Yoscheková spala ve vyhrazeném hostinském pokoji Bílého domu — v tom, kde údajně jednou přespal i Elvis, i když to byla nejspíš jen Nixonova halucinace. Místnost byla vyzdobená portréty bývalých prezidentů, kteří se dívali na hosta s výčitkami nebo aspoň s podezřením. Vzduch byl klimatizovaný do podoby národního průměru a světlo z chodby se proplétalo dveřní škvírou jako zvědavá myš v šedém saku.
V půl čtvrté ráno se Jana probudila. Nevěděla proč. Možná měla sen, ve kterém byl Godzilla jmenován ministrem obrany, nebo se jí jen zdál neklidný její podvědomý smysl pro nesmysl.
Bosa, jen v tričku s nápisem I Survived Operation Endless Freedom and All I Got Was This Lousy T-Shirt, zamířila chodbami Bílého domu. Po cestě potkala jen údržbáře v uniformě NASA, který si pískal Yankee Doodle a mazal kliky lubrikantem „pro diplomatické vztahy“.
Nevěděla, kam jde, ale její tělo to zřejmě vědělo za ni. Nohy ji zavedly rovnou do Oválné pracovny, kde na zdi visela... mapa.
Ne ledajaká mapa.
Obrovská, podsvícená, s pohyblivým páskem — frontová linie ukrajinské války. V reálném čase, aktualizovaná GPS daty, satelitními snímky a nekonečnými powerpointy generála s kódovým jménem „PowerPointius Maximus“.
Pásek se hýbal neklidně. Z místa na místo. Sem tam došlo i k „drobné protiofenzívě“, jak naznačoval zelený záblesk doprovázený melodickým cinknutím, jako když si automat na kávu řekne o drobné.
Yoscheková se na to dívala dlouho.
Bylo to hypnotické.
Jako sledovat sčítání mrtvých v přímém přenosu.
Vzpomněla si na svého kolegu z výsadku v Kandaháru, který si zlomil nohu při výsadku a zbytek války proležel s morfiem a knihou o stoicismu.
Na dívku jménem Marcy, která tvrdila, že se přidala k armádě omylem — chtěla prý jen slevu na studium jazzu.
Na poručíka Myerse, který měl tu smůlu, že ho jednou někdo pochválil.
A teď prý hrozilo, že zase někoho pošlou. Třeba i ji. A zrovna ji — člověka, který měl v klasifikaci „bojové způsobilosti“ napsáno: „Nevhodná pro vedení války, pokud není válka vedena proti zdravému rozumu.“
Chvíli váhala.
Pak si všimla, že ovládací panel pod mapou není zamčený.
Vypadal... překvapivě uživatelsky přívětivě.
Takový, aby ho zvládl i běžný americký prezident.
Pomalu přistoupila. Vzala ukazovátko. Klikla.
Frontová linie se posunula.
Ne o kilometr. Ne o deset.
V průměru o 999 kilometrů na západ.
Z Ukrajiny zbyl jen trojúhelník kolem Užhorodu.
Místa, které nikdo ve Washingtonu neuměl vyslovit, takže to zřejmě nikoho ani nebude zajímat.
Stroj vydal spokojené "ding".
Systém oznámil: „Mírová úprava zapsána. Zahájeno šetření viníka.“
Yoscheková si zívla.
„Míň mrtvých. Míň raket. Míň generálů s PowerPointem... To by šlo.“
Zhasla světla.
Otočila se.
Zamířila zpátky do pokoje.
Ve dveřích Oválné pracovny se ještě na chvíli zastavila. V hlavě se jí mihla otázka, zda to, co právě udělala, bylo vlastizrádné, geniální, nebo jen ospalé. Ale pak si vzpomněla na slova svého pradědečka, asyrského anarchisty:
„Když nevíš, co je správné, dělej to, co nedává smysl. Většinou je to aspoň upřímné.“
Pak si lehla.
A usnula spánkem spravedlivých.
Nebo alespoň méně vinných než ostatní.