Zaujal mne obsáhlý příspěvek, který napsal známý americký ekonom Joseph Stiglitz pro noviny <em>Le Monde</em> (5.5.2006). Nositel Nobelovy ceny za ekonomii analyzuje způsob, jakým Bushova administrativa zvládla po ekonomické a praktické stránce proces globalizace a mondializace. Na úrovni světové diplomacie dopadá srovnání s Clintonovou vládou velmi nepříznivě: USA se pod vedením republikánů stáhly z mnoha mezinárodních dohod a iniciativ (Kyoto, Mezinárodní tribunál, problémy s mučením v Iráku atd.). Zajímavým momentem, který vzbuzuje závist i evropských kolegů, je však prudký nárůst zisku a platů špičkových manažerů velkých firem. Ale volná ruka trhu a liberalizace se podle Stiglitze vyplatila jen zdánlivě: malí akcionáři přestali být po uvolnění kontroly nad trhem s cennými papíry a akciemi spolehlivě chráněni. Skandál s Enronem ukázal velmi výmluvně, že trh sám o sobě žádné kontrolní mechanismy nemá; musejí být do ekonomiky přineseny na základě politické vůle. Není náhoda, že klíčovou roli ve stíhání nepořádku na burze sehrála soudní moc, pod niž tato budova spadá, a nikoliv kontrolní mechanismy burzy. Generální prokurátor státu New York zahájil ze své osobní iniciativy soudní stíhání mnohých deliktů a tím dal dobrý příklad obhajoby práva a pořádku. Ekonomové a podnikatelé by sami od sebe asi neudělali nic. Jako výstražný příklad uvádí Stiglitz postup Berlusconiho italské vlády, jež vypsáním amnestie pro finanční úniky postavila okrádání akcionářů a ilegální vývoz zisku na úroveň kavalírského deliktu.
/n/n
Zajímavé je Stiglitzovo hodnocení efektu snížení daní, k němuž za Bushe došlo v masovém měřítku a zásadně obohatilo již tak bohaté podnikatele. Stiglitz ukazuje, k jaké paradoxní proměně v USA došlo. Deficit státního rozpočtu dosahuje již astronomických částek. Byli to a jsou to právě demokraté, kteří šetří, dosahují vyrovnaného rozpočtu a mají naprosto „republikánské“ či pravicové pojetí finanční rovnováhy a disciplíny. Naopak republikáni plení státní pokladnu tak divoce, jako by po nich měla přijít už jen potopa. Evropská lekce z amerického převrácení hodnot je prý dvojznačná: Evropané nepropadli bezuzdnému zadlužování, ale na druhou stranu se příliš rigidní pakt sociální stability stal brzdou v dynamičtějším vývoji ekonomiky. Spor mezi keynesiány a neokonzervativními ekonomy přísahajícími na Hayeka se rozhořel nanovo: Jak stimulovat ekonomiku: snižováním daní, nebo zvyšováním státních výdajů? Stiglitz je pro snižování daní, ale nikoliv podle současného republikánského modelu přejícího jen těm nejbohatším. Ve své práci ukazuje, že rozvoj ekonomiky závisí na tom, zda práci najde nekvalifikovaná vrstva obyvatelstva, tj. ti, kteří jsou v současných poměrech nejvíce postiženi. Zásadně podporuje sociální a evropskou myšlenku, že je třeba snížit daně především těm, kteří se snaží zaměstnat právě tyto nekvalifikované síly. Tím totiž daňově zvýhodnění podnikatelé významně přispějí k paktu sociální stability: lidé se mohou lépe vzdělávat, zmenší se zátěž sociálního a zdravotního systému atd. Klasickým případem prohry neoliberálního modelu typu „laissez-faire“ jsou ekonomické reformy v Jižní Americe 80. a 90. let. Model diktátu trhu vedl ke ztrátě nebo alespoň k úbytku demokracie ve zmíněných režimech. Čistě tržní a nikým neřízené ekonomiky vedly k sociální nerovnosti a výbuchu bídy. Není divu, že nynější populistické či umírněně levicové vlády znovu zestátňují národní bohatství (Bolívie, Venezuela) či přinejmenším posilují kontrolní a výkonnou roli státu v ekonomické oblasti (Brazílie, Chile). /n/n
Klíčové poučení z dosavadního vývoje světové ekonomiky je podle Stiglitze naprosto evidentní: „Tržní ekonomiky nejsou samy o sobě schopny autoregulace.“ Důvody pro regulaci zvnějšku jsou dány hlavně proto, že samotná ekonomika je založena příliš iracionálně. Manažeři jsou příliš hrabiví a snadno kradou, když mohou (aféry Enron, Parmalat...). Jindy zase podléhají panice a činí neuvážená rozhodnutí; nebo naletí na ekonomické bubliny, jako byla známá „dot com“ euforie kolem internetových podniků v letech 1990. Role státu a regulace ukazuje, že politické rozhodování nad ekonomikou je nutné, a to ve jménu správně definovaného společného zájmu. Stiglitz připomíná, že se politická regulace trhu vyplatí i tržně: velký kapitál dává zásadně přednost zemím, kde je ekonomika regulována důsledným právním řádem. To ovšem neznamená, že by stát měl ekonomiku řídit direktivně na způsob socialistického modelu. Stiglitz však jasně upřednostňuje regulaci ekonomiky politickou mocí, která omezuje iracionální vlivy podnikatelů a direktivně koriguje jejich nedostatek sociálního cítění. Obecné dobro není pro Stiglitze jen teoretický koncept. Příklad rostoucího zájmu rozvojových zemí o evropský model solidárního hospodářství ukazuje jasně, kde stojí sympatie začínajících ekonomických velmocí. Závěrem: jsem rád, že i mezi renomovanými ekonomy se najde někdo, kdo podporuje primát politiky nad ekonomikou, protože jasně vidí rozdíl mezi soukromým a obecným dobrem. Neviditelná ruka trhu totiž reprezentuje hlavně neviditelné soukromé zájmy velkých korporací a nátlakových skupin. Proti ní musí stát viditelná ruka veřejně a transparentně prováděné politiky za pomoci rozumných voličů.
/n/n