Dnes odpovídá Aleš Vaněk

1) Jak jste viděl události roku 1989 v tehdejší době?

V té době mi bylo 10 let a bydlel jsem v Prostějově, daleko od hlavního dění, takže některé události jsem zažil jen zprostředkovaně přes televizní obrazovku a v té době či jsem jim nemusel přikládat tak velký význam. Vnímal jsem to tenkrát tak, že něco se změní k lepšímu a něco k horšímu, ale že se třeba ekonomicky budeme mít asi pořád stejně.

Legrační bylo, když 17. listopadu ráno ve škole začalo jako každé jiné (vůbec si ho nepamatuju), ale vím, že jsme normálně oslovovali paní učitelku soudružko učitelko a druhý den nám paní učitelka vysvětlila, že už ji budeme oslovovat paní učitelko. Nejvíce to činilo potíže vykřikujícím hujerům, kteří při snaze získávat slovo byli navyklí vykřikovat "sržkó, sržkó". Osobně jsem události zaregistroval přes televizní obrazovku ještě 17. listopadu večer ve zprávách, když jsem se vrátil z fotbalového tréninku. Ale jak říkám, jako dítě jsem jim moc významu nepřikládal. Další dny však již byly jiné. V okolí se začali objevovat první převlékači kabátů, které i jako dítě jsem brzy zaregistroval. V některých rodinách se muselo často mluvit o politice, často se stávalo, že i děti ještě před pár dny kariérních soudruhů najednou skoro ze dne na den se staly fanoušky občanského fóra. Mí rodiče mezi těmi, co cinkali klíči, nebyli. Maminka se o politiku nikdy moc nezajímala. Otec, elektromontér, byl do roku 87 v KSČ, především aby měl možnost mluvit do toho, jak fungoval podnik, ve kterém pracoval. Když zjistil, že se soudruhy ve vedení podniku není rozumná řeč, stranickou knížku v roce 1987 zahodil a od té doby nebyl členem. Takže o 2 roky později neměl moc důvodů si dělat iluze o předešlé době. Nicméně ač byl sám jen vyučený elektromontér bez dalšího vzdělání z chudých poměrů, dokázal tenkrát předpovídat v některých věcech další vývoj. Pamatuju si, jak v adventu a na Vánoce toho roku z ničeho nic najednou byly plné kostely. Chodili tam najednou i kariérní komunisté s celými rodinami.

Mne se nejvíce dotkla situace, kdy události roku 89 měly vliv na hádky a potyčky v širší rodině. Otcovi bratři dávali za zlé tátovi to, že tlumil jejich nadšení a bral iluze o době, která přicházela a opravdu přišla (v něčem pak překonala i ty nejhorší obavy). Horkokrevnější z těch bratrů dokonce používal slova některých ultrapravicových fanatiků o věšení straníků a jejich rodin, a to i v souvislosti s předchozím členstvím v KSČ vlastního dvojčete (to se naštěstí neuskutečnilo) a při prosazování vlastních názorů neváhal dokonce použít fyzického násilí... To rozbratření během týdnů či měsíců přešlo, a z nadcházejícího roku si pamatuju např. na nudný projev tehdejšího prezidenta Václava Havla na hlavním náměstí v Prostějově. To byl rok přejmenovávání ulic, strhávání soch, odhalování jiných, přepisování dějin. Od té doby se měnila výuka dějepisu, který končil 2. světovou a dobu po ní se studovaní zkušení dějepisáři učit neodvážili... Nebylo divu, když už jsem se na 1. stupni zajímal o dějiny, že na konci čtvrté třídy, kdy se dějepis nevyučoval, jsem vyhrál okresní dějepisnou soutěž pro 5. a 6. třídu. Tenkrát jsem to s maminkou bral, jaký že to nejsem šikula. A až s dlouhým odstupem času mi dochází, že to bylo spíš tím, jak moc začala úroveň vzdělávacího systému, především v některých oborech, oblastech a aspektech, klesat.

2) Jak tyto události a vše, co bylo jejich důsledkem, hodnotíte dnes?

V hodnocení důsledků či událostí navážu na první část, kde jsem se zmínil o prvním důsledku událostí roku 89. V naší rodině se toho ze začátku moc nezměnilo, otec dělal dál elektromontéra, matka prodavačku a jelikož byli pracovití, uměli dobře hospodařit a zůstali dlouho zdraví a z konce 80. let bylo uspořeno pár drobných, kvůli vysokému pracovnímu nasazení a šetrnosti, ke které naši vedli obě svoje děti, se moc neměnilo. Doba, kdy otec začal podnikat, byla náročná v jiném. Měl na nás málo času. Kompenzoval to o dovolené, svátcích a nedělích. S odstupem času hodnotím tak, že ekonomicky jsme se měli stejně jako před rokem 90, ale ty starosti (včetně soudů kvůli tomu, že mu někteří lidé, pro které pracoval, nezaplatili za práci) a podlomené zdraví za to nestály. A práce prodavačky, která musela chodit do práce později i o nedělích a svátcích za minimální mzdu, se stále se zhoršujícími pracovními podmínkami, kde manažeři řetězců se k zaměstnancům chovají v souladu s nelidskou doktrínou tzv. řízení lidských zdrojů, moji maminku uštvaly až k srdeční arytmii.

Dalším důsledkem byly hádky v rodinách. Oba strýcové, kteří se v 89 byli schopni se kvůli tehdejším názorům a pocitům až do krve pohádat a poprat, byli paradoxně se svými rodinami mezi prvními oběťmi tzv. transformace hospodářství na tržní, restrukturalizace průmyslu a bankovnictví, privatizace bydlení, zdražování, snižování životní úrovně a tržní síly domácností, nekalých obchodních i soudních praktik, zhoršování úrovně zdravotnictví, zvyšování nezaměstnanosti v regionu. Příčiny a důsledky změn dohromady působily a ještě tím prohlubovali problémy jednotlivců i rodin a zanedlouho potom i celých regionů. O dvacet let později, v době probíhající ekonomické krize, v dobách vlád tzv. rozpočtové zodpovědnosti, jejichž představitelé se vždy rádi hlásili k odkazům 17. listopadu, po tzv. úsporných opatřeních těchto vlád a tzv. České národní banky, situace byla zralá v některých regionech na krvavé povstání. Národ se však tenkrát vzpamatoval, a jako první výrazně pozitivní dopad změn událostí listopadu 89 beru to, že byl schopen demokraticky si zvolit jiné vedení země, které se k občanům chovalo a chová o něco zodpovědněji. Zodpovědnější chování však moc často nepociťuju posledních 30 let u školství. Ano, jsou tam čestné výjimky, to přiznávám, a velice si jich cením i proti vůli spoluobčanů i sousedů. Ale jinak si myslím, že kvalita časem klesá. Pokles kvality dávám do souvislosti více s tím, že se vytvořilo mnoho oborů s mnoha volnými místy, především u pomaturitního vzdělávání. Mnohdy se zrušily přijímací zkoušky nebo velice poklesla úroveň přijímacího řízení.

Měl jsem tu štěstí, že dobu jsem zažil na různých školách a typech škol jako student i jako začínající pedagog, takže jisté povědomí o oboru mám.

Až s odstupem času jsem sám přišel na jednu věc. Největší devíza celé tzv. sametové revoluce měla být přece ta, že nám údajně měla přinést demokracii. Formálně je tato podmínka splněna tím, že není v ústavě zakotvena vedoucí úloha jedné strany. Pořádání voleb, kde dopředu nemusíme znát vítěze, také budí iluzi demokracie. Lze však demokracií nazvat systém, kdy člověku studujícímu vysokou školu jsou kladeny těžko překonatelné překážky kvůli politickým a občanským názorům či kvůli tomu, že rodič studenta byl vedoucím pionýrské organizace? Lze demokracií nazvat systém, když jsou nedobrovolně občanům ubírány možnosti, jak ovlivnit obranu sebe, svojí rodiny a svojí země a národa v ní a je nepřípustná diskuse o tom, zda, za jakých okolností, s kým a jak se bránit a bavit se o skutečných hrozbách, nikoliv o těch domnělých či fiktivních, vyráběnými různými cizími agenty či obskurními spolky placenými z různých míst a s různorodými zájmy? Lze demokracií nazvat systém, kdy tzv. veřejnoprávní média a s nimi spolčení politici a umělci a jim nakloněná soukromá média si nárokují vlastnictví monopolu na pravdu a nárokují si nám tvrdit, co si můžeme myslet a co ne? Lze demokracií nazvat systém, když jsme nuceni platit za to, aby nám či našim dětem někdo vymýval mozky, abychom měli jen některé názory a jiné neměli? Lze demokracií nazývat systém, kdy člověk je v práci hodnocen nejen dle vykonané práce a jejího přínosu, ale i dle světonázorů a politického přesvědčení? Lze demokracií nazývat systém, kdy kvůli názorům je vyhrožováno člověku ztrátou zaměstnání, což může být likvidační faktor celé rodiny?

V poslední době se rozmáhají stesky, že je demokracie ohrožena. Nejsou však největším ohrožením demokracie ti, kteří před tím ohrožením varují?

Nechme ekonomiku, lidská práva a školství. Momentálně se živím především tím, že zjišťujeme informace o lesích. Z dokumentace a vývoje hospodaření a stavu lesa je jasné, že ne všechno, co bylo v lese před rokem 1990, bylo správné a bez negativních dopadů projevujících se i v současnosti. Jenomže 30 let je dost dlouhá doba tohle změnit. A čím je charakteristická tahle doba? Drobnými pozitivními změnami jako finanční podpora obnovy melioračních a zpevňujících dřevin, finanční podpory v rámci NATURY 2000 či zákon č 149 Sb. o reprodukčním materiálu lesních dřevin, či některými drobnými pozitivy přímo danými lesním zákonem a jeho dodržováním. Systémově se však neděje nic pozitivního. Naopak drastické oddělení provozu a správy lesního majetku a změna vlastnické struktury již mají dopady. Stejně tak odebrání taxace státu a přidělení soukromým subjektům. Také neradostné je, když už i z tzv. Zelené zprávy o stavu lesa za jednotlivé roky je vidět, že peníze vydané na zalesnění listnáči jdou vniveč, protože z druhové struktury lesa starého 10 - 30 let je jasné, že vlastníci sice formálně splnili podmínky o zalesnění listnáči, nicméně dále vychovávají les tak, aby se znovu přeměnil ve stejnorodou a stejnověkou monokulturu.

A současná situace propagandou nazývaná jako kůrovcová kalamita? Mnohem více spatřuju souvislosti primárně se suchem, které však nemusí být ani makroklimatického či planetárního důvodu, ale právě v souvislosti s lesním hospodařením, odvodňováním a vysoušením lesních porostů i krajiny a tedy i s dalšími současnými negativními jevy v krajinné sféře. Pokud však připustíme, že část gradace populace kůrovce šlo tlumit a rozvolnit více v čase a tím dát více času obnově lesa v ne tak extrémních podmínkách, pak je jasné, že selhalo i vedení lesního hospodářství včetně mnoha samotných hospodářů. Nevěřme fake-news o tom, jak za to může ochrana přírody, že se veškeří brouci provádějící žír po celé republice rozšířili z tzv. bezzásahových území, kterých je pár, plošně omezených a na pár místech v republice. Padesát odstínů hnědi, jak jsem již nedávno v diskusi naznačil, je i vysvědčením vlivu dopadů sametové revoluce a dalšího vývoje na les.

Kurz pozitivního myšlení bych si odvážil ukončit v hodnocení resortu, který nutně a bytostně zajímá a do budoucna musí zajímat všechny. Cech řeznický alias zdravotnictví.

Původně jsem o tomto ani psát nechtěl, ale včerejší událost mě přesvědčila, že jinak to nejde. Do 21. století asi nepatří výjevy, když čtyřtisícová obec v době dovolené či nemoci pediatra je odkázána na zdravotní středisko, které je dalších 10 kilometrů za okresním městem vzdáleným 17 kilometrů, do kterého jedou max co 2 hodiny spoje bez návaznosti na přestup. Ošetření dítěte s horečkou rodič bez auta a řidičáku zvládne jen při zavolání záchranky či svépomocí... Do minulého roku navíc ve stejné obci od dob tzv. rozpočtové odpovědnosti nefungovala lékárna, která byla dostupná jen v tom okresním městě.

Před třemi roky, když mi zemřel tchán, kdy sanita přijela po více než 19 minutách k infarktu, zdravotníci zfalšovali v dokumentaci dobu příjezdu, aby nebyl nikdo popotahován za to, že nebyla dodržena garantovaná dojezdová doba RZ.

A včerejší událost. Plánovaná operace mé neteře, silné diabetičky 1. stupně navíc s Adisonovým syndromem (nemoc nadledvin). Neteř má připojenou inzulinovou pumpu zabezpečující přísun inzulínu a tím ovlivňující objem cukru v krvi, jehož fyziologické hodnoty jsou 4,5 - 7 mmol/l krve. Hodnoty nízké (pod 4 či vysoké nad 20) jsou život ohrožující a zdraví poškozující. Při operaci lékař udělal fatální chybu, že člověku napojeného na inzulinovou pumpu píchal dále bez kompenzace v podobě příjmu potravy navíc inzulin. Pacient v umělém spánku upadl do hypoglykemického koma, ve kterém mu byla naměřena hodnota 0,7 mmol cukru. Život byl zachráněn okamžitou reakcí. Nicméně kvůli dalším chybám hodnoty cukru vyletěli na 26 mmol. Druhý den se naštěstí neteř probudila z komatu a zjistila od zdravotní sestry, co se stalo. Také zjistila nesrovnalosti mezi ranním měřením a dokumentací. Chybovat je lidské, ale tohle asi ani nezní jako chyba. Přirovnal bych to k situaci, jako kdyby lékař pacientu s obrovskou ztrátou krve pacientovy pustil žilou nebo pacienta s horečkou 41 stupňů nechal okoupat v horké vaně...

Co tohle má společného s událostmi roku 89? Po roce 89 nám slibovali, jak se socialistické zdravotnictví změní v to moderní, lepší, kapitalistické... Lékaři mají dnes možná nadprůměrné platy, přestože brečí jak zaostávají za západem (jenomže to my s nižšími platy a nízkými důchody také a mnohem více). Někde se změnilo to, že místo budov z 19. století hledáme ošetření v novostavbách či solidně zrekonstruovaných budovách starších. To lze brát jako pozitivní změnu. Ale jinak? Poměrně nízká důvěra našeho lidu v naše zdravotnictví v roce 89 ještě diametrálně poklesla. Určitě je mnoho lékařů, kteří dřou jako koně. Ale udržovaný systém, který je ještě negativně ovlivněn kapitalistickým zrůdným systémem soukromých zdravotních pojišťoven a farmaceutických koncernů, ho staví do takového světla, že bych se raději vrátil do dob, kdy asi připitý porodník po vlastních chybách nechal právě rodící se děti na jedné směně několik minut bez kyslíku a v době vlády jedné strany si nebylo kde a jak stěžovat.

A tuhle dobu beru s odstupem 30 let jako dobu menšího zla než tu, kterou odstartovaly změny v listopadu roku 89.

3) Co byste přál České republice a Čechům do dalších 30 let?

Co si přát na dalších 30 let? Mírové nebe nad hlavou, pevné zdraví všem, zdravou a bystrou mysl projevenou i v okamžicích voleb a České republice a jejímu lidu co nejdřívější opuštění Severoatlantské aliance. A milujme se a množme se!

Další díly ankety:

https://e-republika.cz/article4227-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-15-dil
https://e-republika.cz/article4230-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-16-dil
https://e-republika.cz/article4229-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-17-dil
https://e-republika.cz/article4232-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-19-dil
https://e-republika.cz/article4238-T%C5%99i-otazky-k-Sametu-20-dil

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!