Pomalu přicházíme do věku, kdy pochováváme své kamarády, než totéž někdo provede i nám. Psát nekrology a články pro úřední tisk je jedna věc, posouzení člověka, s nímž jsem sdílel sousední celu na Borech, je věc druhá.

Začnu od konce: zaujalo mne, jak málo osobních článků se objevilo po Dienstbierově smrti. Jistěže každý napíše o tom, jak stříhal dráty železné opony či vyjednával odchod sovětských vojsk. Ale marně jsem čekal na souhrnný článek od jeho bývalých komunistických kolegů z Obrody a z dalších hnutí, s nimiž udržoval celoživotní kontakty, i když se s nimi nakonec do jisté míry rozešel. Podám svědectví spíše z druhé strany. Poznali jsme se až na Borech začátkem roku 1981 a společně jsme bydleli na stejném oddělení a pracovali ve stejné vězeňské dílně, kde se kompletovaly časopisy a vázaly paperbackové knihy. Mně bylo dvacet, to se kriminál snáší celkem dobře. Zato starším pánům jako Havlovi a Dienstbierovi už vězeňský režim lezl hluboko pod kůži. Po čtyřicítce je lépe nesedět, dokonce i jako politický vězeň. Mladý katolík s výrazně černobílým myšlením měl možnost poznat složitý svět politiky. Za prvé a zásadně jsem pochopil složitou proměnu protagonistů Pražského jara během let Husákovy normalizace. Jiří mi podrobně vysvětlil motivaci a osobní zázemí různých komunistů a jejich názorových skupin. Z nich vynikali jednak ti, kteří pragmaticky jednali s režimem ze stále stejných ideologických pozic a ti z nich, kteří podepsali Chartu 77 a stali se skutečnými demokraty. Mnozí z druhé skupiny byli demokrati s červenou knížkou už během Pražského jara, protože jimi mohli být od roku 1963 bez monstrprocesů a šibenic. Na rozdíl od bývalých stalinistů již působili v době, kdy demokratický proces ve straně i ve společnosti nabíral dech. Navíc nepatřili k dnes tak rozšířeným lidem, kteří se notoricky mýlí pouze s vlastní partají, a nikdy proti ní.

Od vězeňských rozhovorů s Jiřím je mi jasné, že lze být komunistou i přesvědčeným demokratem. Humanismus a úcta k názoru druhého byla součástí intelektuálního křídla prvorepublikové KSČ, která odmítala černobílý stalinismus a vědomě se hlásila k Masarykově ideji demokracii. Přitom chápala otázku třídního boje v souladu s požadavky prvorepublikových odborářů, kteří museli svým členům dodávat konkrétní výsledky, a nikoliv jen ideologické šplechty. Mezi ně patřili vzdělaní levicoví aktivisté v Poldi Kladno, kde působila Dienstbierova rodina, zejména jeho maminka, zdarma ordinující lékařka pro dělnické děti. Záštiplné plivance převažují až v dnešní otrávené atmosféře, kdy lidé, kteří těmto bývalým „soudruhům“ občansky a morálně nesahají ani po kolena, ovládli kolektivní paměť národa a manipulují ji podle svých skupinových, neboli „třídních“ zájmů.

Dalším důležitým poznáním se stal rozdíl mezi politikou a občanským aktivismem. Dlouhými rozhovory s bývalým novinářem a členem stranického aparátu jsem pochopil, že předivo zájmů je v politice stále znovu určováno momentální konstelací toho, kdo je či není nepřítel mého nepřítele. Přitom se rozplynul můj nekritický obdiv k USA. Povídavý a vzdělaný novinář dobře viděl americkou politiku v rozvojových zemích, například v Indonésii. Druhou část světa spravovala ozbrojenou pěstí loutkových vojenských režimů ona demokratická kapitalistická velmoc, která si dělala na druhé straně polokoule, co právě chtěla. Politika a státnické umění doznalo další interní rozlišení v závislosti na historii, humanitním úkolu politiky a ideji lidských práv. Umění politicky možného znamená, že máte kvalitní ideje, které se vážou na dlouhodobé strategie. O tyto ideje jsme se dost přeli, pochopitelně. Chytrý člověk vás vždy upozorní, pokud říkáte blbosti.

Měl jsem možnost poznat profesionalitu politického myšlení, která většině aktivistů tolik chyběla během krátké vlády OF. Strana, ideologie, disciplína, aparát, prostředky, peníze, propaganda... to všechno začalo zabírat kus místa v mém přemýšlení o světě, kde musíme žít s politikou, a měli bychom tak činit co nejlépe. Většina lidí to neví ani dnes, proto je leckteré partaje a zájmové skupiny utáhnou na vařené nudli. Další důležitou kapitolou byly motivy disentu, které přivedly do Borské věznice velmi rozdílná individua. Jedno měly všechny tyto osobnosti společné: zajímavý životopis a schopnost nasadit se pro věci, které tehdy i dnes stojí za to. Ideologické rozdíly hrály jen malou roli, protože společná věc byla definována jasným způsobem.

Po propuštění jsme se vídali málo, pracoval jsem v jiných okruzích opozice a samizdatu, hlavně na Moravě. Dokonce jsme se neviděli ani v době, kdy jsem dělal krajského koordinátora OF a z titulu této funkce pravidelně jezdil na KCOF do Prahy. Každého z nás revoluce postavila jinam, a tak nás na čas oddělila. Zajímavé byly společné chvíle po roce 1993, kdy jsem vracel ze zahraničních studií. Seděli jsme do rána v Dienstbierově bytě a popíjeli zásoby darovaného vína z doby, kde ještě pracoval jako ministr zahraničí. Z těchto posledních setkání mi zůstalo v paměti velké téma jednotné Evropy, která po euforii začala řešit skutečné problémy integrace východní a západní části.

Dienstbier s předstihem viděl hlavní ohnisko evropských problémů na Balkáně. Mimo jiné i díky své znalosti historie a díky svým kontaktům s „Majdalénkou“ alias Madeleine Korbelovou Albrightovou, která tehdy ještě nebyla americkou ministryní zahraničí. Jistě by šlo vyprávět různé perličky a zajímavosti, ale to patří do jiné kategorie vzpomínek. Antičtí tragikové říkali, že člověk nemůže být šťastný před smrtí, protože jeho život není uchráněn před ranami osudu, třeba dlouholeté smrtelné rakoviny. Po překročení Rubikonu zbývá nám, žijícím, abychom se postarali o politickou slávu těch, kteří si ji doopravdy zaslouží. V tomto případě pevně doufám, že se nebudou hodnotit pouze Dienstbierovy nepopiratelné zásluhy za rozvoj české demokracie a diplomacie. To nebude problém, přinejmenším nikoliv pro objektivní dějepisce.

Zato čekám od nové generace badatelů, aby konečně sine ira et studio začala hodnotit úlohu komunistických a demokratických aktérů Pražského jara a následně odpůrců normalizace, jejich úlohu při zakládání Charty 77, jejich přínos v opoziční činnosti, tj. v onom zprofanovaném „třetím odboji“, jejich zásluhy na vydávání samizdatu, jejich prozíravé budování české identity v Evropě. Demokratičtí komunisté se zasloužili o mnoho dalších věcí, na které pro obecnou demagogii a individuální zlodějny nezbývá v politicky ušmudlaném Česku ani čas, ani zájem, ani dobrá vůle. Odchází generace velkých osobností, která po desetiletí budovala českou státnost. Jistěže je nemají rádi současní političtí machři a šíbři všeho druhu; ti by osobnosti typu Dienstbiera nejraději vytěsnili z obecního povědomí.

Jenže skutečnou obecní „slávu“ (řecky: kléos) musíme přiřknout jen těm, kteří na ni mají opravdu nárok. Spoluvězeň Jiří Dienstbier mezi tyto muže patřil. Mimo jiné i proto, že věděl, kdy je třeba se z politiky vzdálit a nekolaborovat, protože dobré jméno má člověk jen jedno. Tím se lišil od mnoha svých bývalých kolegů-disidentů, pro něž se profesní politika stala obživou a přecházejí po zádech vládnoucích partají od jedné poslanecké funkce do druhé. Jiří věřil stranám s idejemi, proto nebyl na výsluní. Být povolán k úkolu státníka není totéž jako povolání politika.
R.I.P.