Izaiáš by neprorokoval, kdyby král Achaz nebyl malověrný. Všechno zlé je k něčemu dobré. V roce 734 před Kristem stála proti Judsku vojenská hrozba dvou králů: syrsko-aramejského Resína a Pekacha, krále severního Izraele. Oba králové hrozili Achazovi válkou, pokud se k nim nepřipojí (<EM>Iz 7, 1-2</EM>). Prorok Izaiáš varoval judského krále Achaze, aby zůstal věrný Hospodinu a nepřipojoval se k této vojenské koalici, namířené proti assyrskému králi (Tiglatpileser III.). Izaiáš povzbuzoval skeptického krále, aby si udržel pevnou víru v Boha, který mu prý pomůže. Proto si měl vyžádat jakékoliv znamení. Bůh byl tentokrát ochoten se ukázat a něco hmatatelného provést. Jenže král pochyboval o smyslu celé akce a odmítl jakékoliv znamení žádat. Asi se mu zdálo, že tím zmatenou politickou situaci tak jako tak nevyřeší. Proto Hospodin ústy proroka odložil celou akci na neurčito, až „panna počne“ (<EM>Iz 7,14</EM>), jak praví katolické slovo Boží. Evangelické a kritické vydání Starého zákona dobře ví, že na tomto místě stojí „mladá dívka“, a nikoliv „panna“. Tím se celé proroctví dostává z roviny neuskutečnitelného slibu typu „až kohout snese vejce“ do roviny, jíž mohl i normální izraelský král celkem dobře rozumět. I dnes se stává, že mladé dívky mají děti, i když je to v přestárlém Česku stále řidší jev. Také pojmenování dítěte lze uspokojivě vysvětlit. Je-li každé novorozeně darem Božím, pak je jasné, že Hospodin manifestuje svou přítomnost při každém aktu zrození: proto je nazýváno „Immanuel“, v českém ekumenickém překladu „Bůh s námi“ (<EM>Iz 7,14</EM>). Nechci se nijak dotýkat prorocké roviny tohoto výroku vztaženého pozdějšími generacemi křesťanů na Krista. Takto mu ve Starém zákoně nikdo nerozuměl, což tehdy bylo dobře. Lehce by se totiž mohlo stát, že by Izraelci svou víru zakotvili nikoliv v aktuálním plození dětí, ale v jakési mlhavé chiméře lepšího příštího, které by jim přinesl děda Mráz převlečený za amerického Ježíška vlekoucího pytel konzumu. Děti byly pro Izrael hmatatelným důkazem Boží přízně a trvalé ochrany do budoucna. Přežití generací garantovalo přežití národa a tím i udržení Božího zaslíbení mezi lidmi. Proto má ona rodící dívka symbolickou hodnotu: nejen pro ono konkrétní novorozeně, ale také kvůli faktu, že Hospodin na svůj lid nezapomněl, netrestá jej neplodností a nechává jej přežít i v dalších staletích. Komu se to zdá málo, ať se nechá hybernovat v kapalném dusíku.<BR><BR>Možná i proto říká Matouš lidsky a srozumitelně na samém začátku: „S narozením Ježíše Krista to bylo takto“ (<EM>Mt 1,18</EM>). Znovu jsme u klasického příběhu nemanželského dítěte a nešťastné matky, jejichž práva na život tehdy nechránila žádná instituce. Svobodná matka, to byla tehdy katastrofa katolického, tedy všeobecného rozsahu. Rodina muže ji odmítla jako svatební zmetek a klan této nešťastnice byl nucen vrátit všechny svatební dary s pokutou a s výsměchem. Pouštní kočovníci často dívku a její dítě na místě zabili, aby se celá záležitost dostala do civilizovaných kolejí a neničila na další generace pověst rodiny, která si tak jako tak nebyla schopna uhlídat movitý majetek. Svůdce, pokud se jej podařilo dostihnout, pochopitelně zemřel také, protože jej stihla krevní msta rozzuřené rodiny. Lidumil Josef nechtěl vyvolat zbytečný skandál a chtěl Marii tiše vyhodit na ulici. Pak by mohla dělat, co chtěla, nejspíše prostitutku v nějakém římském provinčním městě, někde v Dekapolis. Pak přišel anděl atd., to už známe. Jaký je smysl tohoto příběhu? Mnohý, ale z hlediska Emmanuele jeden stojí za zmínku. I toto nevhod počaté mrně bylo darem Božím, i když jej spravedlivý a zbožný Josef zpočátku považoval za zřejmého pancharta, čili, ehm, tvora dnes zvaného „nemanželské dítě“. Takže Bůh stále stojí na svém původním stanovisku z roku 734 před Kristem, kdy kontinuita generací skrze těhotné mladé dívky byla darem Božím a konkrétním vyplněním zaslíbení daného Abrahámovi. I v roce nula to platilo, byť toto dítě neslo na svých zádíčkách problematický společenský handicap. Ale my katolíci jsme už poučeni a víme, že toto děcko stálo za to. Jen abychom to věděli i o dětech, které rodí do českých poměrů naturalizovaní cizinci. Díky nim přežíváme a do budoucna snad i přežívat budeme. Proto bychom se na Vánoce měli podívat kolem sebe a pozdravit mladé rodiny Indů, Kazachů, Vietnamců, Afghánců a jiných národů, kteří se řízením Božím a přičiněním českých imigračních úřadů stali občany této vytunelované republiky. V cizině se nežije lehce, o tom bych už mohl leccos vyprávět. A jedna přátelská návštěva na Vánoce třeba pomůže mladým lidem z druhého konce světa smířit se s nevyhnutelným a přijmout tento problematicky-demokratický stát za svůj. A jejich děti budou třeba již hrdé na to, že patří do rodiny evropských států s českým pasem a s exotickou národností. A třeba by mohli tito mladí Evropané druhé generace vydělat milióny jako jejich zdatní čeští kolegové a kolegyně; ale třeba si řeknou, že mají určitý nevyslovený dluh a musí pomoci i těm, kteří nemají onu lákavou možnost krást, korumpovat, či dokonce řádně podnikat. Je zajímavé, jak vysoké procento cizích národností v Německu pracuje v sociálních a v církevních službách, kde jsou notoricky nižší platy a více práce než všude jinde. A také je zajímavé pozorovat, kolik tyto rodiny mají dětí a jak dobře vychovaných. Mladí Němci nemají na takové hlouposti čas; musí dělat kariéru v globálním měřítku, v němž přežijí pouze dobře zajištěné investice.<BR><BR>

<SCRIPT language=javascript>postamble();</SCRIPT>