Zatímco prezident Pavel s pietní vážností podepisoval nákupní smlouvu v hodnotě, která by bez problémů financovala malou planetární kolonii a nikým nerušeně připojoval svůj podpis pod každou další klauzuli, u poslední položky – „kompenzace za strategickou loajalitu ve formě permanentního leasingu svědomí“ – se krátce zarazil, ale pak s pocitem lehkosti, že i svědomí je přece jenom trochu socialistický přežitek, pokračoval.
Na druhé straně planety, u zasněžených hor tibetské náhorní plošiny, usedli tři poutníci na modlitební koberečky s logem „Číňanům důvěřuj, ale přepočítávej“. Julian Assange si klekl, Edward Snowden seděl v tureckém sedu a Yo – napůl Češka, napůl Asyřanka, napůl Židovka a napůl něco, co nikdo neví – prostě ležela na zádech a zírala do nebe.
Meditaci vedl Dalajláma, jenž hovořil klidným hlasem a vůbec si nevšímal toho, že mu tlumočí Ajatolláh. Způsob překladu byl lehce jednostranný, neboť byl vždy zakončený větou: „…a proto Amerika shoří ve svém vlastním ohni.“
Papež Lev se usmíval pod vousy a lehce kynul zlatým prstenem s malým integrovaným mikrofonem. Jeho funkce byla nejasná, ale pravděpodobně nahrávala jakékoliv rouhání k pozdějšímu teologickému přepočtu.
Hlavním tématem meditace bylo heslo „Svět bez dluhů“, přičemž všichni zúčastnění – kromě Ajatolláha, který nerozuměl pojmu úrok – se snažili pochopit, jak odpustit dluhy, když věřitel je algoritmus a dlužník digitální stín. Yo se nakonec zeptala: „A co když žádný dluh není, ale jsme jen naučeni věřit, že dlužíme?“
Dalajláma pokýval hlavou. Ajatolláh přimhouřil oči. Julian začal zapisovat, Edward začal šifrovat. V dálce se spustila lavina, jako by zasněžené štíty chtěly říct: „A teď všichni hezky zpátky do reality!“ Ale oni ještě chvíli zůstali. V tichu. V přítomnosti. V míru, který si žádný summit, zbraň ani podpis nikdy nekoupí.
Zůstaňme s nimi v tom tichu, kde se slova pomalu rozplývají jako ranní mlha nad Himalájemi.
Yo otevřela oči. Před ní stála socha Buddhy jakoby vytesaná z úvěrového limitu, s dlaněmi obrácenými vzhůru – gesto soucitu nebo žebrání, těžko říct. Vedle ní se Julian pokoušel rozluštit posvátné tibetské písmo, které však nevedlo ke svatému poznání, nýbrž k záložní smlouvě s MMF. Snowden mezitím meditačně restartoval svůj náramek „karma-tracker“, který ukazoval, že získal dva dobré skutky za to, že během snídaně nepoužil sarkasmus.
Ajatolláh si tiše bublal z koránu: „A věru je dluh jako řetěz na krku navíc, kromě těch, kteří mají na krku i americké vojenské základny.“ Papež Lev se modlil k Velkému Účetnímu, který podle Vatikánských nových tezí rozděluje duše podle poměru „přiznaného DPH“ k „upřímnosti u zpovědi“. Jeho kadidelnice teď vypouštěla vůni skořice a plastu – kadidlo recyklované z voličských lístků minulého století.
Dalajláma byl však jiný. On totiž mlčel. Mlčel tak hluboce, že to bolelo i karmu. Jeho mlčení mělo několik vrstev – vrstvu diplomatického mlčení, mlčení kulturního, a nakonec to nejhlubší – mlčení člověka, který už vše pochopil a ví, že každé slovo jen vše zhorší.
Vtom se ozvalo tiché cinknutí. To Yo našla na kameni zastrčený lístek. Někdo napsal:
„Svoboda není nepřítomnost pout, ale schopnost je nosit, aniž by sis jich všiml.“
— Mnich, který utekl z banky
Yo se usmála. Julian otevřel druhé oko. Snowden konečně našel Wi-Fi. A slunce, to staré známé slunce, se pomalu vyhouplo nad hory – a zasmálo se. Možná proto, že pochopilo, že všechna ta tajemství, co se vlády tak snaží skrýt, jsou už dávno vyryta do sněhu, co taje každým jarem.
Tam vysoko, kde se nalézá Tibet mezi světem a snem, kde čaj voní po tichu, kam psi nemohou, protože štěkají příliš hlasitě, a kde se mniši učí počítat čas nikoli na dny, ale na myšlenky, které stojí za to. Yo sedí pod modlitebním praporkem, který vítr nerozvine, protože vítr dnes medituje taky. Vedle ní Julian urovnává kamínky do kruhu, ale bez přesvědčení. Kruh se mu pořád drolí. Možná to není o kruhu. Možná to je o tom, jak dlouho ho stavíš, než ti dojde, že nemáš kam jít. Snowden mezitím postavil malý přenosný stín. Sedí v něm. Říká tomu „ochrana soukromí“. Žádné signály, žádné oči, žádné dotazy na „cookies“.
V ten okamžik přichází místní lama, starý muž s pohledem, který kdysi zcela jistě viděl konec jednoho světa a začátek jiného, jen se už neví kterého. Podívá se na ně a řekne: „Dluh je jako ozvěna. Když přestaneš křičet, přestane i ona.“
Yo kývne. Má v očích něco jako pochopení. Nebo jet lag. Těžko říct. Assange napíše tu větu hůlkou do písku. A Snowden ji smaže. A všichni cítí, že se právě něco stalo. Z dálky se blíží poštovní holub. Na nožce nese zprávu. Je na ní pouze jedno slovo: „Summit“.
Dalajláma jen zakroutí hlavou. Ajatolláh si vzdychne „Alláh je velký, ale diplomacie větší.“
A papež Lev? Ten má zrovna „den bez komentáře“. Jeho poslední tweet byl totiž omylem zaslán na účet Satanského svazu jazykovědců.
A tak čtveřice hrdinů – Yo, Julian, Snowden a mlčící Tibet – zůstávají ještě chvíli sedět. Protože ticho je vzácná měna. A jejich kontemplaci přerušuje jen slabé „kliknutí“: Někde na světě právě zhasl televizor.
Ještě naposledy… meditujme. Ale ne tak, jak si to představují v korporátních wellnessech s aromalampou z marketingového oddělení. Meditujme ve stylu, jaký si zaslouží svět v roce 2025, kdy už není jasné, co je pravda, co je reklama, co je sen a co jen závada v algoritmu.
Yo tiše sedí s nohama do tureckého sedu. Nepohodlně. Protože pravda se nedá najít v pohodlí.
Vedle ní Julian pomalu otáčí růženec z USB klíčenek.
Na každé jeden soubor.
Jeden únik.
Jedno obvinění.
Jedno zamlčení.
Snowden nepřítomně hledí do mlhy.
Možná tam vidí budoucnost.
Možná jen slabý signál z orbitálního špionážního satelitu,
který nikdy neusne.
Z nebe začíná padat lehký prach pravdy. Jemný. Téměř neviditelný. Usazuje se jen na těch, kteří už dávno přestali hledat odpovědi, protože pochopili, že jsou to právě otázky, co dělají člověka člověkem.
V dálce na horizontu…
– Dalajláma právě skládá haiku ze tří protichůdných světonázorů.
– Ajatolláh přemýšlí, zda není Bůh jen systémová chyba vesmíru, která si žádá update.
– A papež Lev 666 zvedá kalich a tiše praví: „Amen" - ale ne moc nahlas, aby to neslyšeli v Langley.
A přesně v tu chvíli… nám konečně dochází, že ten největší dluh není finanční.
Je to dluh ticha.
Dluh smíchu.
Dluh laskavosti.
Dluh absurdity.
Dluh vůči všemu, co jsme zapomněli, protože jsme příliš poslouchali.
A tak, Yo se zhluboka nadechne. A po dlouhé době… nic neříká. Je ticho. A to je možná to nejhlasitější, co kdy kdo v Tibetu řekl. Ticho. Ještě chvíli.
Ne pro děj, který se žene vpřed jak zpravodajství ve válečné zóně. Ale pro to podivné, těžko popsatelné ticho, které visí ve vzduchu nad tibetským klášterem, jako by se i samo bálo spadnout.
Yo sedí nehybně. V očích nemá klid, ale klid je všude kolem ní. Julian skloněn nad kamenem tesá své vlastní přikázání: „Nebuď užitečný – buď pravdivý.“ Snowden zapisuje jedničky a nuly prstem do prachu. Píše nové Desatero. Tiché, binární. A celé v morseovce. Ještě ho nikdo neumí číst. Nad nimi se míhá světlo. Ne od slunce. Ale od dronu CIA, který kvůli poruše optiky zatím nerozezná duchovní ústraní od základny Tálibánu. Zatím.
Papež Lev medituje v pozici „Lotos“. Ajatolláh šeptá verše z Koránu, které nikdy nebyly napsány. A Dalajláma se usmívá, jako by už dávno věděl, že tato chvíle nastane, že se lidé jednou uchýlí sem, na nejvyšší bod světa, aby konečně nemuseli dělat vůbec nic.
A v dálce, pod horami, všechny burzy světa zamrzly. Všechny přehazovačky se zastavily. Trump mlčí. CNN mlčí. Putin mlčí. Soroš mlčí. Dokonce i Internet trochu zaváhá, než znovu nabídne další video o tom, jak správně meditovat, abyste byli úspěšnější investoři. A v tom tichu se stane něco nečekaného: Nikomu nic nechybí.
Yo zvedne hlavu. „Už chápu,“ řekne tiše. „Tady nahoře nikdo nelže. Protože tu není komu.“ A možná, opravdu jen možná… to je počátek skutečného míru.
První se probudí Julian. Jeho bílý hábit je šedý od kamenného prachu. Oči má otevřené, ale vidí ještě jiný svět – ten beze zdí, bez výslechových místností a tajných smluv. „Možná nás nesmažou z historie,“ zašeptá. „Možná jen z Google Analytics.“ Snowden natáhne ruku po termosce. Z ní se line jemná pára. Není to káva. Není to ani čaj. Je to decentralizovaný nálev, který připravil mnich jménem Nakamoto. „Pij,“ řekne. „Na kryptoměnu to dneska nikdo nepřevede, ale duch je v tom silný.“ Ajatolláh si poskládá modlitební kobereček, zatímco si potichu brouká Leonarda Cohena. „V každé ideologii je trhlina,“ říká. „A přesně tudy proniká světlo.“ Dalajláma si přehazuje přes rameno šálu s logem UNESCO a Netflixu. „Dobře jsme meditovali,“ konstatuje s úsměvem. „Ale dolů půjdete pěšky.“ Papež Lev se pokřižuje, ale obráceně. „Kvůli algoritmům,“ vysvětluje. „Jinak mě Twitter zablokuje jako parodii na sebe sama.“
A Yo? Yo ještě chvíli sedí. Zatím nemluví. Dívá se na své ruce – prázdné, klidné, poprvé po dlouhé době. Pak vstane. Udělá první krok z kamenné terasy kláštera. Pod nimi se rozprostírá svět: chaotický, přeblikaný, hlučný, propojený. Ale v dálce – opravdu v dálce – tam, kde se obzor vlní, se ještě třpytí klid Tibetu jako vzpomínka. A možná, že to bude stačit.
Tak jdeme. Pomalým krokem zpět do reality. Kde přehazovačky opět rotují, prezidenti podepisují smlouvy, a korporace „🏭𝕂🏭“ chystá další franchisu. Ale teď už víme, že ticho existuje. A že někde, vysoko, je místo, kde pravda není trestná a dluhy nejsou věčné. Cestou dolů z Tibetu, úzkou stezkou vytesanou v boku hory, se klouzavě pohybujeme mezi mlhou a vzpomínkami. Yo jde první. Julian s Edwardem trochu ztuhli v lotosové pozici, takže kulhají jako staří poutníci. Papež si cestu krátí kadidlem na baterky, Ajatolláh se ztrácí v modlitbách i signálu a Dalajláma si píská melodii, kterou si vymyslel právě teď, a která zní trochu jako začátek hymny, ale končí jako mantra IKEA.
Yo se zastaví.„Povím vám příběh,“ řekne. "Byl jednou jeden úředník, který nevěděl, co je to pravda. Pracoval na ministerstvu zmatků. Denně vydával přehledy o tom, co se smí myslet. Ráno bylo nutné věřit, že válka je mír. Odpoledne se to změnilo: válka byla preventivní ochrana míru. Večer už šlo jen o export stability.
Úředník měl tři razítka: „Pravda“, „Nepravda“ a „Zítra uvidíme“. To poslední používal nejčastěji.
Jednou se ho zeptal jeho syn: „Tati, co je pravda?“ Úředník chvíli mlčel. Pak vzal razítko „Zítra uvidíme“ a přilepil mu ho na čelo. „Abys nezapomněl,“ řekl."
„To bylo smutné,“ poznamená Julian. „Nebo reálné,“ odpoví Snowden. Dalajláma pokrčí rameny. „Možná obojí.“
Za zatáčkou se objeví stánek. „Oficiální realita. Jeden hrnek za tři iluze.“ U stánku sedí mluvčí ministerstva naděje. Na sobě má bundo-košili s logem korporace „🏭𝕂™🏭™“ a odznak „věřím v systém“. „Máte slevu, pokud si přinesete vlastní příběh,“ volá.
Yo přejde beze slova. Julian zvedne prostředníček. Snowden nahraje fotku na decentralizovanou síť. Ajatolláh si koupí čaj. Dalajláma si vezme dva – jeden pro duši, jeden pro cestu. A tak jdou dál. Do údolí. Do světa. Do příběhu, který se ještě píše. K táboráku, který nepálí, ale hřeje. K podivnému táboráku, který neplanul, ale rozžínal se podle výrazu tváře přítomných.
Julian měl zasmušilý pohled – plamen se zbarvil do šedé. Snowden na chvíli usnul – plamen lehce modral. Ajatolláh přikládal staré diplomatické depeše a kousky zbrojních smluv. Dalajláma rozlomil tibetské máslové sušenky a krmil křehký oheň moudrostí z jačího mléka. Papež Lev se napil čehosi, co prý kdysi požehnal Benedikt XVI. — a oheň na chvíli explodoval do zlaté spirály.
A Yo? Ta vyndala z batohu tichý smích. Měl tvar malého, zmuchlaného dopisu od kamarádky z dětství. Když ho hodila do plamenů, táborák na chvíli vydal zvuk dětského smíchu. Všichni ztichli. „Ještě kousek dolů a ztratíme signál... tedy ten posvátný. Zůstane jen... ten ostatní,“ řekl Snowden. Julian si rozepnul bundu a vydechl: „Mám pocit, že svět se dělí na dvě skupiny. Ty, co už vzdaly pokus o pravdu – a ty, co to ještě nevzdaly. Většinou ti první vládnou.“
Yo kývla: „Ale ti druzí... občas napíšou báseň, zachrání dítě, nebo změní frontovou linii o 900 km – prostě jen tak, aby se neumíralo.“ Dalajláma si přitáhl teplý šál. „Jdeme?“ řekl tiše.
A tak se vydali dolů. Stezka vedla přes vesnici, kde nikdo nelhal, protože už jim nikdo nevěřil. Dále přes město, kde se každý omlouval za to, co si doopravdy myslí. A nakonec přes hlavní město Stínu, kde realitu určovalo hlasování v televizi a „skutečnost“ měla svého sponzora.
Cestou dolů potkávali:
- bývalé novináře, kteří přešli na astrologii;
- vojáky, co pletli svetry s nápisem Sorry for your democracy;
- dívku, která učila kočky rozpoznávat propagandu;
- chlapce, který tvrdil, že pravda je v závorkách.
A na posledním schodu se otočili. Yo vytáhla z kapsy kompas. Ukazoval směr „domů“. Ale každý měl domov trochu jinde. A tak se rozešli. Každý jinam. Ale nějak spolu.
Yo – teď už v civilních šatech, s batohem, ve kterém se mísily buddhistické korálky, americký pas, rozbitý mobil a tichý oheň z tibetského táboráku, šla domů.
Domů? Seděla s kamarádkami u stolu v malé kavárně. Vypadalo to jako obyčejná dívčí sešlost. Až na to, že jedna z kamarádek byla bývalá analytička z agentury tří písmen, která teď pěstovala chryzantémy a občas psala „klimatickou poezii“ (která vždy mizela z internetu), druhá se živila jako oficiální „kritická komentátorka“ vládních výnosů, ale tajně psala recepty pro sousedky ve stylu jak upéct dort a nezavdat si s impériem, třetí byla Yoina stará známá z akademie – teď číšnice, protože svět na pravdu nenabízel stipendia.
„Tak co Tibet?“ zeptala se ta s dorty.
Yo si srkla ze skleničky s podivnou směsí – kombinace jačího másla, levandule a kapek ticha „Ticho bylo všude,“ řekla pomalu, „ale nejvíc uvnitř.“
„A zvenku?“
„Zvenku řvali.“
Ta s chryzantémami si povzdychla. „Změnila ses.“
„Ano,“ usmála se Yo. „Ale jen trochu. Teď umím zvednout obočí přesně ve chvíli, kdy mají zapnutý mikrofon.“
Zasmály se. Rozhovory plynuly:
- O tom, jak se cítí člověk, když mu Nobelovku vezme prezident, který neví, kde je Gruzie.
- O tom, jak se správně reaguje na výzvu k „nezávislému myšlení“, která přijde hromadným e-mailem.
- A taky o lásce. Protože i absurdno má své srdce.
Yo se chvíli dívala ven. Na ulici se míhaly davy. Někdo vykřikoval něco o bezpečnostních zónách. Jiný o víkendovém výprodeji svobody. „Holky,“ řekla najednou, „pojďme se projít. Myslím, že dnes večer se něco stane.“
Výborně. Dobrý nápad. Pojďme tedy s holkama – Yo, Elou, Sarou a Miri – vyrazit do nočních ulic. Jen tak, bez cíle. Jak to dělávají postavy, které vědí, že cíl je past.
Scéna: Ulice města. Teplá noc. Někde mezi Západem a Zmatkem.
Šly vedle sebe jako tichý demonstrativní pochod, který si zapomněl transparenty doma. Ella si svítila displejem mobilu. Miri měla na uších sluchátka, ale nic neposlouchala. Sara žvýkala mentolovou žvýkačku ve tvaru zeměkoule.
Yo mlčela. Byla opět mírně ironická, mírně melancholická a mírně nebezpečná. Nosila to v sobě jako čtvrtou národnost.
„Viděly jste to nové logo Svobody?“ nadhodila Miri.
„Co to je?“ zeptala se Ella.
„Prý stylizovaná pouta ve tvaru srdce.“
Sara se zasmála. „To je sladké. Už i zatčení mají brand identity.“
Yo jen lehce naklonila hlavu. Všimla si, že nad nimi přelétl dron. Tentokrát byl tichý. Ale ne dost tichý, aby ho nezaslechla. Nic jí neunikalo. Kromě vlastní minulosti.
Zastavily se u pouličního malíře. Maloval jen stíny. Barvami z prachu.
„Malujete realitu?“
„Jen její odrazy,“ řekl. „Je to bezpečnější.“
Kývly. Chápaly. Ženy, které rozuměly jazyku šifer, podmínek služby a smíšených emocí.
Na rohu ulice visel plakát: „Noc živých algoritmů – přijďte tančit do rytmu dat!“ Yo zamžourala na text.
„Myslím, že dnes ne,“ řekla. „Dnes tančíme jinak.“
Sara zvedla obočí.
Došly k mostu. Pod nimi řeka. Kolem světla. Každá se opřela o zábradlí.
„Není to divné?“ řekla Ella.
„Co?“
„Že se pořád smějeme. I když víme, jak to je.“
Yo se usmála: „Právě proto.“
Trochu zmapujeme terén. Most nad městem. Řeka pod nimi dýchá jako starý pes. Světla blikají. Čas se zpomalil.
Ella si upravila vlasy, které jí vítr foukl do obličeje: „Tak… holky… Víte, kdo je teď poradkyní ministra pro etickou digitalizaci?“
Sara protočila oči. „Jestli zase nějaká influencerka s diplomem z TikToku, tak mě zapište do exilu.“
„Lepší,“ ušklíbla se Ella. „Je to ta bývalá manažerka z Korporace 🏭𝕂™🏭™. Co navrhla kód pro klasifikaci nepřípustných emocí na sociálních sítích.“
Miri vytřeštila oči: „Myslíš tu, co si ji na školním srazu spletli s hologramem?!“
Yo jen pískla mezi zuby. „A co ten její manžel? Nevedl náhodou poradní sbor pro hybridní mír?“
Ella kývla. „Jo. Ten, co propagoval koncept ofenzivního smíření.“
Sara se zakuckala smíchem. „Jo! Smířit se s tím, že vám preventivně zbouráme dům!“
Miri se naklonila blíž. Vzduch ztichl. „Holky… a víte, že prezidentova mluvčí má implantovaný hlasový filtr? Prý kvůli stabilitě narativu.“
Yo zvedla obočí. „Jaký narativ?“
„Ten, co se zrovna hodí.“
Sara se mezitím odtrhla od zábradlí. „Jste naivní. Největší pecka? Zpráva z tisku: Nobelovu cenu míru letos dostane předběžně anonym. Aby si to zasloužil, až ho vyberou.“
Ella se uchechtla. „A bude zvolen genderově nevyhraněně kvůli rovnováze všeho, že jo?“
Yo se dívala na vodu. „Možná to budu já. Jen o tom ještě nevím.“
Dál se smály. Tiše. Nad nimi přelétl další dron. Tentokrát s neonovým nápisem: „Ticho je podezřelé.“
Vstupují do městského parku. Stíny stromů šustí jako šanony tajných služeb. Yo zvedne hlavu — nad nimi lehce vrní tichý dron. Není velký. Není ozbrojený. Je jen dostatečně všudypřítomný. „Sakra, holky. Sledujou nás.“
Sara se ohlédne: „To byl ten moment, kdy se to mělo stát šokující?“
Miri si stáhne kapuci. „Třeba je to jen Google. Nebo Pfizer. Nebo NATO. Nebo někdo úplně jiný.“
Ella si olízla prst a namířila jím vzhůru. „Vítr východní. Úhel letu stabilní. Pravděpodobně soukromý kontraktor. Třída: psychologická observace.“
„Nebo romantický stalker," navrhla Sara. „V tom případě bych si přála, aby to byl někdo, kdo ví, co je kavalír. Ne robotický perv.“
Yo si povzdechla. „Víte, že Merkelová to měla taky? Kamery, mikrofony, NSA…“
Miri přikývla.
„A víš, co udělala?“
„Naštvala se?“ zkusila Sara.
„Chvíli jo. Ale pak to zinternalizovala. Jako dobrou protestantskou morálku. Prý: ‚Když už mě sledují, měla bych se chovat spořádaně.‘“
„To je tak… německy korektní,“ řekla Ella a zívla.
Chvíli jdou mlčky. A pak, jako by nic, to přejdou. Podvědomě narovnají záda. Mluví tišeji. Nepoužívají jména. Zvykly si.
Kamera na sloupu zabliká.
Sara: „Až se vrátím domů, vypnu internet.“
Miri: „Tak to budeš podezřelá.“
Yo: „Ještě si na nás budou muset vymyslet nový protokol.“
Ale víš co? Ony jdou dál. S rukama v kapsách, s dronem nad hlavou, s odhodláním uvnitř. Protože některé věci jsou hlubší než sledování. Například — důvěra. A možná i smích.
Protože jestli je někdo poslouchá, ať se aspoň baví. V nočním městě — tam, kde tma není ochranou, ale efektem. Kde pouliční lampy svítí jako v reklamě na bezpečnost, ale nikdy ne úplně dosvítí až do kouta. Tam, kde kameru potkáš častěji než člověka.
Yo, Sara, Miri a Ella vejdou pod zářící nápis SAFE ZONE™ — pro vaši jistotu a poklid.
„Víte, co je nejvtipnější?“ pronesla Ella. „Že ještě před deseti lety to byla čtvrť nočních klubů. Teď je to výstavní prostor pro korporátní empatii.“
„A přitom všechny bary vypadají jak místnosti pro výslech,“ řekla Miri a přejela rukou po skleněné stěně lokálu, kde uvnitř tři lidé popíjeli bez výrazu.
Yo pokrčila rameny. „Možná to je výslech.“
Ulicí se míhá autonomní policejní vozidlo. Neslyšně. Nezpomalí. Jen přečte obličeje. Zanalyzuje tón hlasu. A jede dál.
Jejich data byla shledána přiměřeně loajální. Zatím.
Vcházejí do parku Billa Gatese — bývalý Park republiky. Teď je to Urban Recalibration Zone™. Na každém rohu lavička. Na každé lavičce kamera. „Pro vaši pohodu a bezpečí.“
Yo sedne a odlepí žvýkačku ze spodku boty. „Mám pocit, že mě sleduje i ten strom.“
Miri kývne ke světelnému sloupu. „To není strom. To je hologram s integrovaným mikrofonem. Ale když ho obejmeš, zvýšíš si kredit sociální empatie.“
Sara obejme strom. Zazní jemný tón.„Gratuluji, právě jste dosáhla úrovně Městský Elf!“ Na její ID naskočí +3 body morálního ekvivalentu. A přesto — smějí se. Večer je vlhký, ale v tomhle přetechnizovaném městě má i vzduch příchuť schválené nostalgie.
„Nejsem si jistá,“ říká Yo, „jestli jsme ještě v realitě, nebo už jen v jejím veřejně dostupném výkladu.“
„To je jedno,“ říká Ella. „Dokud máme nohy. A jedna druhou.“
A tak jdou dál. Do nočního města. Bez iluzí. Ale s úsměvem.
Yo a její kamarádky zabočily za roh, kde reklamní hologram hlásal: „Zítra začíná Týden bdělé vděčnosti! Buď vděčný alespoň dvakrát denně – jinak tě systém vyhodnotí jako nevděčného. A ty přece nechceš být nevděčný, že ne?“
„Tohle je jak sen, co se ti zdá v čekárně u psychiatra,“ zamumlala Miri.
Ella pohlédla na plakát s nápisem „Hledaný: Anonymní básník“. „To je absurdní. Jak ví, že je hledaný, když je anonymní?“
Yo pokrčila rameny: „To je moderní bezpečnostní logika. Hledáme toho, koho neznáme, aby se přihlásil, že to není on.“
Na rohu stojí automat na svědomí. Za 10 kreditů ti vydá potvrzení, že jsi dobrý člověk. Za 15, že jsi lepší než ostatní. Za 20 ti smaže paměť na včerejšek.
„Tohle už není dystopie,“ říká Sara. „To je surrealismus s ISO certifikací.“
Z vedlejší ulice vyšel muž s nápisem: STÁTNÍ POETICKÁ POLICIE. V ruce měl blok a megafon. „Pozor, zaznamenal jsem ironii! Máte schválený literární kontext?“
Ella se zamyslela. „Cituji Franze Kafku.“
Muž se zamračil. „V tom případě musím zavolat druhý výjezdní vůz – Kafka vyžaduje zvláštní interpretaci.“
V tu chvíli se v dálce rozezní siréna absurditní rovnováhy. Příliš mnoho nadsázky v jednom okrese!
„Utíkejme!“ volá Yo.
„Ale kam?“ ptá se Miri.
„Kamkoli, kde logika dává alespoň smysl – třeba do lunaparku vládní strategie!“
Vstupujeme tedy hlouběji do světa, kde Ministerstvo rozumu sídlí ve sklepení a výtah jezdí jen nahoru, čas plyne podle tabulek, a náhodné kontroly reality probíhají každou lichou hodinu.
Yo a spol. doběhly do Ústředního úřadu pro Výklad Skutečnosti. Nápis nad vchodem zněl: „Skutečnost je to, co byla naposledy schválena jako skutečné. Žádáme veřejnost, aby se zdržela vlastních interpretací.“ Uvnitř úřadu panoval čilý provoz. U jednoho okénka si muž nechával schválit, že jeho matka byla skutečně jeho matka, u druhého se právě přepisovala historie z úsporných důvodů.
„Naší prioritou je udržet minulost levnou a přehlednou,“ vysvětlil přítomný úředník. „Dějiny delší než dvě strany A4 budou zkráceny, nebo outsourcovány do Bulharska.“
Yo vytáhla svůj dotazník. Otázka č. 7 zněla: „Jste si jisti, že si nejste jisti, co je pravda? Zaškrtněte možnost a podepište reverzní klauzuli nevědomí.“
Zamyslela se. „A když nezaškrtnu nic?“
„To je nezodpovědné. Budete evidována jako osoba s vágním postojem,“ řekl hlas z repráku. „Vaše chůze bude monitorována do doby, než se rozhodnete.“
Ve vedlejší kanceláři probíhal kurz mediální hygieny. Lektor (v bílém plášti, s certifikátem CIA a BBC) křičel: „Pravda je citlivý obsah! Zeptejte se lékaře nebo kněze, než s ní přijdete do styku!“
V rohu seděla paní s diplomem ze školy reality.
Do indexu jí napsali:
· 1 z realitologie (nesplnila zkoušku z důvěry ve státní kanály)
· 2 z aplikované propagace (přespříliš ironie)
· + započítaná praxe v tichém nesouhlasu
Dostala žlutý diplom: „Osoba schopná existence v hranicích přijatelných klamů.“
Yo se s kamarádkami dostala k výstupu z budovy, kde je čekal automatický informátor: „Pozor! Byl zaznamenán pohyb osob s neschváleným množstvím pochybností. Dostavte se ke kontrole světonázoru. Odmítnutí se trestá zařazením do rozšířeného vědomí.“
Miri zavzdychala: „Rozšířené vědomí? To je ta věc, co bolí a nelze ji sdílet na síti?“
V dálce se už však blýská na novou absurditu: Yo má být nominována do Výboru pro Rekonstrukci Skutečnosti. Ale s jednou podmínkou: Musí nejprve podepsat, že nikdy neexistovala.
Yo najednou stála sama před holografickým ověřovacím terminálem. Před ní blikala věta: „Potvrďte, že jste nikdy nebyla. Vaše digitální stopy budou zachovány pro historické účely. Děkujeme za spolupráci.“ Podepsat znamenalo stát se osobou vhodnou ke spolupráci. Nepodepsat znamenalo být nezaznamenanou entitou s neoprávněnými vzpomínkami.
Yo si pomyslela: „Možná jsem nikdy nebyla. Možná jsem jen vedlejší produkt algoritmu, co měl původně vypočítat cenu kukuřice na trzích, ale začal meditovat. Možná jsem jen sen Snowdenův, náhoda Julianova dechu na monitoru… Anebo je všechno pravda a to je ten největší problém.“
Zatímco přemýšlela, přistoupila k ní úřednice v uniformě Ministerstva rozmělnění identity. „Rozhodnutí je na vás, ale upozorňuji, že nepodepsání může vést ke zpochybnění vaší právní osoby. A jako neosoba nemůžete být zadržena, jen nepozorovaně zneplatněna.“ Yo podepsala. Stylizovaným křivým X, jak se to učila u jednoho bývalého prezidenta.
Bzučák zazněl. Dveře se otevřely. Dva muži v šedých oblecích a s odznakem PGE – Prezidia Globální Etiky – ji čekali. Jeden z nich (ten bez krku) jí podal igelitku s nápisem „Pobočka korporace „🏭𝕂🏭™ – Naše etika je vaše pohodlí.“ Druhý (ten bez mrknutí) přednesl: „Vaše potvrzení o neexistenci je v pořádku. Gratulujeme, byla jste vybrána jako kandidátka na testovací program morální adaptace – fáze 3: Etický relativismus pro začátečníky. Cílem je naučit se říkat pravdu způsobem, který nikoho neohrozí. Ani vás.“
Yo polkla naprázdno. „A co když nechci?“ zkusila šeptem.
„Nechtění je forma agresivního odporu vůči Globálnímu souladu. Navrhujeme místo toho, abyste chtěla… trochu míň. Ale s úsměvem.“
Byla odvedena do prosklené zasedací místnosti, kde zrovna probíhala videokonference poboček Korporace „🏭𝕂🏭™ z celého světa. Všichni měli na hlavách modré přilby s logem „„🏭𝕂🏭“ a na stolech kartičky: „Dnes hovořím pouze eticky.“ Mluvčí za pobočku z Bruselu měl připravený úvod: „Etika není o tom, co je správné. Etika je o tom, co je přijatelně vysvětlitelné na tiskové konferenci. A tisková konference začíná za tři minuty.“
Yo dostala poznámky, kde stálo:
- Všechna rozhodnutí jsou etická, pokud jsou podpořena důvěryhodným hlasem v rádiu.
- Konflikt zájmů je neetický pouze, pokud není dostatečně zdůvodněn jako vyšší dobro.
- Lidská práva jsou kompatibilní s jakýmkoli režimem, pokud jejich jazyk používáme správně.
Z mikrofonu se ozvalo: „A teď přivítejme naši novou poradkyni pro jemné porušování integrity – Yo. Původně nikdo, dnes někdo, zítra zcela eticky prázdná jednotka plně připravená sloužit našemu vylepšenému pojetí dobra.“
Ano – s vlky vít, nebo být sežrán… A tak Yo vystoupila. Byla to střízlivá síň ze skla, uhlíku a algoritmické poslušnosti. Vzduchem se vznášel jemný pach korporátní klimatizace, vonící jako potlačené výčitky. Za ní blikalo logo „🏭𝕂🏭™ s mottem: „Etika na míru. Integrita podle předpisu.“
Yo stála vzpřímeně. Ne hrdě. Jen tak… funkčně. Promluvila: „Děkuji. Děkuji, že jste mě nevymazali.“
Někdo zatleskal. Automatická ruka z řady tleskacích modulů.
„Je mi ctí… ehm… být zde. Ne proto, že bych si to přála. Ale protože někteří lidé přestali mít na výběr. A ti druzí si to neuvědomili. Ano, mohla jsem mlčet. Mohla jsem odejít. Ale pak by přišel někdo jiný. Méně připravený. Méně přizpůsobený. Méně… vděčný. A tak jsem tu. Přijímám nabídku stát se hlasem kompromisu. Tlumočnicí pohodlí. Nástrojem etiky, která tolik nebolela. Být hrdá? To už je dneska moc náročné. A není to ekologické. Méně je více. Méně svědomí – více stability.“
Odmlka. Kývla technikovi, aby pustil slideshow: fotky světa, kde je vše usměvavé, s QR kódy na dně každé duše.
„Už nejsem Yo. Jsem pouze Já. Ne Já jako vzdor. Ale Já jako implementace. Ne jako symbol. Jako služba.“
Potlesk. Tentokrát lidský. Někteří přítomní i povstali. Vděčnost je nakažlivá. A Yo se vrátila na místo. Nevěděla, zda právě mluvila jako vězeň, kolaborant nebo prorok. Ale věděla, že dnes přežila. A někdy je i to úspěch.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!