Blbost je nebezpečnějším nepřítelem dobra než zloba. Proti zlu lze protestovat, lze ho odhalit, lze mu v případě nutnosti zabránit násilím. Zlo v sobě vždy nese zárodek sebezničení tím, že v člověku zanechává alespoň nějakou stopu. Proti blbosti jsme bezbranní. Ani protesty, ani násilím se zde nedá nic dělat; důvody se neřeší; faktům, které odporují vlastním předsudkům, prostě není třeba věřit. V takových případech se dokonce i hlupák stává kritickým. A jsou-li fakta i pro blbce nevyhnutelná, lze je jednoduše odsunout stranou jako nic neříkající ojedinělé případy.

Při tom je blb, na rozdíl od zlého člověka, stoprocentně spokojen sám se sebou. Dokonce se stává i nebezpečným, protože i po lehkém podráždění ihned přechází do útoku. Proto je třeba více opatrnosti vůči blbci než vůči zlému člověku. Nemá smysl pokoušet se blbce přesvědčovat nějakými důvody; je to nesmyslné a nebezpečné.

Abychom věděli, jak se vypořádat s blbostí, musíme pochopit její podstatu. Je jasné, že to není intelektuální, ale lidská vada. Jsou intelektuálně mimořádně nadaní lidé, kteří jsou blbí, a intelektuálně pomalí lidé, kteří jsou všechno možné, jen ne blbí. Tento objev se dá překvapivě udělat v různých životních situacích.

Zdá se, že blbost není nějaká vrozená vada; spíše platí, že za určitých okolností lidé zblbnou, resp. udělají blbce sami ze sebe. Dále pozorujeme, že uzavřenější a osamělí lidé projevují tento defekt méně často než lidé a skupiny lidí, kteří mají sklony k sounáležitosti nebo někoho odsuzují. Blbost se proto jeví ne jako psychologický, ale spíše sociologický problém. Je to zvláštní forma působení dějinných okolností na člověka, psychologický průvodní jev určitých vnějších vztahů.

Při bližším pozorování se ukáže, že každé silové uplatnění vnější moci, ať politické nebo náboženské, velkou část lidí poznamená pitomostí. Ano, zdá se, že je to přímo sociologicko-psychologický zákon. Síla jednoho potřebuje blbost druhého. Nejde o to, že určité – například intelektuální – vlohy člověka náhle zakrní nebo zmizí. Jde o to, že pod zdrcujícím dojmem nástupu moci je člověk oloupen o jeho vnitřní samostatnost. Člověk – více či méně nevědomě – se zříká toho, aby k zásadním životním situacím nalezl vlastní postoj.

To, že je blb velmi iritující, jen zdánlivě zakrývá fakt, že je nesamostatný. V rozhovoru s ním člověk cítí, že to vůbec nemá co dělat s ním samým, s ním osobně, nýbrž s hesly, slogany atd., které nad ním nabyly moci.

Blbec je v klatbě, je zaslepen, je ve své vlastní bytostné podstatě zneužíván a týrán. Tím se stal nástrojem bez vůle. Blbec je také schopen všeho zla a zároveň neschopen rozpoznat své činy jako zlo. V tom spočívá nebezpečí ďábelského zneužití. To povede k tomu, že lidé mohou být definitivně zničeni.

Z výše uvedeného je zřejmé, že blbost nelze překonat aktem poučení, nýbrž jedině aktem osvobození. Přitom se budeme muset smířit s tím, že skutečné vnitřní osvobození je ve většině případů možné až po osvobození vnějším. Do té doby se budeme muset zříci všech pokusů, že blbce přesvědčíme. Za tohoto stavu věcí je zcela opodstatněné, že se za takových okolností marně snažíme vědět, co si vlastně "ti lidi" myslí. Za daných okolností je tato otázka pro odpovědně myslícího a jednajícího vlastně zbytečná. Biblické slovo, že bázeň Boží je počátkem moudrosti, říká, že vnitřní osvobození člověka k odpovědnému životu před Bohem je jediným skutečným překonáním blbosti.

Ale tyto myšlenky o blbosti jsou přece jen útěšné v jedné věci. Vůbec nepřipouštějí fakt, že by většina lidí za všech okolností byla pokládána za blbce. Opravdu záleží na tom, zda si mocní slibují více od blbosti, nebo od vnitřní samostatnosti a moudrosti lidí.

Dietrich Bonhoeffer: Von der Dummheit; Widerstand und Ergebung. Briefe und Aufzeichnungen aus der Haft, str. 17–20, Herausgeber Eberhard Bethge, 1. Auflage, Entstehungsdatum: 1943, Erscheinungsdatum 1951, Verlag Christian Kaiser, München.