Seděla v parku.
Ne v obyčejném parku — ale v tom, který se stal součástí Neutrální zóny svobody, oficiálně označené jako „Demilitarizovaná Páska Naděje“, neoficiálně přezdívané „kde přistál ten americký dron bez zbraní“.
Yoscheková si četla tištěné noviny.
Titulní strana křičela:
„Američanka českého, židovského, asyrského a možná i indiánského původu ukončila válku. Bílý dům doporučuje Nobelovu cenu!“
Zvedla obočí.
„Američanka?“
Zopakovala nahlas, jako by to mělo potvrdit, že to někdy byla pravda.
Byla trochu Češka. To ano.
Matka jí kdysi v dětství řekla, že pradědeček odešel z Plzně na západ „za svobodou nebo pivem, podle toho, co najde dřív“.
Ale neuměla česky. Kromě slova "houby", které jí připadalo dostatečně univerzální.
Byla trochu Židovka.
Otec ji kdysi vzal do synagogy.
Řekl jí: „Tohle je náš lid. Pamatuj si to.“
A pak už nikdy nepřišel domů.
Tak si to pamatovala tím víc.
Byla trochu Asyřanka, jak tvrdila babička, která mluvila jazykem, který nikdo neznal, a věřila, že každá správná žena by měla umět jak vyšívat, tak podkopat impérium.
Yoscheková zvládla jen to druhé.
Ale nikdy se necítila celá.
Vždy jen útržkovitá, jako kdyby ji někdo slepil z pokynů přiložených k náhodně zvolené DNA.
A teď — má dostat Nobelovu cenu míru. Představovala si jak tam stojí s cenou za pultíkem a ptá se.
Za co?
Za to, že v půl čtvrté ráno ve spánkové mlze posunula na mapě frontovou linii o 900 km.
Žádná diplomatická mise.
Žádná ofenziva.
Jenom kliknutí.
Jako by mír byl rozhraní — a ona omylem zmáčkla správný plugin.
A najednou všichni slaví.
Zprávy:
„Jana Yoscheková — hrdinka míru, která ukončila válku dřív, než začala další.“
Politici:
„Díky její odvážné iniciativě přežil svět další den.“
Akademici:
„Její čin je ontologicky významný pro redefinici konceptu války jako performativního aktu digitálního dotyku.“
Ale ona jen seděla na lavičce.
A dívala se na stromy.
„Možná,“ zašeptala si, „možná byla válka jednodušší. Všichni věděli, kdo střílí. Kdo mlčí. Kdo je mrtvý a kdo to ještě neví. Měla aspoň rámec. Rytmus. Smysl, když člověk zavřel jedno oko.“
Ale mír?
Mír je chaos bez výbuchů.
A každého to mate.
Do parku dorazil reportér. Měl mikrofon, účes a evidentní nadšení.
„Slečno Yoscheková, jaký je to pocit být žena, menšina, potenciálně i indiánka – a zachránit svět?“
Zamyslela se.
„Připadám si spíš jako nedorozumění, které mělo zpoždění.“
„To je krásné!“ zazářil reportér. „To si vypůjčím na titulek!“
Zavřela oči.
V dálce někdo montoval pódium na slavnostní ceremoniál.
Dole v městě visely bannery:
"Nobel Peace Burger – 50% sleva, když řekneš 'Yoscheková to udělala'!"
Usmála se.
Svět byl blázen.
Ale aspoň byl v míru.
Zatím.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!