Svoboda a dobro

V tomto eseji bych rád něco dodal k tomu, co jsem psal dřív (<a href="http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=590">Cena svobody anebo noví rentiéři</a>). Inspiroval mne k tomu Václavův článek (<a href="http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=328">Umlaufoviny a porno</a>). V citovaném eseji šlo o to, že dobro vyžaduje aktivní lidskou vůli, a že naopak zlo se dělá „samo“ a „přirozeně“. Z toho plyne základní problém daný do nadpisu: vztah svobody a dobra.

1. První věc, na kterou je nutné dát pozor, je představa, že konečným cílem je života je dobro a svoboda je pouze prostředkem. Vezměme příklad, kdy to jde s někým evidentně z kopce: pije, upadá do depresí nebo dokonce mluví o sebevraždě. Z hlediska svobody je to čistě jeho věc: smí si svobodně ničit život libovolným způsobem, který není v rozporu se zákonem. Ale každý normální člověk se bude snažit tomu nějak zabránit. Jak a do jaké míry – to je praktická otázka, která se týká zejména svobody. Když bude hrozit sebevražda, možná se dotyčný dostane až na psychiatrii. Že s tímto „svobodným“ člověkem se něco dělat musí, je vcelku očividné.

2. Nesvoboda (třeba v tradiční konzervativní společnosti) drží něco jako „střední úroveň“ dobra. Jedny zadržuje před úpadkem, jiným zase zpomaluje rozvoj. Viděno z hlediska obecně vládnoucí morálky se svoboda stala možností „klesat“, tj. možností páchat beztrestně menší zlo či něco pochybného. Běžně je tomu u těch, kteří bojují proti svobodě. Ale často je svoboda ke zlu prosazována i liberálními zastánci klasického Voltairova výroku: „Nesouhlasím s vašimi myšlenkami, ale dám svůj život za to, abyste je mohl je volně šířit“. Je tomu tak ze dvou důvodů. Zaprvé, pokud má liberál tak široký pojem dobra, málokdy bude prosazovat zákaz toho, co by eventuálně považoval za zlo. Jeho tolerance ke zlu je tak mnohem větší. Zadruhé, veřejně prospěšná činnost je obvykle mnohem náročnější, než jednoduché uspokojení vlastních potřeb a tužeb. Společnost se vždy snažila, aby jedinec nemohl vždy jít tou nejkratší cestou k uspokojení svých tužeb: aby si prostě vzal to, co potřebuje, tj. kradl, požíval drogy či alkohol či praktikoval neomezený sex. Společnost nutí jedince, aby šel k uspokojení „oklikou“ a aby na své cestě také vykonal něco prospěšného. Aby si třeba na své touhy poctivou prací, aby se domohl se lásky a uznání hrdinskými činy, aby oficiálním sňatkem zaručil živobytí partnerce a dětem apod. Naopak v rajských koutech světa, kde na oblečení a bydlení stačilo palmové listí, a kde pro jídlo stačilo natáhnut ruku a utrhnut si banán, a kde navíc kvetla svobodná láska, tam žádný velký pokrok nenastal.
Konat dobro člověka nutila většina teokratických a jiných autoritativních režimů. Obvykle podporovaly pevnou a mnohočetnou rodínu, pilnou práci, obranu vlasti (nebo aspoň panovníka), charitu, veřejně-prospěšnou činnost, duchovní rozvoj (v náboženské společnosti) či kulturní rozvoj (v ateistické společnosti) apod. Naopak, své hříchy člověk musel nějak skrývat či maskovat údajně dobrými úmysly. Vtip je ale v tom, že vnucené dobro funguje špatně. Jednak proto, že lide mohou mít různé hodnoty, ale ty jsou v autoritativním režimu označeny jako „zlé“ a proto jsou zakázané. Navíc to, co je zakázané, chutná nejlépe. Pak se lehce stane, že to, co je samo o sobě pitomost nebo i zlo, to je v disentu vůči autoritativnímu režimu viděno jako dobro, a to v optice „boje za svobodu“. Například v Rusku již za cara se hojně vyskytoval romantický pohled na podsvětí, zločinci jsou opěvováni v románech, filmech apod. Za příklad poslouží ruský seriál „Brigáda“, který promítala i česká televize. Jeden ruský populární rockový zpěvák kdysi za perestrojky prohlásil, že kdyby zítra vláda zakázala sedět na střechách, pozítří by všechny střechy byly plné, vznikl by „střešní“ rock, hnutí „střešníků“ atd.

V autoritativním systému nemají touhy jedinců legální možnost ukojení a tak se maskují pod „dobro“ všeho druhu. Jenže tato rádoby opozice diskredituje i úsilí těch, kdo berou deklarované hodnoty opravdu vážně. V reálu se pak často stává, že upřímný příznivec deklarovaných hodnot vypadá jako „idiot“, a navíc prohrává s mazaným pokrytcem. Jen jeden příklad ze života. Dědeček mé manželky přijel do Sovětského svazu z tehdejší britské Palestiny, aby budoval v Rusku komunismus. Jako zkušený stavitel dělal na stavbě v Moskvě. Jednou řekl vedoucímu, že takhle se stavět nedá, protože dům může spadnout. Vedoucí místo uposlechnutí této rady jej udal na KGB. Asi se bál odpovídat za své chyby nebo se nechtěl zabývat „zbytečnými“ starostmi. Děda byl zatčen a z GULAGu se už nevrátil. Jenže dům se pak opravdu zřítil. Manželčin děděček nebyl žádný odpůrce režimu, naopak: nadšeně jej budoval. A jednal ve veřejném zájmu, a navíc v souladu s deklarovanou komunistickou morálkou. Sovětské romány zpracovávající téma práce byly plné takových námětů. Mladý a sympatický aktivista bojuje za pokrok proti zaostalému konzervativci, který brzdí vývoj pro svůj vlastní klid nebo kvůli osobnímu prospěchu. Jenže ideologické romány, na rozdíl od reálného příběhu, nechávají zvítězit toho ideového nadšence. Realisticky viděno je kapitalizmus efektivnější systém než feudalismus a komunismus, protože dokázal nejlépe využit hříchy jedince, hlavně lakomost a ctižádost, a to ku prospěchu celé společnosti. Ostatní režimy idealisticky žádali po jedinci sebeomezení ve jménu rytířské cti, zbožnosti či komunistické svědomitosti. Navíc platí, že představa o tom, co je dobro, se během času stále mění. Každá nová nauka nebo ideologie se snaží prosadit své představy o dobru. Jako křesťané věříme, že existuje jedno správné chápání Dobra, ke kterému se postupně přibližujeme z různých stran. Můžeme své osobní představy rozvíjet a konkretizovat, ale neměly by být v rozporu s požadavky evangelia.
3. Pokud svoboda je svobodou menšího zla, logicky vzniká otázka: Kdo pak jsou odpůrci svobody? Podle tradičního názoru osvícenců 18.-19. století jsou to tyrani a jejich přisluhovači. Nebo obecně řečeno nějaká menšina, jejíž blahobyt vznikl díky nesvobodě ostatních. Mezi odpůrce svobody občas patří i další dvě skupiny: „konzervativci“ a „moralisté“, tj. příznivci morální obnovy lidstva zabořeného do hříchů a do zla. Ale i moralisté mohou být revoluční: husité a protestanti byli určitě moralisté (např. „puritáni“), ale byli pro revoluci. Erich Fromm v díle „Útěk před svobodou“ podrobně vysvětluje, že části Reformace byly touto formou útěku. Svobodná vůle jednotlivce uznávaná v katolictví byla nahrazena Kalvínovou myšlenkou predestinace. Reformátoři bojovali „za svobodu“, ale nakonec se museli s ostatními denominacemi domluvit, čímž se postupně prosadila svoboda svědomí. Podobný náboženský boj za svobodu nyní vedou islámští fundamentalisté. Stejně tak i konzervativci mohou být „bojovníci za svobodu“, ale své vlastní nesvobody. Nedávno jsem četl román A. Perese-Reverteho „Den hněvu“ o povstání v Madridu proti Napoleonovi v květnu 1808. Na základě soudobých svědectví autor popisuje, jak odhodlaně, statečně ale současně krutě bojovali prostí řemeslníci, kramáři, sedláci, zloději, prostitutky a různá městská sebranka, navíc ozbrojená jen noži a klacky, proti nejlepší armádě tehdejší Evropy. A bojovali za krále, který nestál za nic, který je k tomu vůbec nepovolal, a který po pádu Napoleona a po svém nástupu k moci potlačil veškerou svobodu. Bojovali v podstatě proti svým vlastním zajmům, protože nadvláda Napoleonova osvícenského a právního státu by jim určitě prospěla víc než jejich mizerný král. Napoleonův bratr Josef Bonaparte stačil jen za své krátké vlády ve Španělsku zrušit inkvizici, reformoval feudální systém soudnictví, zrušil trest smrti udušením, zakázal mučení a tělesné tresty v armádě. Vítězství „bojovníků za svobodu“ podobného typu vede k regresu v oblasti svobody a lidských práv, což v posledních desetiletích bylo hezky vidět v Gaze, Čečensku, Afghánistánu, Iránu, před tím i v mnoha afrických zemích. Ale jejich odhodlanost a statečnost sama o sobě si zaslouží respekt, a do jisté míry možná i ospravedlňuje tuto „svobodu nesvobody“, za kterou bojují.

Se svobodou to není jednoduché: bojují za ni liberálové, ale svým způsobem také konzervativci i náboženští fundamentalisté. Možná by se dalo říci, že se vždy bojuje za svobodu: jedni bojují za svobodu nadále žít tak, jak jsou zvyklí, a ti druzí bojují za svobodu žít tak, jak nyní nemohou. Z hlediska vztahu „Dobro versus Svoboda“ můžeme najít v dějinách hodně zajímavých obratů. Za svobodu mohou bojovat příznivci morální obnovy, stoupenci nové duchovní či morální nauky, a nakonec také ti, kdo odmítají jakoukoliv morálku a chtějí si bez zábran užívat. Revoluce „fundamentalistů“, „reformátorů“ a „hedonistů“ mohou probíhat ve všech možných kombinacích. Údajný úpadek mravů může vyvolat revoluce fundamentalistů; teokratický režim vyvolává revoluce milovníků užít si bez zábran, i když jejich hesla mohou být vznešenější. V dějinách najdeme podobné příklady: Římská republika, pak Římská říše, její morální úpadek a vzestup křesťanství. V románu „Quo vadis“ vidíme idealizovaný protiklad staré pohanské společnosti hedonismu bez ideálů a nové křesťanské obce s přísnou morálkou a s obrovským entuziasmem nové víry. V renesanci a reformaci jsou hezky rozlišitelné všechny zmíněné proudy: hedonismus renesančních humanistů, „nový“ moralismus protestantů a „starý“ moralismus katolické protireformace. Stačí se podívat na dva současníky: Boccacia a mistra Husa. Oba kritizovali nemravnosti soudobého kléru, ale z úplně opačných postojů. Hus prosazoval morální obnovu církve, ale jinak než známé povídky v Dekameronu. Tam platí: hřeš jak chceš, třeba, porušuj manželské a řeholní sliby, ale dělej to otevřeně a netvař se jako svatoušek. Před francouzskou revolucí najdeme totéž: hedonismus na královském dvoře, který skončil novým revolučním puritánstvím.
4. Vezměme prostor všech možných lidských skutků a rozdělme jej na dvě oblasti: (1) oblast všech skutků povolených zákony daného státu a (2) oblast tužeb jedince. Subjektivní pocit svobody je dán průnikem obou sfér: kolik z toho, co chce, je obecně povoleno. Každá sféra má vlastní velikost: například jedinec se může cítit subjektivně svobodně, i když je z vnějšího hlediska nesvobodný. Je to případ konzervativního tradicionalisty, například ortodoxní židé. Navenek nemají svobodu skoro žádnou, skoro každý krok jejich života je řízen předpisy a pokyny rabínů. Ale v tomto stylu života jsou subjektivně spokojení a dokonce vášnivě protestují, když se vláda pokouší jejich svobodu nějak „rozšířit“ čili z jejich hlediska omezit. Ale kdyby ortodoxní žid měl úředně povoleno úplně všechno, jenom by nemohl dodržovat šabat (třeba by musel by pracovat v sobotu), rozhodně by cítil vážný nedostatek svobody. Anebo vezmu mou důležitou životní potřebu: možnost se volně toulat krajinou. V zemích, kde jsem strávil více času – v Rusku, Česku a Izraeli – s tím problémy nejsou: lesy jsou volně přistupné, v polích obvykle jsou polní cestičky atd. Ale strávil jsem jeden měsíc v Belgii a cítil jsem se tam jako opice v zoo. Totíž tam skoro jakákoliv příroda je za plotem – lesy, louky, pole. Dokonce ve státním lese, kde jsme pracovali, byl vstup pro veřejnost povolen jen po několika hlavních asfaltových cestách, všechno ostatní bylo za plotem. Belgie je demokratická země, asi i ve větší míře, než zmíněné ostatní tři státy s volnými lesy. Jako Belgičan bych měl všechna možná práva a svobody, ale bez možnosti volného pohybu krajinou bych zde cítil podstatnou nesvobodu.

Proč to všechno uvádím? V současném světě se pod svobodou míní jeden globální balík liberálních zákonů se zanedbatelnými variacemi, který je údajně optimalizovaný pro všechny. Uvedenými příklady chci ukázat, že tomu tak není. Současné západní vnímání svobody se vyvíjelo v určitém kulturním prostředí: lidé se domáhali těch svobod, jejichž potřebu cítili jako zásadní motiv pro veřejné jednání. Ale v jiném prostředí se žádá jiný druh svobod. Nadbytek svobody, který neodpovídá danému cítění společnosti, může mít docela smutné následky. Klasickým příkladem je decimující efekt „ohnivé vody bílého muže“ pro mnoho domorodých kmenů. Západní společnost žije s alkoholem stejně jako Peruánci s kokou, protože mají společenské mechanismy, které drží tuto „svobodu“ na odpovídající úrovni. Jinde tato svoboda zabíjí. To samé se týká i sexuality. Člověk evropské kultury, kde se odsuzovala nevěra a promiskuita, ale nikdy nebyla trestním činem, drží svou sexualitu v bezpečných mezích díky staletím výchovy, dnes navíc v podmínkách relativní sexuální svobody. V muslimské společnosti je sexualita striktně omezena na harém daný na právní úrovni, který sankcionuje šáría, popřípadě krevní pomsta jako v Čečensku. Porušení zákonné polygamie se ale na rozdíl od Západu trestá smrtí, protože zde platí jiné mechanismy toho, co je sexuální svoboda. Muslim přirozeně vnímá postavení západních žen jako společenskou prostituci, a podle toho se k nim také občas chová. Konflikty jsou pak nevyhnutelné.
V nás v Rusku je problémem alkohol mužů, ale jejich svobodu pozitivně omezuje právě rodina. Umění ruské ženy vyjadřuje přísloví: „Manžel je hlava rodiny, ale manželka je krk, který tou hlavou otáčí“. Manželka musí správně směřovat svého partnera (tj. do jisté míry omezovat jeho svobodu), ale musí to dělat nenápadně, aby nestrádala jeho mužská ctižádost. Pokud to nezvládne, může muž začít pít a to se všemi následky jako je domácí násilí a dluhy. Ale když oba dodrží míru, může život s vodkou běžet i v normální rodině ke spokojenosti všech. Rychlý nárůst svobody předbíhající vyzrávání národa může mít dost smutné následky. U nás vedlo velké rozšíření svobody po pádu monarchie v Rusku v únoru 1917 ke krvavé občanské válce s milióny obětí a nakonec přivedlo Rusko k bolševické diktatuře podstatně horší než za cara. Za perestrojky se situace částečně opakovala, ale už v lehčí verzi. Ale nastal úpadek mravů, velký vzrůst kriminality, etnické války na okrajích bývalého Sovětského svazu. Ale nakonec se všechny strany dokázaly vyhnout ničivé občanské válce. V nové „demokracii“ většinou zvítězily autoritativní režimy, ale s výjimkou Turkmenistánu, jsou všechny podstatně liberálnější než za Sovětského svazu. Od roku 1917 národy Sovětského svazu jsou o něco zralejší vůči svobodě, ale ne natolik, jak o tom snili liberálové.

Nečekané rozšíření svobody pro lidi, které k tomu nejsou připravení, může mít docela tragické následky kvůli ztrátě smyslu života, zhroucení rodinných a širších vztahů, pocitu že „svět se hroutí“, že „teď jsou úspěšní jen lotři“ apod. To jsme u nás pozorovali za perestrojky, ale najdeme hodně příkladů i v evropské klasické literatuře, od Shakespeareho až po Čechova. Obecně se dá řict, že čím větší vnitřní cenzuru lidé mají v dané společnosti, tím slabší může být cenzura vnější. Je zbytečné zakazovat něco, co lidé ze slušnosti tak jako tak nedělají. V řadě případů se svoboda podobá jakémusi nouzovému tlačítku: musí být, aby bylo možno kolektivně řešit nouzové případy. Třeba svoboda rozvodu. Občas rozvod je skutečně lepší řešení než roky života ve vzájemné nenávisti. Ale nelze mít tuto svobodu k rozchodu po každé hádce. Anebo podpora v nezaměstnanosti. Musí být, protože nějaké procento nezaměstnaných bude vždy. Pokud se však lidé stávají profesionálně nezaměstnanými a tím se vyhýbají práci, pak podmínky podpory musí být zpřísněné, což se teď děje všude v Evropě. Teoreticky je komunismus společnost ideálních lidi, kteří mohou mít absolutní svobodu, protože stejně nic špatného neudělají. Nebo totéž podle svatého Augustina: „Miluj Boha a dělej co chceš“.
5. Zmíněný aspekt otázky „svobody menšího zla“ se týkal efektu „zakázaného ovoce“. Citoval jsem disidentské sezení na střechách. Jeden můj český známý jednou řekl: „Kdyby se terorista dal chytit se stoprocentní pravděpodobností, něco by na tom bylo nesprávného. Musí také mít nějakou šanci“. Byl to starší solidní pravičák, poctivý konzervativec a příznivec bývalé ODA. Narážíme na zajímavý paradox. Ideálem právního systému je co nejjistější pravděpodobnost trestu zločinů. Z učebnice si pamatuji větu: „Smysl trestu není v jeho krutosti, ale v jeho neodvratnosti“. O to usilují všechny vlády a teoreticky s tím souhlasí drtivá většina. Ale na druhé stráně teď vědecký pokrok umožnil, aby se k tomuto ideálu přišlo až příliš blízko. Sledování, odposlechy, psychické manipulace, metody likvidace atd. se staly tak účinnými, že o tom žádný bývalý diktátor nemohl ani snít. A mnoho lidí začíná cítit existenciální ohrožení, i když nic neprovedli a i když považují svou vládu za spolehlivě demokratickou. Hranice boje proti teroru narazila na pocit ohrožení svobodné vůle. Lidskou svobodu volit dobro nebo zlo danou od Boha se současný svět snaží docela účinně likvidovat. Ale pro člověka tradiční společnosti až do 19. století existence nejrůznějších tabu daných tradicí, náboženstvím, etiketou atd. připadala celkem normální a nevyvolávala žádný protest. Od doby romantismu se myšlenka „vzpoury pro vzpouru“ nebo „svobody pro svobodu“ postupně prosazuje ve společnosti.

Zdá se mi, že s tímto romantickým jevem „vzpoury pro vzpouru“ nebo „svobody pro svobodu“ lze vysvětlit i různé dost vzdálené věci. Islámský terorizmus, vedle čistě politických cílů, má v sobě na úrovni jednotlivého sebevražedního atentátníka i jakousi romantickou touhu co nejhlučněji „bouchnut dveřmi“. To samé se týká i nemotivovaných masových vražd náhodných lidí, které se občas stávají ve vyspělých zemích. Propouštěný zaměstnanec nebo puberťák s komplexem méněcennosti si koupí pistoli a střílí po každém, kdo mu padne do rány. Sem patří také nesmyslné vzpoury a výbuchy násilí bez politického programu, jako v pařížských předměstích před pár lety, a jiné „škody pro škodu“. Očividným vzdorováním zákazům jako takovým jsou takové zábavy na hranici či za hranici dovoleného, jako graffiti, streed racing, parcour, pronikání na chráněné objekty z čistě sportovních účelů apod. Do jisté míry sem patří také antiglobalismus, aspoň některé jeho projevy. Nakonec i příběh Wikileaks: hezký příklad boje proti myšlence státního tajemství jako takového.
6. Všeobecně se říká, že svoboda během posledních několika století se rozšiřuje, což určitě platí. Ale v posledních desetiletích se svoboda v západním světě také evidentně v mnoha oblastech omezila. Maximální svoboda byla podle mého mínění dosažena v 1970ch letech výsledkem mládežnických vzpour z konce 1960ch let, hnutí hippies a boje proti rasizmu a vietnamské válce v USA. Pak ale se zjistilo, že svobody je přiliš, a začala se znovu omezovat. Boj proti terorizmu, korupci, pirátství, sektám, etnickému profilování, za práva národnostních a sexuálních menšin, žen, dětí, zvířat, za politickou korektnost; za svobodu sexu a proti sexuálnímu obtěžování; za práva národů na sebeurčení a proti separatizmu; za svobodu vyznání a proti náboženskému fundamentalizmu; za svobodu tvorby a proti těm či oněm „nesprávným“ interpretacím dějin. Mnoho „bojů“ za cokoliv kladného či záporného ve skutečnosti nastoluje válečný stav, a tím de facto svobodu snižuje. Svoboda jednoho jistě končí tam, kde začíná svoboda druhého. Jenže v tomto liberálním pojetí pak také platí, že když rozšíříme svobodu jednoho, pak někdy omezíme svobodu druhého. Je těžko chránit současně práva zvířat a práva lovců. Hledání kompromisu je jedna věc, současný „boj“ za práva je věc druhá. Jestli dřív něco bylo povoleno, ale teď je zakázáno nebo dřív to záleželo jen na tobě, ale teď na to musíš mít nějaké povolení, pak se svoboda omezuje z podstaty věci.

Současně se svoboda omezuje z jiné strany: velkým vzestupem islámského fundamentalismu. Na obou stranách svobodu chtějí omezit „moralisté“, ale vybavení úplně odlišnými morálkami. Hezkou ukázkou je situace kolem chidžabů – šátků muslimských žen. Islám je považuje za povinné, což ale vůbec nepřekáží v tom, že spousta muslimek je nosí úplně dobrovolně. Jak vysvětlovala jedna Palestinka jednomu mému izraelskému známému: chce, aby její krása patřila výhradně jejímu manželu, nikoli všem divákům na ulici. Ale v rámci boje proti fundamentalizmu v některých zemích (třeba ve Francii nebo v Turecku) je nošení chidžábů omezeno zákonem, a dokonce zakázáno ve školách či státních úřadech. Tím pádem je svoboda muslimek omezena ze dvou stran: jak nucením, tak i zákazem nošení šátků. Svobodě by odpovídalo právo žen nosit či nenosit šatky podle svého. Jako souhrn můžeme uvést následující body.
1. Svoboda není nějakým kvalitativním měřítkem stavu věcí, který buď je nebo není. Svoboda je kvantitativní charakteristikou stavu věcí: může být větší či menší. Navíc je charakteristikou mnohorozměrnou; může být v něčem větší, ale současně v něčem menší. Proto antipodem diktatury není svoboda, ale anarchie a anomie. Demokracii z tohoto hlediska můžeme považovat za „zlatý střed“ mezi diktaturou a anarchií.
2. Konečným cílem člověka není svoboda, ale dobro. Svoboda je jen prostředkem k dosažení dobra. Výrazný nedostatek, stejně jako nadbytek svobody, vede k poklesu dobra. Pro každý daný stav společnosti existuje z hlediska dobra optimální úroveň a obsah svobody. A je lépe, když každá společnost samostatně vyzrává na novou úroveň svobody, než když se svoboda dováží zvenku.
3. Svoboda je v první řadě svobodou menšího zla v aktuálním stavu společnosti. Jaké zlo ještě lze považovat za přijatelné a jaké už ne – je to vždy otevřená otazka. Proto je vždy existuje konflikt mezi svobodou a morálkou. Převaha svobody vede k nevázanosti, převaha morálky k pokrytectví.
4. Hezkým souhrnem je evangelijní příběh o Ježíši a hříšnici. Známý Ježišův výrok: „Ať ten, kdo je bez hříchu, první hodí kamenem“, vzkazuje fundamentalistům: člověk musí sledovat dobro svobodně a dobrovolně, ne ze strachu, že bude potrestán. A jeho poslední věta: „Jdi a už nehřeš dále“, je zase vzkazem liberálům. Hřích zůstává hříchem, i když přestává být trestním činem. I kdybychom nazvali hříšnici „alternativní menšinou“ a pilně bojovali za její práva.