Hra o střední vrstvy
Nejdříve tedy ten širší rámec. Domnívám se, že dnes, to dnes trvá už takových nějakých 20 až 30 let, se v Evropě i ve vyspělých zemích mimo Evropu hraje o osud středních vrstev. Nebudu mluvit o tom, kdo patří do středních vrstev, jak se to vymezuje, protože to by bylo téma na zvláštní povídání, zhruba 2/3 až 70 % Čechů, Moravanů a Slezanů patří do středních vrstev. Bráno přímo. Pod nimi je nějakých 20, 25 % nízkopříjmových a lidí pod hranicí bídy, pod hranicí bídy je (a to bylo zveřejněno před dvěma třemii dny) 8,9 % obyvatel, což znamená více jak milión lidí. Takže 20 až 25 % lidí je pod středními vrstvami a nějakých 5 až 10 % je nad středními vrstvami. To je ten nejbohatší decil domácností, který má výrazně více než ty nejbohatší střední vrstvy.
Takovým jádrem středních vrstev je to, co už skoro před sto lety rakouský politik a sociolog Karl Renner nazval servisní třídou. On tehdy mluvil jednak o špičkových manažerech, tehdy ve 20. a 30. letech minulého století se jim ještě říkalo jinak, jednak o špičkových manažerech soukromých firem a jednak o vysoce postavených úřednících v rámci státu nebo veřejného sektoru. Ti lidé se poznají podle toho, že mají relativně vysoké příjmy, velkou míru svobody rozhodování, vyšší vzdělání, zaručené penzijní zajištění, ve spoustě evropských zemích se penzijní fondy budovali nejdříve pro tu servisní třídu, pro vysoké státní úřeníky a potom pro lidi, kteří byli v jiných sektorech v horních příčkách. A za to, že mají toto všechno, vzdělání, příjmy, možnost rozhodovat a být sociálně zajištěn, za to museli být naprosto loajální. Pokud byli ve firmě, tak k majiteli a k akcionářům, a pokud byli ve státní službě, tak museli být loajální k mocenské elitě.
Takhle to fungovalo se středními vrstvami zhruba až do 2. světové války, a kromě tzv. starých středních vrstev, kromě živnostníků a řemeslníků, ve středních vrstvách prakticky nikdo další nebyl. Potom najednou přišla obrovská demokratizace vzdělávacího systému na prahu 50. a 60. let, mluvím o zemích jako je Francie, Velká Británie nebo Německo, a střední vrstvy začaly obrovsky narůstat. A ty střední vrstvy, které tak obrovsky narostly, dokonce narostly tak, že se mezi ně dostala spousta potomků z příjmově nižších kategorií, takže to dotáhly až na podíl nějakých pětašedesáti, sedmdesáti procent obyvatelstva ve společnosti. Tyto střední vrstvy pak začaly považovat za naprosto automatické, že všichni budou mít vyšší vzdělání, solidní příjmy, perfektní sociální zajištění, hlavně penzijní zajištění a velkou autonomii v práci. Tak jako ti vybraní, vyvolení po první světové válce, kterých bylo velice málo. Najednou tady toto braly jako samozřejmost dvě třetiny společnosti.
Myslím si, nedá se to nijak prokázat, ale leccos tomu nasvědčuje, myslím si, že někde na přelomu 70. a 80. let, si ti skutečně vlivní, bohatí a skutečně mocní řekli, že to tak dál nejde, a začalo se mluvit stále více o tom, že společnost si žije nad své poměry. Prostě si řekli, že kvalitní a vyšší vzdělání, dobré zajištění na stáří a kvalitní zdravotní péče tady nebude pro všechny, ale jenom pro ty, kteří budou naprosto loajální. Ti ostatní si to nezaslouží. Všechna tato privilegia, kterých se střední vrstvy dožadovaly v rámci demokratizace společnosti od 60. let, a pak už se jich dožadovali prakticky skoro všichni - si budou muset ti dotyční zasloužit. Začalo se mluvit o tom, že si příliš žijeme nad poměry. Kdo si žije nad poměry, je úplně jasné. Nad poměry si žijí střední vrstvy. Nikdo není tak cynický, aby tvrdil, že nad poměry si žijí ti, kteří jsou pod hranicí bídy. Nikdo není tak odvážný, aby tvrdil, že nad poměry si žijí ti, kteří mají miliardy korun. Nad poměry si nežijí ani ti úplně dole, ani ti úplně nahoře. Nad poměry si žijí ty 3/4 společnosti, které patří do střední vrstvy. Říkám, že se to nedá dokázat, ale leccos svědčí k tomu, že mocenská elita usoudila, že tak rozsáhlou armádu tak komfortně vydržovaných služebníků, potomků služební třídy, prostě k ničemu nepotřebuje. A že si vystačí se zlomkem populace, jak tomu bylo někdy v tom roce 1924, kdy Karl Renner začal psát o služebných postech.
Asi není náhoda, že k tomuto rozhodnutí došlo v době, kdy začalo klesat tempo přírůstku hrubého domácího produktu. Když totiž po 2. světové válce HDP zemí jako je Francie nebo Německo rostlo o 5 – 7 % ročně, tak ta majetková mocenská elita měla dost. Mohla se podělit s početnými středními vrstvami. Jakmile se ale po dvou ropných krizích zpomalilo tempo růstu HDP, tak najednou ti úplně nahoře, domnívám se, usoudili, že už nemá cenu se s někým dělit, protože to přibývá tak pomalu, že se taktak dostane na ně samotné. Václav Bělohradský kritizuje často princip Růstu růstu, ale je dobré si uvědomit, že dokud ekonomiky rostly, tak bylo dost peněz i pro střední vrstvy. Jakmile by se růst zastavil, tak ti nahoře udělají všechno pro to, aby k tomu málu, co poroste, se dostali především oni sami. Myslím si, že do toho právě spějeme.
Takže nástup té nové politiky počátkem 80. let ve Spojených státech, v tehdejší západní Evropě může znamenat, že skutečně vlivné vrstvy se rozhodly zinkasovat příslušníky střední vrstvy. Střední vrstvy už nebudou dostávat taková privilegia jako dříve, naopak budou si muset zaplatit za to, aby mohly sloužit. Je to taková historická novinka, že si někdo musí zaplatit za to, aby mohl zůstat ve služebném postavení. Kdo si nezaplatí, má smůlu.
Předmětem plateb za to, aby člověk mohl zůstat v servisní třídě, se stávají tři věci. Ty tři věci, které lidem ze servisní třídy umožňovaly dostat se nahoru a udržet se tam. To znamená, budou platit za vzdělání, protože vyšší vzdělání umožňuje vstoupit do servisní třídy, budou platit za zdravotní péči, protože zdravotní péče umožňuje se udržovat ve špičkové formě, kvalitní zdravotní péče, a budou platit za to, co servisní třídu vždy nejvíce, více jak sto let v některých zemích, nejvíce tu střední vrstvu privilegovalo oproti těm nejnižším vrstvám, a sice za spolehlivé zabezpečení na stáří. Takže střední vrstvy, těch zhruba 65 – 75 % společnosti, jsou postaveny před vynucenou volbu. Buď si zaplatí za to, co až donedávna považovaly za samozřejmost, anebo klesnou mezi ty, kteří žijí v naprosté nejistotě, protože nejsou pojištěni. A nebudou pojištěni.