Výročí „Mnichovské zrady“ využil náš mainstream (Seznam, ČT) k posílení válečných nálad i prostřednictvím Petra Pitharta. Jeho popletené názory na historii jsou buď dílem pozitivní autocenzury, syndromu víry ve vlastní lži a nebo cynickým kalkulem. V aktuálním případě Petra Pitharta bych sázel na syndrom víry ve lži vlastní a lži svého okolí. Jak (prý) řekl Winston Churchill: „věřím jen těm statistikám, které jsem sám zfalšoval“.
Mě zaujaly zejména dvě teze, které se vinou již několik let jako červená nit ve výkladu Mnichovského ultimáta na němž se dohodly evropské mocnosti první kategorie (Německo, Británie, Franci, Itálie) roku 1938 o nových hranicích Německé říše Adolfa Hitlera se zbytkem Československa, a které Československu nařizovalo odevzdat třetinu svého území se vším všudy včetně vojenského vybavení (a které bylo pak využito Hitlerem k tažení na Paříž).
Jedna teze praví, že nás vlastně Francie a Británie nezradily, že to byl někdo jiný, my sami a nebo - Beneš!

Druhá teze praví, že nedozírné škody byly napáchány tím, že když už jsme se sami zradili v Mnichově před Mnichovem, nebránili jsme se vojensky a tím jsme se zradili podruhé! Zase ten Beneš!
Či-li když už jsme na sebe upletli Mnichov, měli jsme se jeho výsledku vojensky bránit. O nic by celkem nešlo, kdyby se těmito novými výklady historie nesledovaly určité cíle.

První teze nám má napovědět, že smluvní závazky drahé západní demokracie vlastně plní a pokazit si to můžeme jen sami. Teze č.1 prostě praví, že na Západ se můžeme spolehnout (a na NATO zvlášť).
Teze č. 2 praví, že

„je lepší zemřít ve stoje než žít na kolenou“.

To je jistě míněno dobře, ale je k tomu třeba užívat rozumu a nepočínat si jako japonští kamikaze. Válčící národ je z nějakého tajemného důvodu různými odborníky považován za lepší než ten, který ke zbrani sahá velmi nerad. Podle mého soudu je však mnohem lepší mírně pootočená teze korespondující se zdravým rozumem i křesťanskou etikou mnohem lépe:

„Lépe je žít ve stoje než zemřít na kolenou“

Na kolena padlo Polsko ač je nám „odborníky“ ve své militantnosti dáváno za vzor. Polsko padlo na kolena a zemřelo. Kdyby je nevzkřísila Rudá armáda v letech 1944 až 1945, žádného Polska by dnes nebylo. Jednalo by se jen o gubernii Velkoněměcké říše. Podobně bychom dopadli v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (z kterého si původně Polsko ve shodě s Hitlerem v roce 1938 chutě ukouslo). Ať bychom se v roce 1938 spojenectví Německa, Británie, Francie, Itálie (a Polska a Maďarska) bránili nebo ne, bez porážky Německa Rudou armádou bychom tvořili Protektorát Čechy a Morava - i když to už spíše také ne. V prostoru Čech by většinovou populací byli Němci a Češi by tak maximálně osídlovali Sibiř. Na kolenou. Ano, tak by totiž dopadla naše obrana, tak dopadla obrana Polska, které je nám dáváno za vzor a konečně tak dopadne i současná obrana Ukrajiny.

Polsko, spoléhající se koncem 30.let minulého století na pakt s Německem, Británií a Francií bylo vyšplouchnuto, tedy napadeno Německem a současně zrazeno Británií a Francií vedoucích válku, která vešla do historie jako „směšná“ nebo „podivná“.
Nakonec lze konstatovat, že pokud by zvítězilo ve válce Německo a nikoliv Sovětský svaz, nebylo by dnes vůbec žádného Polska. Znovu:
kdyby Sovětský svaz neporazil Německo, nebylo by Polska
Polský lid rád zapomíná na takovou nepříjemnou skutečnost. Raději zapomenout, že za svůj život vděčíte těm, jež nenávidíte. Je příjemné snít o svém statečném minulém životě a malovat si světlé zítřky skrze takto vysněnou minulost. To samé platí pro Ukrajinu. Kdyby Rudá armáda neporazila německý Wehrmacht, nebylo by žádné Ukrajiny. V nejlepším případě by šlo opět o část gubernie Velkněmecké říše. To není spekulace. Adolf Hitler nechal špičky ukrajinských nacionalistů internovat bez ohledu na to, že mu vyjádřili absolutní loyalitu. Hitler prostě Slovany opovrhoval. Chtěl je zotročit a nikoliv jim rozdávat národní, natož státní samostatnost. Dnes těmto Hitlerovi loyálním nacionalistům stavějí na Ukrajině pomníky a pojmenovávají po nich ulice.
Pokud jde o současnou Ukrajinu, tak ta přestala být samostatnou zemí nejpozději roku 2014. Samostatná Ukrajina už neexistuje a existovat nejméně pár desítek let nebude. Za dobu své víceméně samostatné existence mezi roky 1991 a 2014 dokázala odradit miliony občanů od pobytu na svém území tak, že po milionech emigrovaly po celé Evropě, včetně – a nebo spíše v první řadě - do Ruska. Po prohrané válce s Ruskem zůstane Ukrajina zubožená více než dřív, to je jasné. Statisíce mrtvých, statisíce zmrzačených, miliony v emigraci, zničená infrastruktura.

Teze nové „historie“

A jak se vyrábí takový nový historický guláš? Vytrhne se z kontextu nějaká událost a tímto novým kontextem se mlátí obecenstvo po hlavě tak dlouho až z toho úplně zblbne. Tak nám Pithart říká, že Beneš je zrádce, protože poslal depeši, že Československo je ochotné část svého území Německu odevzdat. Západ je v tom prakticky nevinně, protože se k této Benešově iniciativě jen přidal a trochu jen tu zrádcovskou nabídku rozšířil (asi desetinásobně). Beneš každopádně otevřel stavidla, otevřel Pandořinu skříňku nabídky odevzdání část území Hitlerovi. Vinen je Beneš. Je to zrádce národa českého, moravského, slezského a trochu i toho slovenského.
Tato metoda přijatá panem doktorem práv, Pithartem, je metodou rozšířenou. Tak se například do zblbnutí v televizi klade reportéry otázka: "Kdo zahájil válku na Ukrajině? Kdo je agresor?" Správná odpověď je – Rusko. Pokud neodpovíte na první dobrou ihned "správně" tj. „Rusko“ budou otázku opakovat do zpitomění. Dějiny konfliktu na Ukrajině v České televizi začínají 24.2.2022. A nikdy jinak!
Pro Pitharta ohledně ultimáta z Mnichova začínají 10 dnů před Mnichovem. To se podle „nové historiografie“ jednou takhle pan prezident Beneš probudil, a řekl si „máme to v republice pěkné poměry, ze zahraničí cítím plnou podporu od mých přátel z Británie a Francie, ale i tak si myslím, že bychom to mohli vylepšit, že by část Československa mohla připadnout Hitlerovi, protože on by to chtěl“ (a ještě mnohem více).
„Takže, jelikož jsem se dobře vyspal a cítím podporu všeho lidu včetně německé demokratické menšiny, která nacismus, antisemitismus a fašismus odmítá jako nehumánní a pana Hitlera by nechtěla mít šéfem státu, když má mě, kterého podporuje celý demokratický Západ, rozhodl jsem se zradit český národ ve prospěch pana Hitlera, na kterého jsem sice dodnes dštil oheň a síru, ale zželelo se mi jej, a proto nabídnu kousek Československa ve prospěch fašistického Německa“. Tak se probudil, poslal svého emisara ke spojencům a ti celí zkoprnělí nad tou nenadálou iniciativou svolali konferenci do Mnichova, aby takovou nesmělou nabídku desetinásobně rozšířili, aby udělali Benešovi a československým občanům, svým spojencům 10 x více radosti než zamýšleli. Nemohli tušit, že takové počínání pak komunistická historiografie zkreslí a označí všechny za zrádce. Francii a Británii zvlášť. Takovou nespravedlnost však posametoví historici nechtějí tolerovat a uvádějí věci na pravou míru. Nikoliv Západ, ale Beneš zradil!
Ten veškerý nátlak diplomatů Británie a Francie ve prospěch nového Německa pod vedením Adolfa Hitlera trvající řadu let si (komunistická) historie prý vysnila. Nic takového se nestalo, to se jen 10 dnů před Mnichovem Edvard Beneš podivně vyspal - a zradil. Navzdory neutuchající podpoře Západu. Tak praví historiografie nová, celá krásně sametová.

Budoucnost nové historie

Mně osobně taková nová historie nevyhovuje, nejen protože útočí na zbytky mého chatrného rozumu, ale je jedním z mnoha střípků vedoucích k nové válce navazující na Napoleonovo a Hitlerovo tažení na východ. Útěchou by mně mohlo být přesvědčení, že skončí porážkou těchto militaristů tak jako tomu bylo dříve, ale není. Protože Napoleonovo tažení skončilo devastací nejméně 1 milionu životů, Hitlerovo kolem 40 milionů a to nové bude ve stamilionech nebo i v miliardách. Pýcha. Naše pýcha nás oslepila tehdy i dnes. Patříme prý Západu! Tak se cítíme tak nějak lépe. Výše než ti ostatní - z východu. Podle našeho "skromnného" úsudku všechny převyšujeme. Tak jsme pyšní. Co dobrého asi může vzejít z východu, že?
A tak na závěr přidávám masarykovské:

Ježíš, ne Cézar!

(Tedy řešením je Ježíšova etika! Ne Cézarova! )
Navzdory dnešnímu mainstreamu řvoucímu s podporou a dotací zbrojařské lobby a toleranci tak jako vždy zpitomělou veřejností stále hlasitěji:

Ježíš ne, Cézar!!!

(Tedy: Ježíšovo mírové řešení nechceme! Chceme Cézara! Vyhladit Amaleka)

Pokud jde o toho Pitharta, tak jej naleznete např. ZDE
a ZDE

A erudovaná odpověď historika, který si ještě zachoval trochu cti (a odvahy) ZDE

PS

Pokud nějaký nadšenec dočetl až sem, mohl by si položit otázku:
autor preferuje mírové řešení, ale vlastně adoruje vítězství Rudé armády. Tedy Césara - Stalina. Tak kde je ten jeho Ježíš?
K tomu je třeba říci, že Stalin nespadl z nebe, ale byl výsledkem 1.světové války, akce Německa podporujícího Lenina a uzavření míru na východní frontě. A Lenin byl výsledkem mj. neutěšených sociálních poměrů v Rusku. Podobně jako Hitler byl výsledkem neutěšených sociálních poměrů v Německu po 1.světové válce. Z hlediska Británie a Francie nešlo ve 2.světové válce o nějakou humanitární operaci na záchranu Židů nebo snad dobrých Čechů. Připomeňme si jen zacházení Britů s Afričany, Indy a dalšimi národy. Podobně akce Francie v Africe či Asii měly hodně daleko do demokracie a humanity. II. světová válka byla pokračováním té první a obecně byla výsledkem militarismu, rostoucích výdajů na armádu v Evropě (mj. zavedením povinné vojenské služby) a nikoliv pacifismu. Podobně jako tomu bude v té příští, která se pěkně rozbíhá.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!