Slepý, hluchý a odtučnělý

Autor: Václav Umlauf - Zveřejněno 24.11.2004 00:00 - (7626 Návštěv)

První čtení z proroka Izaiáše prozrazuje věčnou nespokojenost proroka s jeho národem, asi tak kolem roku 760 před Kristem. Historické pozadí jeho proroctví najdeme v historii královského domu neboli v Knize letopisů, kapitola 26. Kronika se dokonce o Izaiášovi přímo zmiňuje (2 Par 26,22). Asi byl oficiálním prorokem krále Uziáše. Letopisy praví, že Uziáš byl králem dobrým. Ale přece jenom se „rozběsnil“, když ho přišlo kárat hned 80 starozákonních farářů najednou (2 Par 26,19). Hospodin jej však na místě ranil malomocenstvím, takže už do chrámu raději nevstoupil a pálení kadidla nechal profesionálům. Ale kráčel po cestě spravedlnosti, stejně jako jeho otec. Porazil nepřítele, vystavěl hradby, vybudoval moderní armádu založenou na technologickém trháku „vrhání kamenů“ (2 Par 26,15), administrativně upevnil říši a zpychl až ke konci života, po úspěšně vykonané práci. I Uriášův potomek král Jótam se držel Hospodinova zákona a byl králem spravedlivým. Stojíme před menším paradoxem. Letopisné knihy potvrzují, že nejméně tři generace za sebou bylo Judské království spravováno řádně a podle Hospodinova zákona. Navíc všichni tři zmínění králové vládli dlouho, takže období prosperity a vojenských úspěchů bylo nepřerušené. Proč si tedy prorok Izaiáš pořád stěžuje, například hned v první kapitole? Řekl bych, že Izaiáš na tom byl jako já, když nadávám na politické poměry u nás dobře věda, že za komunistů byly poměry přímo nesnesitelné. Stejně tak Izaiáš, ač byl prorokem téměř královsky placeným, viděl a analyzoval mravní a sociální zlořády své doby. Jeho oko netrpělo ideologickým zákalem jen proto, že osobně se měl dobře. To je zajímavé: Izaiáš možná zahynul násilně, ale za svého dlouhého života uznávám byl. Jinak by jej oficiální kronika nezmiňovala v souvislosti s královskou vládou. Další důvod nadávání je stylistický: Izaiáš byl vynikající psavec a měl cit pro dramatické kontrasty. Proto v první kapitole nadává na své současníky, aby ve druhé kapitole mohl porovnat jejich zmršenou vládu s ideální Hospodinovou správou, která jako obvykle přijde až na konci času. Proto nám první čtení nabízí útěšný pohled na budoucí dějiny, kdy ze svatého Víta bude kanout opravdová moudrost a spravedlnost, a navíc jí budou všichni věřit. A nejde jen o budoucnost. Její skvělá vize má mobilizovat přítomné spoluobčany k důkladnějšímu plnění smlouvy s Hospodinem: „Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!“ (Iz 2,5) Pavel, který žil v téměř ideálních právních poměrech římské říše, se již o politiku jako Izaiáš nestaral. Ve svém listu vybízí rozhádané ovečky v Římě, aby se oddělily od světa a žily „ne v hodování a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech“ (Řím 13,13). Křesťané se mají probrat ze spánku, mají se oddělit od římského hříšného světa radovánek a pochybných náboženských útěch. Pak si mají zalézt do svého politicky neutrálního kouta, tam mají stoickým a křesťanským způsobem pěstovat vlastní dokonalost: „Oblecte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním.“ (Řím 13,14). Chápu výběr liturgického anonyma. Patrně se začátkem zimy smutně zahleděl na své ochablé břišní svalstvo, které nutně potřebovalo tvrdší disciplínu než nošení staletých foliantů k písařskému pultíku. I vybral k adventu verše, které souzněly s jeho aktuální existenciální situací. Se žádostmi zápasí kněží systematicky od doby zavedení celibátu (11. století) a po vynoření Sigmunda Freuda nabyl tento boj přímo otcovražedné zoufalosti. Aby mi bylo dobře rozuměno: Se žádostmi zápasili a zápasí i lidé zcela normální, již za časů Pavla a předtím i proroků. Již antická moudrost říkala jasně: „Kdo neumí krotit své tělo a své choutky, ten nemůže vládnout druhým.“ A stoikové pozvedli askezi přímo do filosofických výšin ducha. Citovaný úryvek listu Římanům nepřímo ukazuje jednu klasickou křesťanskou úchylku, kterou stoprocentně využil marxismus v 19. století. Libidinálně-narcistická zahleděnost na vlastní dokonalost a spásu měla v církvi značnou váhu již od dob mnišských a klášterních. Jiná spiritualita tehdy nebyla, Izaiáš z prvního čtení se četl adventně-spirituálně a nikoliv politicky-kriticky. Tím se advent scvrkl na boj se sexem a s nadváhou, jenž byl korunován snahou pronést odtučnělé a zkrotlé tělo úzkou branou k věčné spáse. A když máte hodně práce sám se sebou, tak si příliš nevšímáte okolního kapitalistického systému, v němž dvanáctileté děti pracují třináct hodin denně. Zvláště když z tohoto systému nepřímo či přímo získáváte svůj vezdejší chléb. Jistě, almužnu dáte, protože je advent a ty chudé dětičky jsou tak hrozně odrbané, a navíc smrdí. To by se Ježíškovi fakticky nelíbilo. Ale nesednete na dvanáct hodin denně do čítárny Britského muzea jako chudý a vyhládlý Karel Marx. Ten chtěl systém kumulace kapitálu pochopit do hloubky, aby jej mohl změnit. A jsme opět u kritického Izaiáše a u jeho odvahy říkat nepříjemné systémové pravdy, přesto − nebo právě proto – že byl oficiálním královským prorokem. Proto se mrkněme na Matoušova Ježíše a jeho podobenství o posledních dnech očima Izaiáše a Karla Marxe. Máme být připraveni a bdělí, to jest: máme být připraveni na definitivní zúčtování s vlastním životem (a možná i zúčtování kosmické, kdo ví) a přitom máme bděle vyhodnocovat znamení času. Praotec Noe vyhodnotil počasí správně a šel stavět archu v době, kdy se mu ostatní smáli. Také my bychom měli budovat základy sociálního zabezpečení a zdravotní péče v době, kdy se už sice nesmějeme, ale zároveň víme, že i to vytunelované hospodářství náš důchod ještě vypotí. A další generace ať vezme čert. Žít vzhledem k budoucnosti je velice těžká věc: znamená to uložit si dobrovolnou askezi vzhledem k přítomným potřebám. Všichni dobří filosofové vědí, že proti hedonismu není žádný přesvědčivý argument. Kdo zde a nyní trvá na okamžitém potěšení, ten ipso facto stojí mimo racionální argumentaci. Takový muž nebo žena vyměnili přemýšlení o budoucnosti a o dobrém životě za kus žvance. Advent stojí proti spotřebnímu hedonismu a hloupému plýtvání s národním důchodem ve jménu budoucího příchodu Mesiáše, protože s vítěznou dělnickou třídou to nějak nevyšlo. Zato naši skvělí poslanci odhlasovali zmražení platů státních úředníků a stejně velkorysým gestem si odmrazili své vlastní výplaty, neb už je po volbách a vánoční utrácení se kvapem blíží. Máme se probrat ze spánku, říká v dnešním čtení apoštol Pavel. To jest, máme na sebe nechat působit budoucí věci a události, jako by byly přítomné. Máme je aktivovat ve své přítomnosti. Vždycky lze namítnout, že my přece nejsme vševědoucí a nevíme, jak ta kýžená budoucnost bude vypadat. Proto si můžeme žít, jak chceme. Ale to nemůžeme – přinejmenším od doby katastrofálně rychlých klimatických změn, globálního znečistění ovzduší a duchovního světa, úpadku myšlení v církvích a ve společnosti a já nevím čeho všeho ještě. Jistě, na úpadek mravů lze nadávat vždy, to je běžný církevní sport. Ale zahleděnost do minulosti a odpor k přítomnosti jsou jasnou známkou slepoty k budoucnosti.

Article actions