Devítiletá Kim Phúc běží po rozpáleném asfaltu vesnice Trảng Bàng, kůži jí rozežírájí plameny napalmu a očima volá o pomoc. Černobílý snímek fotografa Nicka Uta z 8. června 1972 otřásl svědomím světa a rozevřel trhlinu v americké propagandě: najednou už nebylo možné přehlížet, že jazyk „boje proti komunismu“ maskoval vraždy dětí. Fotografie se stala ikonou, která pomohla zvrátit veřejné mínění a přiblížila konec války ve Vietnamu.

Izraelská válka proti „napalmovým dětem“ v Gaze

Půl století poté běží děti znovu. Ne ve Vietnamu, ale v Gaze, a úplně stejným způsobem. Utíkají před bombami, mezi troskami, pod drony, v prachu fosforu. Nehoří napalm, ale hlad, žízeň, střely a mlčení okolního světa.

Stejně jako kdysi ve Vietnamu zní oficiální rétorika o „chirurgických úderech proti teroristům“. Pod nápisem "TERRORIST" se rozpadá skutečný lidský život. Toto slovo původně označovalo pachatele násilí na civilistech. V neuvěřitelném obratu propagandy se jeho význam otočil proti dětem v Gaze. Nálepka "teroristé" má dětské oběti dehumanizovat a vymazat jejich tváře z kolektivní paměti, která je manipulovaná korporátními médii. Otcové a matky ve frontách na mouku, kojenci v náručí matek – ti všichni musí zmizet, aby se naplnil pro sen o „Velkém Izraeli“, který prosazují politici jako Benjamin Netanjahu či Bezalel Smotrič a jejich zahraniční patroni.

Evropské vlády, které kdysi odsoudily útoky napalmem na děti ve Vietnamu, ty dnes mlčí. Mlčí, když se hlad, fosfor a beton mění v kolektivní hrob pro děti a nemluvňata. Mlčí, když jsou nemocnice proměněny ve hřbitovy, mlčí, když jsou děti přejmenovány na „teroristy“, aby jejich smrt byla přijatelná.

Je třeba si nechat v dojít mysli fakt, že ideologicky manipulovaný jazyk asistuje při dvojnásobné vraždě. Děti jsou zabíjeny v Gaze zcela reálně a těchto hrozných fotografií kolují po netu stovky. Pak je ještě jednou zabije sionistická propaganda, protože změní dětské oběti v "teroristy". Dnes existují nové "napalmové dětské oběti", aby se naplnil sen o "Velkém Izraeli“, který propaguje Netanjahu, Smotrič a Trump. Úvaha o pojmu "terorista" má změnit veřejné mínění. Existuje jasná paralela mezi vietnamskou a izraelskou válkou. Jazyk jako lingvistický nástroj zabíjí dvakrát. Nejprve tělo, pak paměť. Za vietnamské války to bylo jen jednou, protože novináři na frontě byli, točili reportáže, fotografovali a psali. Dnes novináře Izrael v Gaze systematicky zabíjí, statistika je hrozná. Více než 214 žurnalistů mrtvých, asi 50 zadržených Izraelem, viz toto video. Je to víc než počet zabitých žurnalistů na frontě za WW II.

Stejně jako Kim Phúc ukázala světu, že napalm nevede k osvobození, tak ukazují dnes palestinské děti, že existence jednoho státu nemůže být postavena na likvidaci druhého národa. Dnes lze více než kdy jindy legitimizovat genocidní politiku a pohodlně rozptýlit morální zodpovědnost těch, kteří ji podporují zbraněmi, penězi či mlčením. Skutečnou hranici mezi „teroristou“ a „obětí“ neurčuje právo ani fakta, ale jazyk moci, schopný proměnit otce čekajícího ve frontě na mouku v „bezprostřední hrozbu“. Dokud bude tichým společníkem bomb naše mlčení, budou se na prázdných silnicích znovu objevovat nové „napalmové děti“, které stvořila izraelská válka proti dětem v Gaze.

Na závěr dávám bez komentáře dopis napsaný učitelem jménem Mosab Abu Toha, který napsal svému zabitému žákovi v Gaze. Celé znění dopisu a fotografie zabitého studenta najdete ZDE.

Drahý Hateme,
Dnes se mi zdálo, že učím ve třídě. Studenti byli vaši spolužáci ze 7. třídy, když jsem vás všechny učil v roce 2021. Položil jsem otázku a pár vteřin jsem počkal. Nikdo nezvedl ruku. A pak - začal jsem plakat. Plakal jsem, protože jsem si uvědomil, že už nejsi mezi námi. Věděl jsem, že kdybys tam byl, tak bys zvednul ruku dřív, než bych vůbec dokončil otázku, úsměv na tváři.

Zeptal jsem se tvých spolužáků, jestli vědí, co se ti stalo. Všichni řekli: „Ano.“ Tohle ti píšu, Hateme, ze Syracus, na severu státu New York – ve stejném městě, kde jsem bydlel, když jsi mi na podzim 2022 volal a ptal se: „Kdy se vrátíš? Budeš zase mým učitelem, až se vrátíš?
Pamatuji si, jak jsem jednou šel po Euclid Avenue cestou do knihovny. Nabídl jsem se, že zapnu kameru, abych vám ukázal budovy univerzity, když jdu. Miloval jsi ten výhled - stromy, otevřený prostor. Viděl jste studenty hrát tenis na kurtu. Myslím, že jsi dokonce viděl veverku.

Obdivovali jste auta a zeptali jste se: „Slyšíte někdy drony?” Byli jste ve svém domě v Beit Hanoun, kde zvuk dronů nikdy neopustil oblohu. Říkal jsem vám, že tady slyšíme pouze osobní letadla, letadla přicházející do Syracuse nebo odlétají. Říkal jsi mi, že jsi nikdy žádný neviděl. Řekl jsem: „Já taky ne – až do doby, než jsem poprvé opustil Gazu v roce 2019.”

Taky jsem ti řekl něco jiného: „Hateme, jsi jedním z mých nejtalentovanějších studentů. Pokud budeš takhle pokračovat, věřím, že přijedeš do Syracuse, nebo na jinou univerzitu, která by byla šťastná, že vás má.” Nevím, proč vám to všechno teď říkám. Dnes ses neobjevil v mém snu. Ale píšu tento dopis, abych vás pozval, abyste mne jednou navštívili. Pojďte a znovu odpovíme na otázku, kterou jsem položil. Pojďte se usmívat a zvednout ruku.

Čekám na tebe, Hateme v Syracuse.

Váš učitel Mosab