Yoscheková dorazila do Říma v přestrojení.
Pas měl jméno „Marta Vondrová“, původ: „Liberec“, účel cesty: „poutní wellness“.
Bylo to dostatečně nudné na to, aby to nevzbudilo zájem žádné agentury — s výjimkou Ministerstva vnitra České republiky, které si poznamenalo, že „Liberec má podezřele mocný export mystiky“.
Papež František jí osobně – a rukou napsaným dopisem na ekologickém papíře – pozval na tajnou audienci.
''„Milá Jano. Pojďme si promluvit. Vím, že kliknutí někdy způsobí víc než encyklika.“
Podepsáno jen: „F.“''
Setkání však nebylo ve Vatikánském paláci.
Ne — konalo se v kavárně Svatého Josefa za Lateránskou bazilikou, kde espresso stálo 1,10 a hříchy byly servírovány s pěnou navrch.
Yoscheková si sedla ke stolku u zdi.
Papež měl přijít později, „až bude bezpečné signálové ticho“.
Místo něj si přisedl muž, který vypadal jako směs hajného, sběratele známek a člověka, co píše petice proti všemu, co páchne liberalismem.
„Nazdar,“ řekl. „Já jsem Josef Š. z Prahy. Jsem tu na rekolekcích. Tedy – rekolekce je slovo. Ve skutečnosti mě sem pustili, protože neumím latinsky a mám rád vůni vosku.“
Yoscheková opatrně kývla.
„Dobrý den.“
Josef Š. se napil, rozhlédl a spustil:
„Hele, já jednou ministroval papežovi. Fakt.
To bylo, když přijel do Prahy. Šest ráno, kostel plnej, televize. Já tam běžím s kadidlem a – hle – co vidím v sakristii? Velkej sud. Tak si říkám: svěcená voda, žejo. Ale tmavá. Říkám si – třeba je to vatikánská svěcená voda. Taková hustší.“
„A tak jsem vzal svíčku… a jen jsem chtěl posvítit. Abych se přesvědčil. Vždycky jsem byl tak trochu mystik. A najednou: BAF!
Plamen jak z evangelia!
Papež se otočí, pokřižuje mě napůl a řekne: Fuori!
A tím to skončilo.
Teda ne úplně. Pozdějc mě předvolali nějací chlapi v kvádrech. Chtěli vědět, jestli jsem něco podepisoval, nebo jestli věřím v symboliku světla.
Řek‘ jsem, že věřím v elektřinu.
A pak mě pustili.“
Yoscheková si usrkla kávy a přemýšlela, jestli právě mluví s prorokem, šílencem, nebo bývalým agentem KDU-ČSL.
Josef Š. pokračoval:
„Ale papež je podivín, slečno. Náramnej. Jednou se mě zeptal, jestli si myslím, že svatý Pavel by nosil sandály i dnes. A pak mlčel dvacet minut. Myslel jsem, že je to meditace. Ale on prý jen zvažoval, jestli nemá zásek v páteři.“
V tu chvíli se otevřely dveře kavárny.
Dovnitř vešel muž v bílé klerice, bez ochranky, s novinami v ruce.
Usedl beze slova.
Podal Yoschekové ručně napsaný lístek:
„Hlas je dar.
Mlčení je svoboda.
Ale posvítit si na petrolej se nemá.“
Usmál se.
Josef Š. se otočil a zrudl.
„To je on!
To je ON!
Ale já… já už vám nic nepodpálím, slibuju! I tu svíčku mám elektrickou!“
František se jen zasmál.
„Každý děláme chyby, Josefe. Ale ne každý je dokážeme vyprávět takhle krásně.“
Yoscheková zírala na oba.
„V tomhle světě asi opravdu není nic divné. Jen špatně načasované.“
Papež jí pak tiše pošeptal:
„Jano… někdy jeden čin stačí. Ale svět vyžaduje víc. Je čas, abys věděla o Konkláve 2.0.
Už brzy. A ne všichni tam budou věřit v Boha… někteří jen ve stabilitu.“
Zvedl se. Zaplatil tři kávy. A odešel.
--
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!