Úvahy o víře a míru, část 1.
Je pacifismus relevantní v americkém impériu?
2.září 2025
Zdá se, že jsem posledních padesát let žil v rostoucím zoufalství jako idealistický občan Spojených států. Snažil jsem se promyslet si cestu z toho, co se zdá být neřešitelným a nevyhnutelným problémem. Jako dítě jsem akceptoval, že USA jsou vzorovou společností, vedenou Bohem, aby byla silou svobody a demokracie ve světě. Toto poselství tvořilo klíčovou součást mé identity. Rostoucí znalosti zbavily můj idealistický pohled na USA. Dospělosti jsem dosáhl ve stejnou dobu, kdy se naše armáda stáhla z Vietnamu uprostřed mnoha odhalení mimořádných nespravedlností.
Můj idealismus ohledně svobody a demokracie se však nezmenšil. Svou pozornost jsem přesunul z amerického národa na křesťanské komunity. Když jsem se odvrátil od bezvýhradného nacionalismu (včetně ochoty nechat se státem vést k válce – tuto ideologii nazývám warismem), obrátil jsem se k té části křesťanství, která chápala Ježíšovo poselství jako ústřední bod naší společenské etiky. Téměř půlstoletí od těchto dvou rozhodujících obratů jsem se donekonečna potýkal s ústředním dilematem. Jak mám žít jako americký občan v kontextu stále většího poznání nespravedlností a modlářského násilí amerického impéria? Vypracoval jsem silnou kritiku tohoto impéria založenou na křesťanské teologii a pacifistickém výkladu Bible. Taková práce mě však postavila do středu dalšího bolestného dilematu. Silně čerpám z přesvědčení náboženství, které je samo hluboce zapleteno do dynamiky impéria.
Nepíšu v naději, že tato dilemata skutečně vyřeším. Zprávou o pokroku chci především pokračovat v tomto boji. Doufám v další diskusi o otázkách, které nastoluji. Představím argumenty pro křesťanský pacifismus jako čočku, skrze kterou se lze dívat na Impérium a křesťanskou víru. Jaký to dává smysl?
Pracovní definice
Co myslím slovem „pacifismus“? Co myslím slovem „americké impérium“?
Pacifismus. „Pacifismem“ mám na mysli přesvědčení, že láska je pro naše společenské vztahy důležitější než cokoli jiného. Tato láska se vztahuje na všechny ostatní (lidské bytosti i další tvory). Žádná loajalita ani hodnota nemohou ospravedlnit zacházení s někým bez lásky. Samozřejmě, skutečný život v celé své složitosti někdy činí rozhodnutí milovat obtížným, v praxi dokonce někdy nemožným. Pacifistické přesvědčení však poskytuje základní kámen pro pochopení, jak se v těchto složitostech orientovat a poskytuje základní ideál, který formuje tento proces rozlišování. Jedním zřejmým důsledkem, když potvrzujeme pacifismus jako základní přesvědčení, je odmítnutí účasti na přípravách na válku nebo jejich podpory. Závazek k pacifismu staví člověka do pozice hlubokého napětí s vlastním národem, když se tento národ obrací k válce a připravuje se na válku.
Křesťanský pacifismus. Když k mému použití slova „pacifismus“ přidám přívlastek „křesťanský“, popisuji tím tradici, ze které čerpám. Křesťanská přesvědčení o poselství Ježíše a celkovém poselství Bible a o základní realitě lásky ve světě jako vyjádření charakteru a vůle Boha jsou ústředním bodem mého příběhu.
Mám však dvě výhrady. Za prvé, věřím, že moje křesťanské přesvědčení souvisí s přesvědčeními, která jsou dostupná i v jiných tradicích a rámcích. Nechci tím naznačit, že jiné cesty k pacifistickým přesvědčením nejsou platné. Hledám pozitivní spojení s jinými cestami, ne překážky. Za druhé, uznávám, že celkově bylo křesťanství během posledních 2000 let válčícím náboženstvím. Vidíme to v hrůzách křížových výprav a jiných středověkých „svatých válkách“, v křesťanských válkách v Evropě v 16. století vyvolaných protestantskou reformací, v bezprecedentních totálních válkách 20. století, které vzešly z evropské „křesťanské civilizace“, a v úzkém propojení křesťanství a amerického impéria.
Kvůli tomuto bojovnému charakteru křesťanství odmítám triumfálně prezentovat křesťanský pacifismus jako protilék na impérium jako způsob života. To, co píšu, vychází z mé hluboké sklíčenosti ohledně budoucnosti USA, světa a křesťanské víry. Vytrvávám však ve snaze argumentovat pro takové pojetí křesťanství a pojetí americké situace, které nám nabízí zdroje, jež nám pomohou představit si jiný, mírumilovný způsob života.
Americké impérium. Když hovořím o „americkém impériu“, používám slovo „impérium“ v poměrně obecném smyslu. Mám na mysli, jak USA hledají způsoby, jak ovládnout lidi za svými hranicemi. Začaly na hranicích Britského impéria, protože kolonisté se snažili vytlačit lidi, kteří již žili v Severní Americe. Rozšíření USA po severoamerickém kontinentu bylo imperiálním cvičením dobývání domorodých národů. Do roku 1900 americké impérium zahrnovalo většinu Severní Ameriky. Poté USA rozšířily svou imperiální nadvládu i mimo kontinentální hranice země – zpočátku se to vyznačovalo vojenským dobytím španělských území.
Klíčovým bodem urychlení nastal druhý světový konflikt. Na konci války se USA zavázaly ke globální dominanci a jako ekonomická mocnost se osamostatnily nad všemi ostatními velkými mocnostmi, z nichž každá ve válce utrpěla značné škody. Američtí vůdci se rozhodli rozšířit svou vojenskou sílu a rozšířit své ekonomické síly. Americká zahraniční politika po druhé světové válce usilovala o unipolární svět s USA na vrcholu. Toto úsilí formovalo to, jak se USA vztahovaly jak k domnělým nepřátelům, jako byl Sovětský svaz, tak k domnělým spojencům, jako byly národy západní Evropy a národy západní polokoule.
Americké impérium lze definovat tímto úsilím o unipolární dominanci. Prakticky každá událost v zahraniční politice od roku 1945 s tímto úsilím souvisela. Války a přípravy na války dominují federální vládě USA, populární kultuře a americkému pocitu národní identity. Americký imperialismus je určující charakteristikou národa. V důsledku toho existuje křesťanský pacifismus, jak ho definuji já, v protikladu k americkému impériu. Svůj život křesťanského pacifisty v americkém impériu chápu ve světle tohoto odporu.
Pohled na americké impérium pacifistickýma očima
Pacifismus vnímám spíše jako interpretační rámec, soubor přesvědčení a postoj vycházející zvenčí moci než jako filozofii vládnutí. Jako pacifista se nijak zvlášť nezajímám o otázky, jak bych jako pacifista vedl národ. Nemyslím si však, že odmítnutí pokusu dívat se na svět očima mocenské elity činí pacifismus irelevantním. Naopak, mocenské elity dohnaly tuto zemi, a tedy i zbytek světa, na pokraj sebezničení. Věřím, že pouze s využitím poznatků křesťanského pacifismu (a podobných kreativních kritických perspektiv) si budeme schopni představit životaschopnou budoucnost.
V praxi pacifisté často rozpoznají problémy s Impériem, kterých si jiní lidé na první pohled nevšimnou. Analýza, kterou nabízím, vychází ze souboru hodnot, které staví blaho všech lidí a přírody nad smysl pro národní egoismus, o který usilují lidé u moci. Zásadní závazek k blahu všech poskytuje silný protilék na manipulace mocenské elity. Tyto manipulace formují veřejné mínění způsobem, který podkopává schopnost široké populace rozpoznat, jak politika elity neslouží veřejnému blahu. Nepacifisté jistě mohou a také vznášejí podobnou kritiku jako pacifisté (kritika koneckonců vychází z plně dostupných a rozumných hodnot, přesvědčení a informací). Nemám zájem o žádný druh exkluzivisty. Zdá se však, že nepacifisté problémy příliš často nevnímají.
Zaměřím se na to, jak vnímáme americké impérium – ne tolik na argumentaci pro jiný druh národního státu. Nabídnu úhel pohledu pro odporující menšinu založený na hodnotách, které mohou platit pro všechny. Dalším způsobem, jak formulovat svůj program, je říct, že se snažím vyvinout interpretační rámec, který nahradí to, co považuji za bianco nacionalismus, jenž v USA dominuje napříč třídami, rasami, pohlavími a politickými stranami.
Kdo jsem a jaký je kontext z mého pohledu?
Jsem občanem Spojených států, narozený v roce 1954 v Eugene v Oregonu. Rodina mé matky má kořeny z obou stran jejích rodičů v koloniální Americe. Předkové mého otce imigrovali z Norska v polovině 19. století . Ačkoli se čas od času někteří z mých předků přihlásili do armády, v mé rodině neexistuje silná identifikace s armádou – pokud vím, mezi mými předky nebyli žádní vojáci z povolání. Není však známa ani historie odmítání války z důvodu svědomí.
Můj otec narukoval do americké armády v měsících před zahájením odvodu v roce 1941. Po útoku na Pearl Harbor byl krátce umístěn ve východním Oregonu. Poté byl poslán do jižního Pacifiku a několik let sloužil v bojích. Během svého pobytu v Oregonu se setkal s mou matkou, která v té době studovala na vysoké škole. Během války narukovala a sloužila v armádě jako náborářka. Když si psali, rozhodli se, že chtějí strávit spolu život, a krátce před koncem války se vzali.
Pokud vím, moji rodiče nikdy nepochybovali o oprávněnosti své služby ani o americkém nasazení ve druhé světové válce. Přesto jen zřídka mluvili o válce nebo o svém vlastenectví. Můj otec se mnou jen jednou mluvil o tom, jaké to pro něj bylo být v armádě (a to jen obecně o tom, jaká to byla dobrá zkušenost, když mě povzbuzoval, abych zvážil přihlášku na jednu z vojenských akademií; o skutečných bojových zkušenostech se nezmínil). Od nich jsem se nenápadně socializoval do nekritického nacionalismu.
Jako mladík jsem se však od tohoto nekritického nacionalismu odvrátil. Nakonec jsem se stal mennonitským pastorem a vysokoškolským profesorem, který se sám identifikoval jako teolog míru. Přesvědčení, které jsem získal na začátku třetí dekády svého života, se v letech od poloviny 70. let pouze rozšířilo a prohloubilo. Píšu tedy z pohledu člověka, který zastává teologii orientovanou na mír a je hluboce skeptický vůči americkému projektu.
Také uznávám, že jsem se do jisté míry stal zoufalým postkřesťanem. Nezoufám si nad pravdivostí evangelia míru, které prosazuji. Nepochybuji o jeho intelektuální platnosti a soudržnosti. Moje zoufalství pramení spíše z pocitu, že toto evangelium míru nebude stačit k zastavení spirály smrti v mé zemi. Navíc se zdá, že toto evangelium míru nestačí k utváření přesvědčení a praktik velké většiny vyznávajících křesťanů v USA. Termín „postkřesťanský“ používám pro svá současná přesvědčení s tím, že mám na mysli způsoby, jakými se křesťanské tradice obrátily proti biblickému příběhu a Ježíšovu poselství.
Z podobných důvodů jsem se žertem označoval za „bývalého mennonitského rádce“. Neodmítám základní přesvědčení anabaptismu a mennonitské tradice. Spíše mám pochybnosti o jejich současném vyjádření. Snaha stát se „mennonitem“ před téměř padesáti lety se pro mě ukázala jako složitý úkol. Stále se ztotožňuji s anabaptistickou tradicí a v mnoha ohledech se stále identifikuji jako mennonita. Je to však ambivalentní vztah. Přesto nenavrhuji obnovu církve. Mám sklon věřit, že křesťanství, jak je v současnosti ztělesněno v USA (včetně mennonitského ztělesnění), neposkytuje bezpečné útočiště pro věrnost v rozvráceném světě. Křesťanství, jak je praktikováno (a jak je teologicky prezentováno v jeho různých mainstreamových projevech), nemusí být ani tak součástí našeho zoufale potřebného řešení, jako spíše součástí problému.
Takže to, co mohu nabídnout, je skromné úsilí: „naději v beznaději“. Tím mám na mysli potvrzení přirozeného smyslu života a léčivých možností lásky. Je nám dána cesta, která slibuje život – i když realisticky vidíme před sebou cestu k americké spirále smrti.
[Toto je první ze série blogových příspěvků „Křesťanský pacifista v americkém impériu“ ( tento odkaz vás přesměruje na domovskou stránku série ). Druhý příspěvek ze série „Nacionalismus s prázdným šekem?“ naleznete kliknutím na tento odkaz .]
pozn. red. - uveřejněno s laskavým svolením autora Teda Grimsruda.