Základní příčiny vzniku celého problému
1. V zemi, kde jsou třetinové mzdy oproti evropskému průměru, avšak ceny minimálně stejné, je jen otázkou času, kdy začnou chybět peníze na důchody. Jde o to, že z třetinových mezd a platů jsou při obdobné sazbě odvodů na sociální (i zdravotní) pojištění jako v zahraničí též třetinové zdroje do příslušného fondu. Toto je jedním z důsledků snah Topolánkovy vlády o nivelizaci či dokonce snižování mezd a platů v ČR a vytváření konkurenceschopnosti naší země prodejem neinovovaných výrobků za dumpingové ceny (bez tlaku na snižování mezd a platů v ČR by to dosažitelné nebylo) místo snahy o zvyšování naší konkurenceschopnosti zvyšováním přidané hodnoty našich výrobků. Při srovnatelných cenách surovin, materiálů a energií nelze totiž vytvářet zisk z prodeje výrobků za dumpingové ceny jinak, než okrádáním vlastních zaměstnanců na mzdách a platech. Jiná možnost pak ani nezbývá. To také u nás v souladu s pravidly washingtonského konsensu dlouhodobě probíhá, Topolánkova vláda (ač nebyla v plnění příslušných bodů washingtonského konsenzu jediná), se vyznačovala obzvláště snahou o zesílení a urychlení tohoto procesu (závodů ke dnu). A teď se setkáváme s důsledky této nesmyslné politiky (spolu s likvidací sociálního státu, též předepisovanou washingtonským konsensem pro tzv. postsocialistické státy, která je nutným důsledkem takové politiky státu). Tuto naprosto krátkozrakou politiku je třeba napravovat, neboť se následně promítá i do sféry ekonomiky (snížení spotřeby obyvatelstva), do oblasti rozpočtové (pokles příspěvků na sociální a zdravotní pojištění, příjmů z DPH, příp. i spotřební daně) a v neposlední řadě do oblasti sociální (nízká životní úroveň obyvatelstva, podměrečné důchody apod.).
2. Vyprávění o udržování 2 % inflace ze strany ČNB je na hořký úsměv každé hospodyně, která chodí denně nakupovat do supermarketu, kde ceny mnohých výrobků naskakují často až po desítkách procent. Při hodnocení inflace záleží ovšem na tom, jaké výrobky se pro hodnocení ukazatele inflace zařadí do spotřebního koše. Pokud tam budou např. vedle základních potravin též silniční válcovací stroje či elektronika a jiné výrobky, které člověk buď nekupuje vůbec či jednou za více let, pak ta inflace se na těch kýžených 2 % možná vykázat dá. Ale jinak? Stačí namátkou uvést ceny jablek či brambor dražších než banány apod. A problém tkví v tom, že zatímco ceny výrobků z titulu inflace rostou průběžně, růst mezd a platů (byť jejich úroveň byla hluboko pod evropským průměrem) dlouho nekopíroval ani (skutečný) růst inflace, čímž se již tak roztažené nůžky mezi reálnými příjmy obyvatelstva (mzdy, platy a především důchody) a rostoucí cenovou úrovní zboží a služeb roztahovaly ještě více.
3. Jako příčinu nastávající situace nelze však akceptovat výmluvu na “Husákovy děti, které nyní mají přicházet ve velkém počtu do důchodu“, neboť „Husákovy děti“ s ohledem na aktuálně platný termín jejich možného odchodu do důchodu k tomu ještě věkově nedozrály. Pokud ale i předtím byly početně silnější ročníky, které by na odchod do důchodu již měly nárok (což zřejmě neodpovídá plně realitě, neboť právě za G. Husáka se v reakci na předchozí demografický vývoj u nás úspěšně prováděla opatření k podpoře růstu natality), tak takové silnější ročníky musely do svého odchodu do důchodu též více přispívat svými odvody na „zdravotní a sociální“. Tam tedy příčinu nehledejme.
Položme si spíše otázku, kam a na co byly použity odvody na sociální pojištění, zda a jak jsou tyto peníze odděleny od ostatních příjmů státního rozpočtu (a ochráněny od dalšího „vypůjčování“ bez návratu ze strany jednotlivých vlád). A zda jde tedy „jen“ o oněch celkem 370 mld. Kč, či zda se „vypařily“ z důchodového účtu ještě další finanční prostředky.
Osobně bych se proto přimlouval za zveřejnění způsobu hospodaření se zdroji na důchodovém účtu a způsobu jejich čerpání od roku 1990 až do dneška. Dokonce je to pro další veřejnou diskuzi na toto téma a posuzování jakýchkoliv návrhů změn ve stávajícím důchodovém systému nezbytné. Sypat peníze do kapsy, o níž si nejsme jisti, že není děravá, není tím nejlepším nápadem.
Kde potřebné finanční zdroje jsou a kde je vláda vesměs nehledá či hledat nechce
Celková výše důchodů pro rok 2019 je rozpočtována v částce 472,23 mld. Kč. Tuto částku, která představuje 32,27 % plánovaných příjmů státu (tj. cca 1/3 rozpočtu) pro tento rok, jsme schopni zatím pokrývat, otázkou ale je, jak se vyrovnáme s potřebným navýšením objemu důchodů v pozdějších letech souvisejícím s očekávaným nárůstem počtu seniorů, jakož i s nárůstem průměrné výše jejich důchodů.
Jak již bylo uvedeno v 1. části tohoto příspěvku, ze čtyř odborníky navrhovaných alternativ v praxi přicházejí v úvahu technicky pouze dvě, a to:
1. Ponecháme penzijní systém v současné podobě , což znamená postupný nárůst rozdílu mezi průměrnou mzdou a mezi průměrným důchodem, který klesne ze stávajících 40 % až na 25 % průměrné mzdy v roce 2070 (s odchodem do důchodu v 65 letech)
2. Budeme udržovat průměrné důchody na úrovni 40 % průměrné mzdy, což předpokládá nárůst obrovského deficitu, kdy náklady na důchody vzrostou do roku 2055 o 2,2 % HDP (ze stávajících 8,3 % na 10,5 % HDP).
Žádná z nich není evidentně příznivá. První z nich by byla jasně na úkor seniorů (a současně i poklesu jejich kupní síly, což při jejich počtu není přehlédnutelnou záležitostí ani pro stát – viz pokles z příjmu DPH a příp. spotřební daně). Ta druhá je pak na úkor zadlužování státu, zvyšování nákladů na obsluhu státního dluhu (úroků), příp. zhoršení jeho ratingu a tím i podmínek jeho úvěrování. Proto hledejme další alternativní zdroje financování nárůstu důchodů v dalších obdobích.
Uvedu dále jen ty hlavní, a to rozdělené do 2 skupin.
1. Kroky řešitelné současnou vládou
1.1. Zastavení nadměrného odlivu nezdaněného zisku cizích firem do zahraničí cestou navyšování mezd a platů našich pracovníků na průměrnou evropskou úroveň a tím i navyšování odvodů na sociální pojištění nebo zdaněním zahraničních firem podnikajících v ČR s využitím těchto prostředků k navyšování sociálního a příp. i zdravotního pojištění.
Žijeme ve státě, jehož vlády bohorovně a nečinně přihlížejí tomu, jak cca 1/3 státního rozpočtu každoročně odtéká formou zisků, úroků a dividend (zahraničních firem) do zahraničí. Jde o odliv vesměs v nezdaněné formě a krom toho až v trojnásobné výši oproti obdobných výnosům zahraničních investorů docilovaným jimi v okolních zemích. Příčinou jsou právě nízké (cca třetinové) mzdy našich zaměstnanců, ale existují i další příčiny jako např. ve vodárenství, kde zahraniční firmy inkasují zisky, zatímco naše města a obce za vydatného přispění občanů pak platí náklady spojené s udržováním a opravou rozvodů vody apod. Je o klasický případ, kdy se zisky privatizují a náklady znárodňují. Hovoříme-li o cca 1/3 ročního státního rozpočtu, hovoříme o částkách, které nyní již za rok 2017 dosahovaly 420 mld. Kč a stále narůstají, neboť vláda se dosud neodhodlala zjednat nápravu. Místo toho se spekuluje, jak dále zkrátit seniory na jejich nárocích a na možnosti důstojného dožití jejich života či případně jak řešit celou záležitost na úkor jiné skupiny našich obyvatel (např. českých podnikatelů).
Pokud budeme vycházet z toho, že zisk docilovaný zahraničními firmami u nás je oproti okolním zemím až trojnásobný, pak nadměrný roční únik zisků, úroků atd. činí min. 280 mld. Kč ročně.
Možnosti zjednání nápravy jsou dvojího druhu, a to:
a) Zvýšení průměrných mezd našich pracovníků u cizích firem podnikajících v ČR na srovnatelnou úroveň s průměrem EU (omezením dovozu laciné pracovní síly z Ukrajiny a z Balkánu).
b) Zdanění zahraničních firem u nás, a to jak sektorovou daní, tak i strukturovanou pásmovou daní z příjmů v případě nadstandardních zisků.
Návrhy na alternativní proinvestování části nadměrných zisků zahraničními investory u nás jsou nesmyslné, neboť pouze problém zvětší místo toho, aby ho řešily (z většího počtu bankovních poboček či supermarketů bude ještě o něco vyšší odliv zisku do zahraničí, ke zvýšení příjmů jednotlivých rodin a současně i odvodů na sociální a zdravotní pojištění to ale nikterak nepřispěje).
Je třeba sice připomenout, že paní ministryně navrhuje jako jedno z možných řešení zavedení bankovní daně, což by spadalo do sektorových daní, ale to zdaleka nestačí.
Přitom ČSSD, jejíž je ministryně Maláčová členkou a funkcionářkou, slibovala již před celostátními volbami do poslanecké sněmovny v r. 2017, jak bude bojovat proti nadměrnému odlivu zisku z ČR do zahraničí.
Co od té doby ČSSD vybojovala?
Pana Petříčka na post ministra zahraničních věcí a pana Zaorálka na post ministra kultury. To nám nepomůže, a to hned z více pohledů. Když již chtěla ČSSD podmiňovat něčím svoji další účast ve vládě, mělo to být něčím prospěšným pro občany. Např. právě záležitostí úpravy důchodů našich seniorů na úroveň srovnatelnou s evropským průměrem, a to realizací nutných kroků, jež to umožní. Stejně tak i dalšími kroky ke zvýšení příjmů státního rozpočtu popisovanými v této části článku. To by občané nejen pochopili, nýbrž i podpořili. Leč nestalo se tak a činnost obou uvedených ministrů tento handicap nesnižuje, právě naopak. A pak se ČSSD diví, že ztrácí podporu lidí.
Za zdanění cizích firem u nás nebojuje nikdo, zavedení bankovní daně pak navrhuje paní ministryně a ČSSD. Premiér Babiš a ANO jsou proti jejímu zavedení, byť tento návrh sám o sobě je nedostatečným.
1.2. Zastavení úniku nezdaněných zisků našich firem do daňových rájů
Nadále trpíme vyvádění zisku ze strany mnohých našich firem do daňových rájů. Svoji činnost i zisk realizují tedy v ČR, nepatrné daně či pouhé poplatky pak platí v zahraničí. V ČR nic, ačkoliv zde využívají ke své činnosti tuzemského systému a podmínek, který financují ostatní občané tohoto státu ze svých daní.
Není přitom nejmenšího důvodu, aby naši občané nesli na svých bedrech podíl mnohých našich podnikatelů na nákladech z takového podnikání u nás, zatímco celý zisk si tito podnikatelé vyvedou do daňových rájů, kde zůstane prakticky nezdaněn. Tedy opět náklady znárodníme (rozprostřeme je na všechny), zatímco zisky si bude privatizovat podnikatel.
Ačkoliv daňové úniky z tohoto titulu představují ročně dalších až 150 mld. Kč, vláda a parlament tomu opět jen bohorovně přihlížejí. Někteří z jejich členů tam mají totiž rovněž umístěná sídla svých společností (dnes jistě přepsaných na své příbuzné či známé, příp. na účelově vybrané tamní osoby).
Celou věc lze vyřešit vydáním nostrifikačního zákona (po vzoru 1. čs. republiky) s tím, že zdanění firem probíhá v místě jejich činnosti a tvorby zisku, nikoliv v místě jejich oficiálního sídla.
O zavedení nostrifikačního zákona a zdanění všech našich firem v ČR zatím nikdo neusiluje.
1.3. Zastavení nesmyslné podpory zahraničních investic v ČR a efektivnější využití takto vytvořených úspor
Setrvačností provádíme nesmyslnou podporu „zahraničních investic“ u nás formou tzv. investičních pobídek, jejichž cílem bylo původně zajistit alespoň nějakou práci našim občanům poté, kdy je stát svojí nesmyslnou hospodářskou a privatizační politikou připravil v předchozím polistopadovém období o kvalifikovanou práci v místě (či dosahu) jejich bydliště. Tedy podporu různých velkých zahraničních firem, které jednak žádnou podporu nepotřebují, jednak jejich další přínos pro náš stát je nulový (mají obvykle daňové prázdniny, po kterých odcházejí za podobným účelem zase jinam, zatímco my následně podporujeme další velkou zahraniční firmu, která přijde po té předchozí). Nepodporujeme tedy paradoxně naše firmy, které u nás platí daně a které by to zejména ve svých začátcích potřebovaly daleko více.
Je třeba si ale uvědomit, že za současného stavu, kdy si cizí firmy nechávají na práce v montovnách dovážet cizí státní příslušníky, aby ušetřili na jejich mzdách, pak taková podpora ze strany našeho státu a našich daní ztratila již jakékoliv opodstatnění. Jde o další stamiliony korun doslova nesmyslně vyhazovaných z okna, které by bylo možné naopak použít buď na podporu rozběhu či inovativních výrob našich firem platících daně u nás (nepřímý způsob podpory růstu zdrojů na odvody na zdravotní a sociální účely (vyšší mzdy a platy, vyšší odvody), nebo přímo k doplnění důchodového účtu. Jde o další zbytečný únik zdrojů za nečinnosti našich vlád.
Je třeba konstatovat, že samotné rezervy podle bodů 1.1. (po očištění) a 1.2. představují dohromady každoroční odliv nadměrného a/nebo nezdaněného zisku v celkové výši cca 430 mld. Kč, tj. hodnotu téměř odpovídající celkovému objemu ročně vyplácených důchodů. Další rezervy ve stamilionech se pak skrývají v bodě 1.3. Nechávají-li naše vlády nečinně tyto peníze odtékat do zahraničí, nemůžeme je pak logicky používat doma, kde citelně chybějí.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!