V sobotu jsem se trochu víc potkal s myšlenkou, kterou snad celkem přesně shrnu: "slušný člověk nakupuje české výrobky u hokynáře ve své čtvrti." Je mi to trochu žinantní, ale o těchto záležitostech moc nehloubám, takže v podrobnostech byla tato teze pro mě novou. To, že tuhle problematiku nemám promyšlenou a hlavně fakt, že přemýšlím pomalu a věci mě napadají "až potom", způsobilo, že jsem nedokázal reagovat hned a tak se o odpovědi na své otázky a pochybnosti musím obracet tímto článkem.
Pochytil jsem pár argumentů pro nakupování českého zboží u místního prodejce. Anonymní výrobky s nejasným původem tíhnou k tomu, aby byly nekvalitní. Supermarkety zneužívají svoji velikost, aby odírali svoje zaměstnance i dodavatele. Supermarkety jsou daleko, nakupovat tam tedy stojí čas a peníze za benzin, nemusejí tedy často být nejlevnějším řešením. Výrobky z třetího světa jsou vyrobeny z jedovatých materiálů a jejich výrobci využívají dětské práce. A já nevím co ještě.
Zajímám se o kvalitu toho, co jím a co používám. Nechci nakupovat produkty, k jejichž výrobě bylo použito nečestných praktik. A tak dál. Ale pořád mi nedochází, proč mám preferovat výrobky s českou vlaječkou. Neumím tam vidět tu kauzalitu. Dá se mi namítnout, že český výrobek bude tyhle moje preference naplňovat daleko častěji než výrobek třeba čínský. Snad ano. Ale podobné relace nemůžeme udělat třeba mezi českým a polským nebo českým a rakouským zbožím. A pořád musíme mít na paměti, o které hodnoty nám skutečně jde (kvalita, nezávadnost, férovost, ...) a nesmíme se dopustit kolektivního odsudku: čínský výrobce může vyrábět kvalitněji a vůbec lépe než jeho český kolega a preferováním Čecha křivdíme Číňanovi a ubližujeme sobě, protože jíme horší výrobek za větší peníze. Prostě vlajka na krabičce nesmí stačit, musíme jít po podstatě věci.
Pokud tedy a priori upřednostňujeme české výrobky před zahraničními (a místního hokynáře před tím z vedlejší čtvrti), není to pro podstatu věci - pro hodnotu, kterou výměnou za své peníze získáváme. No a co, i kdyby někdo za větší peníze kupoval stejnou kvalitu, je to jeho problém a co je mi do toho. Já si ale neumím pomoct a přemýšlím, co ho k tomu vede. Proč platit za stejné zboží více peněz sousedovi, než někomu z vedlejší čtvrti? Aby moje čtvrť byla hezčí než jiné čtvrti! - prosperující hokynář bude mít přece pěkně upravenou zahrádku. Odborně se to jmenuje mentalita nedostatku: je tu omezené množství zdrojů a nejvíc z nich urveme buď <em>my</em>, nebo je urvou <em>oni</em>. Kontrastuje s mentalitou hojnosti, že totiž tenhle svět je dost velký pro všechny a každý může najít svoji odbornost, kde poskytne svému okolí vynikající službu a za ni se dobře uživí. Na úrovni národů to je stejné jako na úrovni místní: vidíme Švýcary, kteří si kupují pouze švýcarské sýry, vidíme Číňany, kteří by se rádi měli stejně dobře, jako my, a vidíme Poláky, kteří některé věci umí vyrobit lépe než my. Emoce, které nás v takové situaci ženou, jsou: závist, strach, rivalita; nic pěkného.
Výsledek? Koupíme věci s českou vlajkou - nemusí být kvalitnější, nemusí být levnější, nemusí být férovější, nemusí být ekologičtější. Zajímá nás jedno: musí být české. Když bychom pro tento postoj hledali označení, hodilo by se spojení nacionalistní klientelismus. Není rozdíl mezi "koupit český výrobek, protože je od Čecha" a "dát zakázku bráchovi, protože je to brácha." Argument "české výrobky jsou většinou kvalitnější než dovezené z kdovíkud" je totiž stejný jako "příslušníci naší rodiny jsou chytřejší než průměr populace." Někdo, kdo nakupuje věci, protože jejich výrobce je Čech, nemůže vyčítat svému ministrovi, že zakázku dá firmě, protože její vlastník je ze stejné dědiny, kde ministr vyrostl - dělají oba stejnou věc. Nemůže se český filosof, který kupuje věci, protože jsou české, zlobit na mnichovany, když mu řeknou: "tak, kamaráde, tohle je tvůj poslední semestr tu v Mnichově; máme někoho, kdo filosofii tolik jako ty nerozumí, ale je mnichovský rodák." A je tu ještě jedna věc. Když budeme všichni kupovat kvalitní věci, protože jsou kvalitní, povede to výrobce a prodejce k dodávání kvalitních věcí - oni chtějí naše peníze. Když budeme preferovat věci férové, budou vyrábět a dodávat férově. Když budeme žádat produkty ekologické, budou výrobci a prodejci pracovat ekologicky. K čemu ale budeme výrobce a obchodníky vychovávat, když budeme požadovat věci, protože je vyrábějí Češi? Možná začnou číst Aloise Jiráska a chodit na Prodanou nevěstu; nejspíš ale, aby přitlačili na svoje češství, si vyholí hlavu, pořídí baseballovou pálku a půjdou pomlátit nějaké nečechy.
Od soboty o takovýchto věcech trochu přemýšlím. A pořád mi vychází stejná věc: zajímá mě, jak je zboží kvalitní a jaké byly dopady jeho vzniku a dopravení až do mé lednice. Nechci, nesmím a nehodlám se ale zabývat tím, jaké národnosti byl jeho tvůrce nebo ze které čtvrti je jeho prodejce.