Po bitvě je každý generálem, ale být generálem půl roku před bitvou, to je vzácnost. Členové redakce se zúčastnili několika neformálních schůzek, kde jednoznačně vynikal fundovaný a dobře argumentovaný pesimismus politického "generála" Josefa Skály. Máme po volebním debaklu levice, generálem může být každý, kromě těch, kteří porážku zavinili. Ti více méně mlčí, a tak sami dali odpověď na své politické schopnosti. Proto jsme generálovi po bitvě položili několik otázek.


Pokud je nám známo, jsi autorem myšlenky o široké „národní frontě“, která by mohla změnit fatální volební situaci a pasivitu občanů. Jiní levicoví aktivisté se tvé myšlenky chytli podle známého hesla ze sovětského politbyra: „Chtěli jsme to nejlepší, ale dopadlo to jako obvykle“. Proč Babiš levici vyluxoval jako obvykle?

Národní fronta tomu neříkám. Proč dávat dárečky demagogům? A heslo, co cituješ, není z politbyra, ale až od Černomyrdina. To byl premiér z Jelcinovy úpadkové éry. Co nejširší blok, rozkročený napříč civilizovanou levicí i pravicí, však skutečně razím asi ze všech nejdéle. Reálně může sjednotit mimoparlamentní alternativu. Parlamentní strany zvou jen pod vlastní křídla. Můj plán je opakem i v tomto směru. Nabízí naprosto rovnoprávné partnerství. Kolektivních i individuálních spoluhráčů. Bezpartijních i členů různých stran, hnutí a jiných subjektů. S plným respektem k jejich identitě. A ne že by ji musely odkládat v šatně, nebo snad rovnou "konvertovat".

Tohle dáš dohromady jen pod novou hlavičkou, a ne jako tykadlo kterékoli stávající partaje. A proto jedině za kulatým stolem, kde se vše rodí od nuly. V debatě bez předběžných podmínek, a ne nad lejstry sepsanými předem. Pouze tak lze do party vtáhnout i desítky osobností, zdobených prestiží a mediálním dosahem. Dvě až tři to chce mít v čele každé kandidátky. Hlavně tím zmenšíš přesilovku PR pro partaje velkých prachů a cizích protektorů. Utrácet za marketing, nabízející "No Names" a "bez příběhu", je k ničemu.

Jedni namítají, že levice se v takovém spojení "utopí". Jiní nevěří, že je s to získat víc známých osobností. Já to měl dohodnuto s desítkami takových tváří. Široké partnerství od kulatého stolu se však nekonalo. Není to žádná ztřeštěnost. Vyzkoušel jsem si to už zamlada. V čele Mezinárodního svazu studentstva (MSS). Sdružoval celonárodní svazy z více než 110 zemí. Se 40 milióny individuálních členů. O mně se vědělo, že jsem komunista. Některé západní "služby" šly i po MSS jako po "communist frontier organization". My, marxisté, jsme tam přitom byli v citelné menšině. A přesto jsme dávali dohromady aliance, o jakých se české politice ani nesní. Až po národní studentské svazy USA a Velké Británie. Také však vlivné akademické a další struktury, národní i nadnárodní. "Utopí" se v tom leda "levice na baterky". Jen lidé, co se "necítí v kramflecích".

Osobně jsme mluvili s lidmi, kteří chtěli volit „Konečnou“, ale nakonec volili „Babiše“. Důvod? Nevěřili, že takto splácaná koalice má odborně na to, aby v dnešní mizérii mohla něco efektivně změnit. Proč je dnešní levice tak personálně a ideologicky vybrakovaná? Jsou tam přece lidé, kteří nežijí z ideologie jako u sorošovců nebo v prodejné a demagogické části pravice. Proč stojí za „idejemi ze sekáče“, když mají po ruce kritickou teorii?

Lidí, políbených kritickou teorií, zoufale ubylo. I dnešní tváře levice chodily až do škol, zmrzačených privatizačním převratem. Tam se emancipační teorie vymlčují. Anebo karikují tak, aby je "porazilo" i slabomyslné "kladivo na čarodějnice". Mladším ročníkům už stačili zprznit i celé moderní dějiny. Takový teror ustojí pouze velká intelektuální kuráž. Teprve po tisících hodin nad texty, jimiž se prokouše jen nátura bystrá a odolná.

Tím víc se dařilo dezerci od toho, co našemu hnutí dává smysl a sílu. I soutěž o šéfa strany se dala vyhrát slibem "Poctivé správy", což je šplhounská kariéra v samoděržaví oligarchů. Tak nízko neklesla ani "Strana mírného pokroku v mezích zákona" z Haškovy satiry. Nás ale "Poctivá správa" porazila i na sjezdu v roce 2016. To se pád mimo parlament dal ještě zvrátit. Může být hnutí, mířící za hranice parazitismu, vlečňákem parlamentní rutiny? Liftboyem k erárním prebendám pro ty, komu už stačily zachutnat?

Tak obludné dědictví nezlomíš ze dne na den. Dnes, kdy nám jde doba naproti, je to znát tím víc. První republika byla demokratičtější, než všechny okolní země, i velkou zásluhou svižné a bojovné levice. Teď v tom, co jí dávalo sílu, pytlačí konkurence. Levou zadní. Volí ji i velký díl veřejnosti, jež od nás dřív nikam nepřebíhala.

Po propadu koalice „Stačilo!“ už někteří aktivisté a aktivistky jasně řekli, že s tímto cirkusem je konec a že je třeba začít budovat levici od nuly. Jana Maláčová v ČSSD rezignovala na předsedkyni a podle těchto kritických hlasů předá řízení socdem titaniku partě predátorů, kteří to konečně vytunelují. Čeká stejný osud i KSČM, až zaplatí volební dluhy?

Kocovina svádí k afektům. A k logickým zkratům v jejich vleku. Tím spíš po slibech dvojciferného výsledku. Zpátky z náměsíčných oblak vrací už suchá statistika. Dnešní levici, kandidující samostatně, by do parlamentu nevrátila ani společná kandidátka. Comeback je reálný jen s oporou v širší alternativě. Ani té to však nespadne do klína "samotíží". Uspěje jedině s oporou v tom, co umí fundovaně antikapitalistická levice. Jako naprosto rovnoprávný spoluhráč - a přitom stále svébytný programově i organizačně. A ne semletý do politického prejtu, sedící v němém hledišti vrtkavých "patronů". Při vší úctě k jejich erudici a leckdy i invenci. Pokud však levice to, v čem má být dál než ostatní, tutlá nebo v tom tápe sama, nemá čím oslovit ani partnery. Kolik jich získá, stojí i padá s uměním nabídnout, co umí právě naše unikátní deviza.

Úprk na zelenou louku se sice vrací do módy. Zvlášť ale u lidí, co umí jen řečnit "mělo by se". Je to až poslední ze všech variant. Snáz sice unikne žabomyším sporům. Začne však na louce, kam se odváží jen hlouček. Emancipační potenciál, politý živou vodou, potřebuje větší zázemí. Tím spíš za krutého závodu s časem. Kapitalismus na druhý pokus nadělí většině už jen ztráty a rizika. O to víc poroste poptávka po alternativě, nabízející víc než bezbranné lamentace a plané sny. Pokud ji nedáme dohromady stále včas, neodpustí nám to ani příští generace.

Kateřina Konečná alias volební „terminátor“ pravděpodobně není schopná provést partajně klasické „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti“ a chová se podle známého normalizačního vtipu na Husáka: „Dělejme, že to jede.“ Ale ono to nejede, a už ani nemůže jet. Takže jsme zpět u geniálního díla V. I. Lenina: „Co dělat?“ (1902) Kdo bude na levici tím „Leninem“, který nastíní program na příštích deset let? Nebo méně, ale více: Jaké by měly být kroky na cestě k tomuto programu?

Dohánějí nás staré dluhy. S kopce to jde už roky. Sebereflexe se však nekoná. Chyběla po volbách v roce 2021. To jsme vypadli z parlamentu poprvé. Vůbec poprvé od vzniku republiky. Už v roce 2017 to ale bylo jen něco přes 7 procent. Křivka propadu vysílala už tehdy jasnou zprávu, že příště to nebude ani 5 procent. Stojí i v mé písemné prezentaci X. sjezdu na jaře 2018. Požadovali jsme analýzu až na dřeň. A nabízeli i její kostru. A schytali za to nálepky "rozvracečů" a "vnitřního nepřítele". Od vlivu na politiku strany nás tvrdě vyobcovali. Jen poděkovat voličům - a zahlásit, že "jedeme dál" - si už nesmíme dovolit.

Nic proti víc mladým tvářím. Letošním kandidátkám vévodily. Mladá krev nás ale volila levici ještě méně, než kdy dřív. "Mládež řídí Brno" tu už byla. Na prahu 50. let. Mišmaš humbuku a zmatků trval týden. Náprava celé měsíce. Datum narození není zásluha. Tu rodí jen invence a charisma. Naším zázemím jsou hlavně zralejší ročníky. U těch se sprostému lhaní tak snadno nedaří. Čím jsme je oslovili opravdu víc, než "ANO bude líp"? Programově i tvářemi, k nimž mají důvěru? Na většinu dnešní mládeže číhá neurvalá past. Po nabídce, která jí objeví vlastní zájem, však vidu ani slechu. To když se rychle nezmění, příští volby nás zpraží ještě víc.

Nic proti modernizaci volebního marketingu. Dá se však od agentur, "prodávajících" zubní pasty, vložky a bazény, čekat radikálně opoziční argumentace? Vykouzlí nám ji firmy, které si za volby platí "elity"? Marketing "prodá" jen "zboží", co za nás nemá kdo "vyrobit". A právě v něm je kámen úrazu. Bruslí kluzištěm holých protestů. Siláckých deklarací, které zbytečně dráždí. Slibují věci, proveditelné jen výkonnou moci. A živí - což je ještě horší - iluzi, že stačí vyměnit pár ministrů, paragrafů a vládních fermanů. Právě to ovšem hlásá i ten, o kom se vědělo, že volby vyhraje. Voliči se mu tak nadháněli "zleva" i tentokrát. Vítěze voleb to nestálo ani vindru.

Síla našeho hnutí závisí na tom, zda razí skutečnou alternativu a jakou. Šestinu planety zdědilo s dřevěným rádlem. V atomovou velmoc ji změnilo za čtvrt století. Ta věta je z úst Winstona Churchilla. Ta samá šestina planety zkrotila i jaderné vyděrače. A vyslala první družici a kosmonouta. Pak ale naše civilizační alternativa ustrnula na místě. Vedlo to k sílící defenzívě. "Gorby" ji dovršil skandální kapitulací. Pro Západ byla darem z nebes. Na prahu velké krize vrávoral už koncem 80. let. Zánik a vyrabování civilizačního konkurenta ji oddálily až do roku 2008. "Řeší" ji na bankrotářský dluh. Tím víc to ráj liberálního švindlu a farizejství tlačí ke zdi teď.

Říkáš nový Lenin? Tušit, kde ho najít, neztrácím jediný den a vyrážím tam. Co dělal Lenin na minulém civilizačním rozcestí, se však už ví. Za první války, která byla opravdu světová, sestavil anatomický atlas poměrů, sražených do podsvětí parazitismu a mamutích krveprolití. Dílo pod názvem Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu přitom napsal tak, že prošel i cenzurou báťuškova samoděržaví. Zpřehlednil skutečné prazdroje marasmu, jemuž "levice na baterky" rozuměla jako koza petrželi. Aby tím levici, která se nechce flákat v cizím stínu, položil základy vlastní ofenzívy. Už proti zdrcující mocenské přesilovce. A ne až kdesi "za sedmero horami a řekami".

Jedině to vrátí levici do hry i dnes. Kapitál nebyl nikdy o lásce k bližnímu. Dřív ale rozvíjel reálné zdroje. A tedy i nabídku pracovních příležitostí. Většině dávaly šanci na životní plán - pro sebe i partnera a děti. Teď platí čím dál méně i to. HDP roste mikroskopicky a jen někdy. Hlavně o eldorada čiré renty a "virtuální" bubliny. Pohromadě to drží už jenom dluhový kolovrátek. Roste mnohem rychleji než HDP. Nepřetržitě od roku 2008, což tu ještě nebylo. Zdroje důstojné obživy řídnou i v zemích, kam teče nejvíc renty. Tím rychleji je to čeká u nás, v jejich nepsané kolonii.

Žijeme v době ustrašenců a pasivistů, kteří čekají Třetí světovou a prosí miliardáře o záchranu světa. Kdo dnes bude levici volit?

Kdo má kapitalismus za konec dějin, ten si s tím nemá jak poradit. Řešení leží jen směrem, mířícím za jeho hranice. Cestou k cíli antikapitalistické levice. Jedině tudy už totiž vede i nouzový východ z dnešní pasti. Už teď, kdy podmínky k zásadnímu průlomu teprve dozrávají. Západ nečelí studené válce, jaká šla po krku nám. Nemusí směrovat kvanta lidí z jiných sfér do dolů a kováren, strojíren a zbrojovek, tak jako Československo od konce 40. let. Strašáky, že hrozí "znárodnění", brnkají na slepé emoce. Ve věcné debatě neobstojí. Brát lidem, co už je živí, by chtěl jen blázen. Teď je to čistě v opačném gardu: Kdo a jak dá, a ne že vezme, zdroje důstojné obživy těm, co o ně příšli nebo jim to hrozí? A obnoví suverenitu a svébytný rozvoj naší země?

Cizí kapitál se topí v trablích doma. Tím víc by rád dojil své zadní dvorky. Hrstka domácích oligarchů se po něm opičí. Pár dílčích výjimek nestojí za řeč. Menší domácí byznys je zoufale roztříštěn. Organické vertikály, schopné konkurovat, dohromady nedá. "Gründerem" svébytného rozvoje se může stát už jen stát (i nižší stupně veřejného sektoru v lokálních podmínkách). Projekty ve veřejném vlastnictví - a tedy ku prospěchu deseti miliónů. A zároveň v partnerství s privátními sférou, ochotnou budovat, a ne švindlovat a rabovat. Jedině to nás vrátí do Champions´ League průmyslových trhů. Mezi potravinové suverény. K bydlení pro lidi s běžným příjmem. I ostatním parametrům svébytné země. Jen ale s oporou ve vnějších zdrojích a trzích, k nimž panstvo u koryt pálí mosty. Tím větší prostor to nabízí nám, kdo kariéry v cizím zájmu nehoníme.

Přihrbenosti, nadiktované "katastrojkou", ujíždí vlak. Levice se jí už nesmí ztrapňovat. Kyvadlo geopolitiky změnilo vektor. Na ústup tlačí síly, které jsou protektorem české druhohorní pravice. Tím víc ji to nahání do "strany války". Hazardu, který nás ožebračí, i když skončí "jen" tím. Antikapitalistické levici to nabízí unikátní šanci. Vyhnat válečné magory na trestnou lavici, z níž nebude návratu. Ne jako hvězdnou pěchotu, katapultovanou souběhem čirých náhod. Ale jako pravé dědice "sametového" převratu, na něž se pasují sami. A tedy i exemplární příklad, kudy dál už ani vteřinu.

Na vzestupu je opačný pól. Světová většina, které už Západu nezobe z ruky. Vítězí v ekonomické i technologické a mocenské soutěži. Dává za pravdu levici, která ví přesně, proč je sebevědomě antikapitalistická. Chytne tu příležitost za pačesy? Obnaží anatomii tektonické změny? S oporou v tom, čím její kontury nakreslil už tebou zmíněný muž, jenž pro svůj pseudonym zvolil i jméno sibiřského veletoku? Na tom, a ne čímkoli malichernějším, závisí budoucnost suverénní české levice.