vláda podporu drtivé většiny obyvatel. Ale pronásledování opozice nesmyslně kazí její pověst, komplikuje vztahy se Západem a podlamuje důvěru obyvatel. Doufáme, že za nového prezidenta se situace v tomto směru zlepší. Problémem zůstává vysoká kriminalita. Někde jsem četl, že v Moskvě je víc opancéřovaných dveří, než v celé Evropě dohromady. Loňský rok vynikal <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=273">krutými a nesmyslnými vraždami</a> a také znásilňováním dětí. Celkem bylo kolem 20 případů v Moskvě, ve velkoměstech, i na venkově. Ve většině případů se při vyšetřování zjistilo, že pachatelé byli pedofilové. Ale v jednom případě devítiletého venkovského kluka nejspíš zabil jeho 12letý soused z chudé početné rodiny, která byla postrachem celé vesnice. Další kriminální téma je přepadání přistěhovalců z jihu od skinheadů. Nejčastěji se oběťmi stávají dělníci ze Střední Asie, ale také Ázerbájdžánci, Arméni, afričtí a jihoameričtí studenti. Před několika lety v mediích podrobně se rozebíral každý jednotlivý případ. Teď se násilí na cizincích stává běžnou záležitostí a zveřejňují se pouhé přehledy. Četl jsem, že asi pětinu vražd spáchaných v Moskvě během ledna mají na svědomí skinheadi. Specificky ruský druh zločinu posledních let, kterému se říká anglickým slovíčkem „rejderství“ (raider: zloděj, nájezdník). Spočívá v násilném přivlastnění majetku. Obvyklou obětí jsou firmy, občas i velké, které se vydírají na základě děr v zákonech, přes úplatek soudcům apod. V praxi to vypadá tak, že rejder si vezme ozbrojenou soukromou ochranku a přijde s jakýmsi papírkem napsaným soudcem z nějakého zapadlého okresu, Vše stojí pouhých pár tisíc dolarů. V dokumentu stojí, že tato firma od nynějška patří novému majiteli. Ten vyžene předchozího majitele a jeho personál. Nebo rejder přinese potvrzení od hasičů, ekologů, hygieniků apod., že podnik neodpovídá nějakým normám a musí být zavřen. Proto je prý lépe, když jej raději prodáte nám za zlomek původní ceny. Když ne, bude se táhnout vleklý soudní spor starého a nového majitele, možná za účasti medií a protestů propuštěného personálu, jehož výsledek zdaleka není samozřejmý. V každém případě, dokud spor táhne, rejder už tuneluje firmu. Na konkrétní případy nevzpomínám, ale tento jev se už stal součástí zdejší podnikatelské kultury. Teď běží TV seriál s tímto námětem, před pár lety se všude prodával román nazvaný „Jsem rejder“ atd. Nejhorší je to, že je pořád vysoká úroveň krutosti u obyčejných normálních lidí. Snad to trvá od občanské války, možná z dřívějších časů. Ale to by bylo na samostatné téma.

Na závěr se dá říct, že od převratu až doposud má v Rusku smůlu ten, kdo se dostane do nějakého maléru. To se stává obětem těžké nemoci, loupeží, podvodů, vydírání, živelných pohrom, těm, kteří ztratili zaměstnání apod. Mechanismy společenské solidarity (zdravotnictví zdarma, sociální příspěvky, podpora v nezaměstnanosti, právní záchrana apod.) zkolabovaly po převratu a dosud normálně nefungují. Typickým případem je ztráta bydlení kvůli bytovým podvodům nebo drahé léčení. Něco se zlepšuje, třeba díky rozvoji charitativní činnosti, kterou se čím dál více zabývají domácí organizace, dřív to byly převážně mezinárodní. Prý se také se zlepšilo státní zdravotnictví. Ale ten, kdo se tak či onak přizpůsobil situaci, ten se má celkem dobře. Možná dokonce v něčem lépe než v Evropě. Jedna známá z Izraele to vyjádřila hezkou větou, kterou můžete vztáhnout i na Rusko: „V Evropě s hezkým úsměvem říkají: Sorry, it is absolutely impossible. Na Blízkém východě stejnou situaci komentují: Everything is possible, je nutné jen najít správný přistup.“ Pozitivní změna v Rusku však spočívá v tom, že v 90. letech se do maléru dostala drtivá většina obyvatelstva. Nyní se z něj většina vyhrabala a žije si celkem spokojeně.