Před třiceti lety jsme byli ujišťováni, že „v čele s KSČ za lepší zítřek“ dnes jsme ujišťováni, že pro budoucnost je nutné volit ty, kteří myslí především sami na sebe. Dokázali, že se dokáží sami o sebe postarat, mají hodně peněz, a to je dobré, a pokud mají i nějaký titul, je to ještě lepší.
Včera se hnali do politiky milionáři, dnes už máme miliardáře. Už jsme tak skoro dotáhli USA, náš vzor. Volíme ty kandidáty, kteří prokázali vynikající schopnost získávat mamon a pokládáme to za vrchol moudrosti, protože ti bohatí se prý spokojí se svým bohatstvím a nepotřebují krást. Chudé tedy nevolme, ještě by někde udělali nějakou ostudu mezinárodního formátu, šlohli by třeba v rámci mezinárodní návštěvy někde v tramtárii, třeba v Jižní Americe popelník nebo pero, nebo tak něco a republika by měla z ostudy kabát.
Naše svobodná volba se tak smrskla na výběr mezi bohatými sympaťáky a těmi, kdo nám bohatství a prosperitu slibují. Z nějakého tajemného důvodu se domníváme, že z prosperity zvolených celkem automaticky vypadne prosperita naše, že stačí zvolit ekonomického experta a rázem začneme prosperovat my sami a když si s nabytým bohatstvím nebudeme vědět rady, pořídíme si svého osobního bankéře. Zatím se ale pořád divíme, že ať své peníze dáme do kterékoliv banky, ať se poradíme s tím či oním bankéřem, prachy na účtu samovolně nepřibývají, spíše ubývají.
Možná by bylo na čase přehodnotit své priority a nevolit do čela obce a státu lidi bohaté hmotnými statky, nýbrž ty z nás, kterým bylo naděleno bohatství moudrosti. Moudří lidé zpravidla nepovykují na ulicích a to ani v době volebních kampaní, nezubí se z plakátu, netváří se, že všechno vědí a nikdy jinak, a že nám nadělí dárky jaké svět neviděl. Takové je třeba ovšem hledat. Nebudeme-li je hledat, pravděpodobně je ani nenajdeme a budeme dál bloudit světem hypoték bez rizika, výhodných půjček, nesplatitelného zadlužení a pracovní povinnosti do sta let.