Červen 20, 2012
V pátek 17. 6. nebo – podle jiného výpočtu – v neděli 20. 6. nastává v České republice pro rok 2010 „den daňové svobody“…
Den, kdy prý přestáváme pracovat na stát a začínáme pracovat na sebe…
Naši neo- a ultraliberálové rádi zdůrazňují, že veřejné rozpočty jsou extrémně zbytnělé – a že dnešní stát by v tomto ohledu snesl pořádnou odtučňovací kůru.
A občas si povzdechnou, jaké krásné to byly časy, kdy daně a úloha veřejných rozpočtů byly „takhle malinký“ (jak se zpívá o komunistech v jedné písničce „o starém pánu, co poslouchal džez“). Kdyby tak mohl být „den daňové svobody“ už někdy v únoru, říkají si ultraliberálové.
To by přece bylo tak krásné …
-.-.-.-.-.-
Nejdřív bychom asi ale měli odlišit vysokou míru regulačních zásahů a vysoký podíl veřejných rozpočtů na HDP.
Protože toto zdaleka není totéž…
Například americký marxistický ekonom Andrew Kliman sice na příkladech ukazuje, že regulační zásahy do tržních procesů nekončí úspěšně. Američané mají v živé paměti krach amerických regulovaných pojišťoven Saving and Loans v poslední čtvrtině XX. století.
Pouhý – i když potřebný – dozor nad trhy obvykle končí frustrací – a jen pozdrží nový krizový úder, který možná díky tomu pozdržení bude ještě horší.
Dozorem nad trhy získáváme čas – nic víc, pokud u dozoru a regulace zůstáváme…
Jenže s vysokou rolí veřejných rozpočtů v ekonomice nemá regulační inženýrství celkem co dělat…
-.-.-.-.-.-
Švédské království bylo vždy pověstné vysokým zdaněním bohatých (vysoké mezní sazby daně z příjmu) – ale i těch ostatních (vysoké nepřímé daně placené při nákupech). Ale samotná ekonomika v „socialistickém“ Švédsku nebyla nikdy příliš dirigovaná a plánovaná (ve srovnání například s „nelevicovou“ gaullistickou Francií). Byla poměrně liberální i v dobách, kdy v Evropě i jinde kulminovala spolu s tzv. sociálním státem regulace a relativní dirigismus.
Zadlužení Švédů bylo tehdy vcelku nepodstatné…
Potom měli ovšem Švédi různé výkyvy, ale zřejmě se postupem času naučili se svými obrovskými veřejnými rozpočty efektivně zacházet způsobem, který spíš připomíná investiční přístup. Na rozdíl od jiných společností Švédi pak řadu let v tomto tisíciletí dokonce snižovali své veřejné zadlužení – a jejich aktuální veřejný dluh je poměrně nízký - ve srovnání s průměrem těch „starých vyspělých zemí“, kde je znatelně menší podíl veřejných rozpočtů na HDP. Pohybuje se - i v depresní současnosti - někde na 40 % HDP. I u ostatních Skandinávců je to obdobné (pochopitelně s výjimkou nešťastného Islandu, který měl přitom na počátku tohoto tisíciletí snad nejmenší veřejný dluh mezi typickými vyspělými zeměmi – kolem 20% - Estonsko nepočítaje). Největší veřejný dluh v této partě, „šedesátiprocentní“ má nakonec Norské království – jinak vlastník významného suverénního podmořského ropného fondu).
Naopak vždy relativně „dirigistické“ Japonsko se skromným obyvatelstvem, které současně zřejmě převzalo všechny financializační americké zlozvyky, mělo kdysi veřejný dluh velice malý (1970) pak průměrný (1990) a dnes extrémně vysoký mezi vyspělými zeměmi (od větších problémů Japonsko chrání vysoká míra důvěry v tuto zem po všech stránkách)…
-.-.-.-.-.-
Pokud vezmu v úvahu i dánskou zkušenost s tzv. flexicurity od 90. let minulého století, vede mě vše k následujícímu závěru.
Mám za to, že pokud je poměrně liberální, jen rozumně regulovaná ekonomika propojena s relativně velmi vysokými veřejnými rozpočty (zvlášť pokud by byly doplněny Tobinovou daní ze zdrojů zdaněné spekulace), se kterými decizní sféra dané země umí efektivně a „investičně“ pracovat a s případným začleněním parametrických nástrojů (jako například robustní všeobecný veřejný příjem), je systém vůbec nejlépe chráněn před stavem nízké zaměstnanosti faktorů (práce a kapacit), kde nízké zapojení existujících kapacit a práce znamená vysoké riziko veřejného zadlužování z příjmové strany.
Je-li podíl veřejných rozpočtů nejen vysoký, ale i vyváženě „sociální“, je poptávka více rozložena jako konečná spotřební síla (včetně konečné společenské spotřeby) a tedy v rámci možností nejvíce účinná…