Kompletní sestavu najdete v rubrice <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/nabozenstvi/kazani/kazani.html" target="_top">Kázání</a>.
/n/n
Citace z proroka Habakuka je zajímavá, protože o osobě tohoto Božího muže nevíme nic. Tím exponenciálně vzrůstá počet spekulací a tudíž i počet teologických traktátů popírajících předešlé traktace, ničím nepodložené. Prorok pravděpodobně působil někdy před babylónským zajetím a jako mnoho jiných Božích mužů (myšleno doslova) marně burcoval ochablé obyvatelstvo Jeruzaléma a Judské říše k nápravě mravů a veřejných věcí. Hospodin mu nařizuje, aby svá vidění "zřetelně vyryl do desky" (<em>Hab 2,2</em>). Toto těžkopádné médium vynikalo trvanlivostí, ale život zpustlé společnosti nijak zvlášť nepoznamenalo. Habakuk mi připomíná řeckou prorokyni Kasandru: dcera trojského krále Priama dostala dar vidění od boha Apollóna, který na ni měl sexuální zálusk. Nadmíru ctnostná či nadmíru hrdá panna však neměla o boha zájem; ten dar ponechal, protože již za Homéra byli bohové neomylní; avšak Apollón zařídil, aby na pravdivá proroctví Kasandry nikdo nevěřil. Není snadné uvěřit nějakému člověku jen proto, že říká něco jiného než ostatní. Snad proto v pozdějším katolicismu proroci jako třída vymizeli, protože máme všichni říkat totéž.
/n/n
Tak nějak nás ujišťuje apoštol Pavel ve Druhém listě Timotejovi, jehož autorem s velkou pravděpodobností není. Učedník Timotej má po smrti svého mistra "stát u svěřeného pokladu víry" (<em>2 Tim 2,15</em>). V post-apoštolské generaci začal být problém nejen se šířením víry, ale i s její správnou interpretací. Dopis psaný jménem Pavla se prezentuje jako duchovní závěť apoštolské generace. Připomíná všem věřícím, že základ víry je trvale apoštolský a nemůže být jiný. Nemáme jinou víru než tu, kterou nám předali první svědkové, kteří s Ježíšem "jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání" (<em>Sk 10,41</em>). Máme tedy říkat totéž co apoštolové, protože jinak křesťanství neudržíme. A přitom máme dále hlásat víru, k čemuž je pilně vybízen Timotej. Pak ovšem musíme také říkat stále něco nového, co lahodí sluchu dalším generacím a kulturám. A když jim to zrovna nelahodí, tak mají našemu poselství alespoň rozumět. Zrovna v tomto punktu se dnes dostáváme do stále větších problémů. Církev se v dnešním světě stává stále méně srozumitelnou, hlavně vinou svých celibátních mužských a Božích funkcionářů. Ale generace se mění, levicové osmašedesátníky vystřídali mladí konzervativci, s nimiž si církev přece jen lépe rozumí. Poklad víry se sice uchovává v nádobách hliněných, ale finance nutné k jeho šíření se uchovávají v sejfech železných. A ke kapitálu v nich uloženému chovají konzervativci úctu téměř posvátnou. A stejně pozitivně se staví k zákonům, k právu a k ochraně všeho nabytého bohatství. Myslím tím skutečné konzervativce, ne jejich českou odnož. Proto by klidně podepsali dnešní druhé čtení, neb nashromážděný poklad je třeba dobře opatrovat. A k tomu jsou nutné duchovní hodnoty: jinak lidé, i ti pravicoví, kradou jako straky a svůj lup posílají do Švýcarska, kde posvátnou hodnotu majetku kalvínsky uznávají již po mnoho generací. S levicovými aktivisty si hierarchičtí funkcionáři rozumí hůře, protože prorockým duchem nadaní revolucionáři myslí na zářné zítřky a na přítomnost a minulost se dívají dost černě.
/n/n
Ale kde vzít víru, kterou vyžaduje Ježíš po svých učednících v dnešním evangeliu? Prý má sílu přesadit horu do moře (<em>Lk 17,6</em>). Dostojevský nechává v Bratřích Karamazových meditovat toto podobenství. Intelektuálně naladěná románová postava uznává, že tato víra může na širé Rusi existovat u dvou nebo u třech velikánů ducha. Ale polokřesťanský zbytek národní pospolitosti na tuto elitu nemá, takže je zbytečné o tuto evangelní metu usilovat. Prakticky vzato je lépe být nevěřícím, protože od věřících Pán Ježíš požaduje příliš mnoho. Tento důvod jistě hraje v dnešním světě nezanedbatelnou roli. Pán Ježíš opravdu nepožaduje málo, když sám dal všechno. Tak už to u opravdových revolucionářů chodí. Na druhé straně však nedokážeme našim skeptickým současníkům vysvětlit, že zápas o víru a mravnost zásadně přitakává životu a jeho smyslu. Věřící zkrátka žijí kvalitněji, protože život se bez pevné ideové opory žít nedá: nebo dá, ale hůř, s větší bolestí a s většími nepříjemnostmi. Tuto pravdu opakujeme my, funkcionáři církve, tak zoufale do omrzení, že jsme tomu málem přestali sami věřit. Proto čteme potajmu Bratry Karamazovy a vrtá nám hlavou nikoliv naivně věřící Aljoša, ale nihilista Ivan. Možná je naivita důvěry nezbytná k držení pokladu víry. Předložený intelektuální diskurz se proto pilně snažil o její obhajobu.