Nedávno jsem napsal článek <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=606">Proměny kněžské služby</a>, v němž jsem se pokusil rozebrat situaci kněžské generace po roce 1989. Povzbuzen převážně negativními reakcemi poslanými do mailu přidávám další úvahu, tentokrát věnovanou neexistující Bílé knize katolické církve s pracovním titulem „Dvacet let po sametu“. Výčet budovatelských úspěchů nechám jiným, mne zajímají církevní deficity. Těm se věnuji z jednoduchého důvodu: v návalu oslavných tirád by se na ně mohlo i zapomenout. Tady máte zjednodušený výčet základních výzev a zanedbání. Inspiroval jsem se studentskou iniciativou pod názvem <a href="http://www.inventurademokracie.cz/">Inventura demokracie</a>. Seznam může být libovolně dlouhý, nastavte si následující desatero podle potřeby.

<strong>1. Problematické vypořádání s tajnou církví</strong>
Tady začaly první velké problémy. Nejde mi o zjišťování platnosti a neplatnosti tajných svěcení. To je interní církevní záležitost, do níž nemá zvenku nikdo co mluvit, ani já. Problémem se stala paušalizace ve stylu filmu Limonádový Joe: padouch nebo hrdina, jsme jedna rodina! Portréty a zkušenosti statečných laiků a kněží z normalizačních (a nikoliv 50. let) se nestaly základem nové podoby církve. Nejde o to, že tito lidé měli dostat za odměnu nějakou církevní trafiku. V každém případě měli stát u zásadních rozhodnutích etického charakteru, kterými se církev definovala navenek. Pokud nevěřící viděli ve funkcích stále stejné pacáky a registrovali jmenování biskupů s pochybnou minulostí, pak právem mají nemalé pochybnosti. Já také.
<strong>
2. Situace na teologických fakultách</strong>
Tato kapitola vyniká složitostí a negativním dědictvím minulosti. Lze omluvit mnohé, ale ne všechno, zejména při jmenování agentů či pochybných osob na fakultní posty. Vytvořením církevních ghet na katolických fakultách se promarnila možnost udělat z teologie zajímavý obor pro přicházející generace hledajících mladých lidí. Ti zaplavují humanistické fakulty, ale na teologii nejdou. Pokusy byly, například chvályhodné činy salesiánů v podobě pražského Jaboku či teologické fakulty v Českých Budějovicích. Celkově se však tato šance promarnila. Nezájem studentů o teologické obory znamená jejich postupnou likvidaci a možná i kontrolovaný zánik na státních univerzitách. Reflexe o Bohu tak přejde na religionistiku, což je podle mne špatně. Srovnávací náboženské vědy představují pozitivistický odvar systematické filosofie a antropologie z konce 19. století a rozhodně nemohou nahradit teologii jako takovou. A to vůbec nemluvím o mnohých otcích zakladatelích této posvátné vědy, kteří byli za totáče v partaji. V ústavech vědeckého ateismu bojovali pod taktovkou StB proti témuž jevu, který je nyní živí na univerzitě.
<strong>
3. Chybějící společenská strategie</strong>
O tom jsem psal v minulém článku, proto jen stručně. Ani řády ani biskupové si nevytvořili reprezentační grémium, v němž by slušní lidé dobré vůle vedli dialog o rozhodujících otázkách, které trápí naši společnost. Ne že by nebyly jakési komise či nudné pastýřské listy. Není efektivní a skutkem vyjádřený zájem věnovat se systematicky, veřejně a otevřeně těm otázkám, které zásadním způsobem určují přežití této společnosti jako demokratické, zákonné a občanské <em>civitas</em>. Církev přestala být prostorem svobodné výměny názorů a stanovisek, stala se uzavřeným klubem chránícím a fedrujícím své vlastní zájmy.
<strong>
4. Vyšumění církevního sněmu</strong>
Dekret o svolání Plenárního sněmu vyhlásili čeští biskupové v červenci 1997 na Velehradě, pak k němu přidali i Poselství k závěru Desetiletí duchovní obnovy národa. Ze samizdatové zkušenosti mohu potvrdit, že Desetiletí vyhlášené ještě v době totality mělo dost slušný dopad, protože kanalizovalo mnohé jinak roztříštěné aktivity, modlitby a různé iniciativy do jednoho celku. Totéž se mohlo podařit i českému sněmu, ale nestalo se. Proč ne? Nechť promluví ti aktéři, kteří za tento nezdar nesou osobní odpovědnost.
<strong>
5. Internetová média, publikace, sítě</strong>
Církev přestala být po dlouhá léta vidět v různých iniciativních kanálech, které si lidé zakládají pro vlastní potěchu a sdílení. Nejde mi o Proglas, TV Noe nebo jiné oficiálně fedrované kanály. Internet normálním aktivním lidem umožnil nebývalou občanskou iniciativu a sdílení. Víra dostala možnost ukázat, jak je tvořivá a co chce dělat pro normální lidi. Křesťanské webové sítě typu Signaly.cz se začínají prosazovat až v poslední době, čili o jednu pětiletku později. A pět let na webu znamená jednu generaci. Mám známé katechetky, pracují na interaktivních médiích a mají co dělat, aby o své užitečnosti přesvědčily skeptické nadřízené.
<strong>
6. Křesťansky motivovaná politika, iniciativy</strong>
Tady je deficit největší, protože tento druh činnosti i pro sebe monopolizovali lidovci, pravděpodobně až do svého zániku. Také se na křesťanské ideologii přiživují různí mrchožrouti z pravice i z levice, podle zájmu a možností. Pro mne bude skutečné rozšíření křesťansky motivové politicky možné až po definování a hájení hodnot, které může bez rozpaků obhajovat libovolná politická strana, včetně sociální demokracie nebo i komunistů. Pro ty, kdo neumí číst napsané, po lopatě oznamuji, že nejsem komunista. Jde mi jen o to, aby křesťané stáli na straně slušných lidí skutkem i činem. A pokud někde slušní lidé jsou, tak naši snahu také dlouhodobě ocení. I když mají ideologii a motivaci k politickému jednání, jež není plně (nebo vůbec) slučitelná s křesťanstvím. Konec konců, stačí si povykládat s místními zastupiteli a hned vidíte, kdo a jak krade a jak hlasuje. Už se mnohokrát stalo, že věřící našli spojence pro dobré věci i u místních komunistů. Život není černobílý, a už vůbec ne ideologický. Konkrétní dobro má větší cenu než dlouhé církevní tlachy.
<strong>
7. Duchovní život spojený s dobou</strong>
Jistěže existuje bohatý duchovní život, skrytý i veřejný. Co mi však zásadně chybí, jsou skupiny reflexe a modlitby, které znám z Německa a zejména z Francie. Iniciativní věřící reagující na výzvy doby pomocí nezávislých občanských skupin jsou u nás bílou vránou. Buď pracují jinde nebo se o pokouší udělat s požehnáním oficiální hierarchie, což často vede k vyprázdnění obsahu. Sami, za sebe a ve svém jménu: to by mělo být heslo aktivních laiků. Wir sind Kirche, že ano.
<strong>
8. Absence trvale udržitelného životního stylu</strong>
Kromě pár zelených věřících se málokdo snaží v rámci rodiny, tj. generačně žít tak, aby mohl říci, že ví, o co jde: globálně, ve společnosti, v otázce hodnot, konzumu, politických postojů, základních životních postojů. Chybí u nás živá společenství a skupiny, které integrálně reagují rodinným životem na hlavní ekologické, občanské a politické výzvy dneška. Pak je duchovno sterilní záležitost toho či onoho církevního gheta. Mladí si jdou pro životní orientaci jinam, protože daná spolča jim nemají co říci.
<strong>
9. Osobnosti, kde jste?</strong>
Křesťanství v Bibli reprezentovaly zajímavé, často i zcela výstřední osobnosti. Po řízené likvidaci se jim začalo říkat „proroci“. Jejich řeči a činy se pak sebraly do sbírek, začaly se číst a komentovat. Moc jich dnes není. Na jejich ničení dnes není vyvíjen ani zdaleka tak velký tlak jako za starých dobrých časů, kdy víra i mravy utěšeně kvetly. Největším nepřítelem křesťanství je tupá průměrnost, což Bohu vadilo na jednom biskupovi již v Apokalypse (Zj 3,15-16).
<strong>
10. Bože, kde jsi?</strong>
Evaluace duchovních zkušeností po zmrtvýchvstání varuje. Ježíš se zjevil nejprve ženám, tedy těm tvorům, jež v tehdejší patriarchální společnosti stály úplně na okraji zájmu. Apoštolská jedenáctka mudrovala za zavřenými dveřmi a pro jistotu ničemu nerozuměla. Jistěže se vše změnilo, neb Duch zavanul i v tehdejším Vatikánu. Ale co když žijeme ve stejné době jako po ukřižování? Co když se Ježíš zjevuje na okraji společnosti, a my o tom nechceme nic vědět? Pak je to průšvih. Tolik k první verzi Bílé knihy aneb k dvaceti zmařeným létům po sametu.