Tank Tomáš. Houfnice Zuzana. Raketa Dana Drábová. Česká republika se směje a sbírá na zbraně, jako by šlo o tombolu nebo charitu. V zemi, kde lidé kdysi posílali koruny na chudé děti a nemocnice, se dnes skládají na děla. Je to groteska – ale i smrtelně vážná předzvěst. Protože někde už možná stojí raketa pro Prahu. S atomovou hlavicí. Až dopadne, nebude si na co stěžovat. Sami jsme to způsobili.
Český humor nad propastí
Češi mají zvláštní schopnost – dělat si srandu i ze smrti. Co také mnohým zbývá? Jejich spoluobčané se chovají jako sekta chystající se spáchat kolektivní sebevraždu. Z dob totality pamatuji na průpovídku:
Maminko, tatínku, já se bojím Pershingu!
Nic se neboj milé dítě, SS20 ochrání tě!
Vtipkovalo se v rámci organizovaného povinného mlčícího souhlasu s umístěním a ochranou "hodných" sovětských raket proti těm "zlým," americkým. Dnes je to změna. Je tomu naopak. Kam jsme došli? Jak zpíval Pepa Nos v silvestrovském pořadu roku 1989
Kdo jde pořád doleva, voctne se vpravo,
kdo jde pořád doprava, přijde nalevo.
Kdo jde pořád dopředu, voctne se vzadu,
kdo jde pořád dozadu, bude vepředu.
Protože kulatá, Země je kulatá, Země je kulatá,
je-je-je-je kulatá,
Jsou pořádány sbírky na tanky Tomáš, houfnice Zuzana, raketu Dana Drábová co poletí až do Moskvy. Je to velká legrace a připomíná to text jedné z dalších písní pepy Nose:
Možná někoho napadne, že někde se chystá raketa pro Prahu, možná je to ale nad schopností představivosti našich umělců a politických vůdců.
Hlasy u soudu
Do síně vstupují postavy, které formovaly Západ – a konfrontují dnešní realitu.
David: „Já jsem bojoval, abych přežil. Ale s každým zabitým jsem ztrácel Boha. Vy děláte totéž – jen se tomu smějete.“
Pavel: „Duch měl oživovat. Vy jste z něj udělali heslo na billboardu. Tank Tomáš není symbol svobody, ale propagandy.“
Pacifista: „Říkáte, že sbírka na houfnici je pro mír. Ale já slyším: je to sbírka na smrt. Nezabiješ znamená nezabiješ. Bez výjimek. Kdo to přepíše, sklízí oheň.“
Humanista: „Jedna jaderná hlavice. Jedna. A Praha je pryč. Karlův most zmizí, Hrad se rozpadne, vaše hospody i pivovary se změní v popel. A vy? Vy jste na to sami vybrali peníze.“
Politik: „Lidé chtějí symboly. Dám jim je. Houfnice Zuzana, raketa Dana. Nepřítel je tam. My jsme dobro. Kdo nesouhlasí, je proruský šváb. Nezabiješ? To je hezké do katechismu. Ale politika je o přežití.“
Apokalyptická Praha
Až ta raketa přiletí, nebude to jako v americkém filmu. Nebude soundtrack, nebude varování. Bude jen oslnivý záblesk a pak ticho.
· Karlův most se vypaří do páry.
· Hrad se promění v kráter.
· Vltava se vzedme jako vařící kotel.
· Na Václavském náměstí zůstane jen stín lidí vypálený do asfaltu.
A české písničky, které si zpíváme u ohně, budou jen šumem v radioaktivním větru.
Sbírka na vlastní smrt
Český národ se pyšní svou schopností „něco vybrat“. Na kostel, na školu, na nemocnici. Jenže teď jsme vybrali na tanky a houfnice. Zbraně nesou naše jména. Tank Tomáš. Raketa Dana. Možná jednou raketa Václav Havel, raketa Karel Gott. Ale někdo na druhé straně možná také už pojmenoval raketu. Raketu pro Prahu. Možná čeká na odpal. Až přiletí, bude to konec. A my si nebudeme mít na co stěžovat. Protože jsme to byli my, kdo tu sbírku uspořádal.
Verdikt
Soud nad přikázáním „nezabiješ“ se nekoná v teologické síni, ale v naší vlastní zemi. Verdikt už padl. Sami jsme se odsoudili.
Až přijde odpověď, nebude to rozsudek Boha, ale nás samotných.
Epilog
Tento epitaf může jednou viset nad Prahou, až bude jen kráterem. A všichni, kdo dnes tleskají symbolům a sbírkám, se pak už nebudou smát. Protože nebude nikdo, kdo by se smál.