Jan Macháček pro iHned položil osmi českým ekonomům otázku: V čem jste se jako ekonomové spletli? Otázku pochopitelně položil pouze ekonomům-mužům, protože ženy nemají zřejmě v řízení ekonomiky co pohledávat.
Budiž však tento odvážný počin pochválen. Ale v odpovědích se hovoří pouze okrajově o podstatných věcech, které ovlivňují náš život. Zejména se nemluví o těch negativních jevech, které se týkají fungování peněz. Nikdo z dotázaných ekonomů nevzpomněl historicky největší loupež v dějinách lidstva provedenou kvantitativním uvolňováním. Nemluvilo se o nezaměstnanosti, o socializovaných nákladech a externalitách současného ekonomického systému, jehož největší obětí je ztracená budoucnost mladých lidí, zničený stát a ohrožené životní prostředí celé planety. Přesto všechno je sympatická analýza Michala Šnobra týkající se Temelína.
Z řady vybočuje i sebekritika ekonoma Jana Libicha, který působí na Vysoké škole báňské v Ostravě a na univerzitě v Melbourne. Ten si totiž všímá i "jiné ekonomiky", totiž té, která je zadarmo, tedy péče o rodinu a výchovu dětí. A na rozdíl od Markéty Šichtařové nevidí investici do dětí jako vítězný model zabezpečení na stáří. Tvrdí totiž, že budoucí výnosy v porovnání s vynaloženými náklady nekorespondují. Nelze se spoléhat, že se vám péče o děti ve stáří vrátí. Prý to podle něj v této oblasti „nějak nefunguje“. Jan Libich tedy smeká přede všemi rodiči, a zejména před ženami v domácnosti. Budiž mu to přičteno k dobru, a chyby jiných budiž tímto odpuštěny. Třeba bude i on jednou stát v zástupu ekonomů prosazujících opak toho, co zažíváme dnes. Snad se jednou dočkáme ekonomiky, která bude sloužit rodině, nikoliv obráceně, kdy se zájmy rodiny musí obětovat ve prospěch ekonomiky. Současná ekonomika vyrábí nové a nové umělé potřeby a vidí v člověku pouhého konzumenta.
U mnohých debatérů byl cítit silný střet zájmů. Z tohoto důvodu nemohou být přesvědčiví a pravdiví ve svých výpovědích. Dušanovi Třískovi prostě žádný soudný člověk nemůže věřit po tom, co předvedl v době privatizace jako otec kupónové privatizace po boku Václava Klause. Dnes učí na VŠE mladé ekonomy, přičemž ve státě za sebou nechal úplnou spoušť. Ale nač se ptát po důvěře občanů, když mám za sebou mocné tohoto světa, kterým se slouží do plné kapsy. A čeští ekonomové, na rozdíl od jejich kolegů v Německu a jinde, pořád nechtějí slyšet, že důvěra je prvním předpokladem fungování ekonomických vztahů ve společnosti. Ta je však v současných Čechách na bodu mrazu. Stačí se podívat, kolik lidí uvěřilo neoliberální důchodové reformě.
Nic podstatného a důležitého se čtenář nedočkal ani od Vladimíra Dlouhého, Petra Zahradníka, Jana Procházky, Pavla Kohouta, Daniela Münnicha. V médiích se tito ekonomové objevují často, možná až příliš často. Nelze pochybovat o tom, komu slouží naši novináři, vtipným lidem pokřtění na "presstitutky". Čeští novináři jsou z velké části prodlouženou pákou mocných. Jsou placení za to, aby dali lidem trapný pocit zdánlivého klidu a pořádku. Ekonomové jimi prezentovaní mají obhájit jakousi odbornou učenou hantýrkou pro vyvolené pouze to, co si přeje jedno procento mocných, které je platí. Po přečtení mnohých příspěvků má čtenář pocit, že mnozí z osmera ekonomických výtečníků už asi ani neví, co to vůbec je něco jako "konflikt zájmů". Už dávno žádný konflikt nemají. Pro ně platí pouze: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!
Po přečtení některých tlachů ekonomické osmerky je na místě klíčová otázka. Proč máme v Česku akademiky a ekonomy, kteří nejapně žvaní odbornosti, místo aby mluvili rozumně o důležitých věcech? Proč se téměř všichni dotazovaní musí skrývat za složité odborné výrazy, aby navodili dojem, že nikdo, ale opravdu nikdo nemůže rozumět tak sofistikované vědě, jakou je ekonomika? Dřív na to stačila podniková účetní, která díky dlouholeté praxi třeba neměla ani střední školu. Co se stalo s ekonomy? V ekonomice přece stále platí ekvivalence "mezi má dáti" a "dal". A jakékoliv vyšší vědění musí vycházet z tohoto prostého základu.
Zamlčená témata diskuze ukazují na zradu českých ekonomů. Proč neprobíhá diskuse o možných variantách budoucího společenského a ekonomického modelu, jako tomu je v Rakousku nebo v Německu? Proč ekonomové nebrání právo na důstojný život? Proč vidí v lidech pouze zboží? Proč je jediným kritériem úspěšnosti podnikání pro dotazovanou osmičku pouze rostoucí zisk? Bez ohledu na morální rozklad společnosti? Je to opravdu proto, že ztratili pud sebezáchovy? Copak nás živí peníze nebo plody smysluplné práce?