Na konci roku v Rusku skončil televizní konkurz „Jméno Ruska“, podobný českému „Největšímu Čechu“. První tři místa v něm získaly dost kontroverzní politické postavy. Největším Rusem se stal kníže Alexandr Něvský, který žil v polovině XIII. století. Těsně za ním je Petr Stolypin, premiér v letech 1906-1911, zavražděný teroristou. Třetím největším Rusem se stal Gruzínec Josef Džugašvili, obvykle známý pod krycím jménem Stalin. Nakonec až na čtvrté místo se dostal proslulý básník Alexandr Puškin, o kterém jeden básník XIX století řekl: „Puškin je naše všecko“. Tato věta je dost často citovaná, jak vážně, tak ironicky. Napětí kolem konkurzu charakterizuje i fakt, že jednou byl přerušen a výsledky byly vynulovány kvůli námitce, že hlasování je manipulováno hackery. Původně totiž nebyla žádná identifikace voliče, a tak mohl jeden člověk nebo i automatický program volit vícekrát. Všechny tři vedoucí postavy jsou státníci a jsou objektem vášnivých diskuzí.

Kníže Novgorodský a později velkokníže Vladimirský <em>Alexandr Něvský</em> se zapsal do dějin hlavně ze dvou důvodů: kvůli dvou vyhraným bitvám. Jednak proti Švédům a také proti Řádu německých rytířů v letech 1240 a 1242. A také kvůli svému spojenectví s Mongoly, brzy po jejich invazi v letech 1237-1240. Spojenectví vyústilo ve sbratřování se synem mongolského chána Batyje, Sartakem (podle všeho křesťanem nestoriánského směru), a pasivní podporu Mongolů při potlačení protimongolského povstání vedeného Alexandrovým vlastním bratrem Andrejem (i když informace o tom, jak velkou roli v tom potlačení hrál kníže Alexandr, se liší). Alexandr zemřel po cestě z Hordy, možná byl otráven Mongoly, ale je to málo pravděpodobné. Byl blahořečen pravoslavnou církvi v XVI. století. Nebylo to kvůli vyhraným bitvám a už vůbec ne kvůli vztahům s Mongoly, ale proto, že odmítl unii s Římem (narozdíl od svého současníka knížete Daniila Galického) a tím zachoval samostatnost pravoslaví. Později, od Petra Velikého po Stalina, byl Alexandr Něvský uctíván spíš jako skvělý válečník, který svými vítěznými bitvami „na západní frontě“ dokázal zastavit „Drang nach Osten“. O jeho vztazích s Mongoly se mluvilo jen tak mimochodem: nedalo se nic dělat, na dvou frontách nešlo bojovat, ale dokázal s minimálními ztrátami porazit slabšího nepřítele a domluvit se s mocnějším. Nakonec úplně nový význam přidali Alexandru Něvskému takzvaní „eurazijci“, zejména populární historek Lev Gumiljov a následně i jeho oponenti. Podle Gumiljova Alexandr udělal rozhodující volbu mezi Evropou a stepí. Volba podle něho byla správná, proto Něvského hodnotil velmi kladně. Gumilev dokonce charakterizuje počáteční vztah Rusi a Zlaté hordy (před konverzí Hordy na islám) jako „symbiózu“. Nejrozšířenějším argumentem pro volbu Mongolů je to, že chtěli jen daně a nezasahovali do vnitřních věcí, zejména náboženských (v hlavním městě Zlaté hordy bylo dokonce založeno pravoslavné biskupství). Narozdíl od nich by Evropa chtěla obracení schizmatiků (tj. pravoslavných), a to by z jistého hlediska znamenalo ztrátu národní identity. Naopak oponenti Gumiljova pokládají rozhodnutí kníže Alexandra za osudovou chybu, která na dlouhá století udělala z Ruska asijskou provincii. Zjednodušeně řečeno, kdybychom tehdy prohráli bitvu na Čudskem jezeře, dávno bychom měli demokracii (za perestrojky bylo možné skutečně slyšet podobná tvrzení). Jeden historik tohoto směru dokonce napsal, že je hanba tomu národu, který má světce jako je Alexandr Něvský. Navzdory zmíněným odlišným názorům na úlohu Alexandra Něvského v dějinách se on sám v současném kontextu velmi dobře hodí na největšího Rusa. Jednak jako světec, jediný ze dvanácti finalistů, je podporován církví. V televizi ho prezentoval metropolita Kirill, budoucí patriarcha. Navíc se v jeho prospěch vyjádřil i jeden z ruských islámských vůdců: Alexandr přispěl k navazování vztahů mezi Ruskem a Východem. Jako obhájce vlasti, navíc proti expanzi ze Západu, se hodí vlastencům všeho druhu. Nakonec moc nevadil ani komunistům, protože v jistém smyslu vyvolává asociace s Velkou vlasteneckou válkou. A vliv prozápadně orientované části společnosti je teď v Rusku docela slabý.

<!-- |:1:| --> Druhý největší Rus, <em>Petr Stolypin</em>, je v posledním desetiletí často opěvován monarchisty a konzervativci jako poslední velký státník carské doby, který se pokusil provést reformy a zachránit zemi před revolucí. Nejdůležitější ze Stolypinových reforem byla pozemková. Byla zaměřena na osvobození sedláka z moci selské komunity. V tehdejším Rusku totiž jednotkou pozemkové a daňové správy na venkově nebyla domácnost, ale selská obec, která sama přidělovala půdu jednotlivým domácnostem a sama z ní vybírala daně. Stolypin povolil domácnostem vystoupit z obce se svým pozemkem, a tak chtěl jako v USA založit třídu farmářů, která se měla stát podporou režimu. Také výrazně podporoval stěhování sedláků na Sibiř. Něco z toho se podařilo, ale evidentně měl příliš málo času, aby vytvořil mocnou třídu farmářů. Navíc reforma se nedotkla velkých šlechtických statků, což byl její hlavní nedostatek, který později sehrál osudovou roli. Umožnil totiž, že se heslem socialistů a pak bolševiků stalo přerozdělování šlechtických statků mezi sedláky a to mělo mezi rolníky velkou podporu. Ale mezi současníky Stolypin proslul nejen svými reformami, ale také „Stolypinovou kravatou“, jak se tehdy říkalo šibenici. Za jeho vlády totiž bylo vojenskými tribunály popraveno kolem třech tisíc lidí, jak revolucionářů, tak obyčejných lupičů. Samozřejmě o deset let později za občanské války už šel počet obětí do miliónů. Proto současní monarchisté tvrdí, že popravoval správně, ale málo. Ale současníci Stolypina to pochopitelně vědět nemohli. Dobře ale věděli, že už třicet let existovala porota a za celé století byly tresty smrti vzácnou výjimkou. Prý dokonce, když popravovali účastníky atentátu na cara Alexandra II., dlouho nemohli najít kata – toto povolání už skoro vymřelo. A tak „Stolypinova kravata“ se stala mocným argumentem v revoluční propagandě. Na závěr: byl to takový ruský Pinochet, i když podstatně méně úspěšný než ten chilský. Mimochodem: pravý Pinochet byl za perestrojky navzdory předchozí sovětské propagandě také převážně kladně hodnocen. Proč se dostal dokonce na druhé místo, to nechápu. Na roli reformátora by se podstatně lépe se hodili Petr I. nebo Alexandr II. Už proto, že jejich reformy se zdařily. V jednom článku autor předpokládá, že druhé místo pro Stolypina je zásluhou jeho televizního obhájce, známého režiséra a otevřeného monarchisty, Nikity Michalkova. Petrovo puntičkářské kopírování západních vzorů, kdy docházelo až k absurdnostem typu povinného holení vousů u šlechty příliš nesouzní s duchem dnešní doby: odporem vůči vnějšímu nátlaku a hledáním „své cesty“. Stolypin samozřejmě jako car Petr se opíral v první řadě o západní, zejména americké, zkušenosti. Ale mazaný Michalkov to moc nezdůrazňoval. Naopak, vyprávěl sentimentální monarchistickou historku o tom, jak se smrtelně zraněný Stolypin otočil k carovi a požehnal mu.

<!-- |:2:| --> Co se týká třetího největšího Rusa, vysvětlovat, kdo je <em>Stalin</em>, asi není potřeba. Jak je možné, že je tak vysoko v pořadí? To je zajímavá otázka. Stalinův případ hezky ilustruje jedna příhoda, která se stal před pár měsíci. V jednom kostele v petrohradské oblasti farář nechal pověsit ikonu, na které byl zobrazen Stalin. Formálně v tom nebylo žádné kacířství. Stalin byl zobrazen bez svatozáře, ikona byla zasvěcená nikoli jemu, ale populární světici XX. století, Matroně Moskevské. Podle jedné legendy na podzim roku 1941 ji navštívil Stalin. Řekla mu, aby nepouštěl Moskvu a předpověděla, že se podaří ji ubránit před nacisty. Ikona je věnována této epizodě ze života svaté Matrony. Stalin ale na ikoně stojí v popředí a světice sedí trochu v pozadí, níž než on a u okraje. Navíc se dívá na něj, což v kontextu pravoslavné ikony má velký význam. Proto věřící před ikonou má pocit že se modlí k Stalinovi, nikoli k Matroně. Farář nepopíral své stalinské sympatie. Farníci ale jeho názor nesdíleli, nastal se skandál, který se dostal až do ústředních médií. Farář musel nejprve odstranit ikonu, pak opustit úřad.
Nelze říct, že o zločinech stalinského režimu se mlčí. Solženicinovo „Souostroví GULAG“ a jiná podobná literatura se hodně prodává. Čas od času se natáčejí a promítají docela kritické filmy o té době. V církvi probíhá blahořečení stovek, možná tisíců nových mučedníků, zasvěcují se jim chrámy a podobně. Ale mám pocit, že široká veřejnost o tom nechce moc slyšet: „Ano, bylo to, uznávám. A teď už s tím dejte konečně pokoj!”
Co k tomu říct? Chci připomenout pár věcí, na úrovní jednotlivce dávno objevených psychology, které ale obvykle nebývají vztahovány na národy (přestože národy se nakonec skládají z jedinců). Za prvé fakt, že slabý stres mobilizuje, kdežto silný stres paralyzuje. A za druhé klasické doporučení psychologů zakládat svůj osobní rozvoj na pozitivním smyšlení a seberespektu. I když na první pohled nemáš nic, co přineslo respekt k vlastní osobě, musíš to najít! Z tohoto hlediska posledních 10-15 let Rusko intenzivně hledá pozitivní obraz sebe sama a usiluje o obnovu respektu. Před tím, na přelomu osmdesátých a devadesátých let bylo na ruské lidi uvaleno obrovské množství negativních informací. Vypadalo to, že v ruských dějinách vždy a všechno bylo špatné. Začalo to Vladimírem Krásné Sluníčko, který přijal v X. století nesprávnou (tj. pravoslavnou) verzi křesťanství, pokračovalo zmíněnym Alexandrem Něvským, který příliš úspěšně bojoval proti Němcům. Ale být vlastencem v „říši zla“ je obtížné. Když ji tedy nechceš nebo nemůžeš opustit, musíš najít kladný obraz své vlasti, na jehož základě se už dá bojovat proti konkrétním nedostatkům. Jinak nezbývá nic lepšího než prchnout pryč jako Lot ze Sodomy. V Rusku probíhá tento proces hledání pozitiv v národních dějinách, tradici a mentalitě. A klíčovou událostí moderních dějin, kterou podle sociologických průzkumů přes 90% Rusů hodnotí jako slavnou a heroickou, se stala Velká vlastenecká válka. Na tom se shodnou komunisté, vlastenci všeho druhu, zejména pravoslavní, a s jistými výhradami i liberálové – konec konců to byla válka proti nacismu! Přestože osobní role Stalina za války byla většinou záporná, tradičně se úspěch země v daném období vztahuje i na soudobého panovníka. A tak se nedá nic dělat s tím, že Stalin je v očích značné časti ruského obyvatelstva spojen nejen s GULAGem, ale také s Vítězstvím. A také s obdobím ruských dějin, kdy mělo Rusko největší světový vliv. Jak jsem <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=529">psal minule</a>, účast na nějakém „globálním projektu“ je důležitou psychologickou potřebou Rusa. Kdyby Gorbačov či Jelcin prosadili plnoprávnou integraci Ruska do euroatlantických struktur, na Stalinově místě v tomto žebříčku by mohli být oni.

Předpokládám, že pokud se integrace Ruska do západní společnosti a překonání národního komplexu méněcennosti na tomto základě někdy nakonec podaří, největší Rusové se nejspíš změní. (Manželka mě na tomto místě prosila, abych uvedl, že ona žádný „národní komplex méněcennosti“ nevidí. Dodávám to, abych naznačil rozpětí názorů na toto téma). Místo válečníka Alexandra Něvského zaujme třeba řeholník svatý Sergij Radoněžský, místo reformátora zaujme osvoboditel nevolníků Alexandr II. a místo velikého panovníka zaujme ten, kdo provede tuto integraci. Nakonec „naše všecko“ Puškin se posune v tomto žebříčku výš. Ale když Rusko zůstane v geopolitickém prostoru jako samostatná civilizace, konkurenční vůči západní, tento žebříček se moc nezmění. To se dá přirovnat i k českému chápání vlastních dějin. V době obrození, kdy úkolem bylo vymanění se z rakouské politické a kulturní nadvlády, byly nejvíce opěvované ty doby v dějinách, kdy Česko prosazovalo svou odlišnost (slovanství) a samostatnost vůči rakousko-německé střední Evropě – v první řadě husitské války. Teď, když cílem je integrace do Evropy, husitské války deheroizují se a důraz se klade na dlouhodobou příslušnost Česka ke střední Evropě.