Ve školství působím poměrně krátkou dobu, teprve pár let, ale otázku „K čemu se mám tohle učit, když to nebudu nikdy potřebovat?“ slýchám často. Většinou od dětí, občas od jejich rodičů a někdy se tak ptají i kolegové. Ti většinou po nějakém pěkném, několikahodinovém a velmi užitečném školení, díky kterému se sice nezvýší naše kvalifikace ani o píď, ale naše konkurenceschopnost rozhodně vyletí střemhlav směrem vzhůru… anebo taky ne.
Zajímavé slovo, tahle konkurenceschopnost. Obrátíme-li pořádek slov, vyjde nám, že se jedná o schopnost a to schopnost velice specifikou, totiž schopnost konkurovat; lépe, konkurovat si. Perličkou je, že v souladu se vzdělávacími cíli by měla být ve výuce upřednostňována kooperace před kompeticí. Ve výsledku (se) tedy učíme kooperovat, abychom (si) mohli lépe konkurovat.
Cesta k dosažení této jedinečné schopnosti je dlážděna ne tvrdou dřinou, jak by se dalo vzhledem k veledůležitosti velecíle předpokládat, ale papíry. Všechna možná i nemožná vysvědčení, diplomy, osvědčení, potvrzení a jiné písemnosti, listiny a formuláře nahrazují cestu, během které člověk překonává sám sebe v procesu vzdělávání a při níž nachází sebe sama v kontextu společenství lidí, ze kterého vzešel. Touto cestou bychom ale mířili nazpět. Šli bychom cestou, ve které vzdělání bylo uchopováno zcela jiným způsobem, cestou zastaralých hodnot vzdělávání jako kultivace osobnosti jedince. To podstatné právě teď a nyní je podepsat účast (nejlépe několikrát), občerstvit se, odsedět si to a nechat se vyfotit, popř. cokoliv dalšího, a tím směřovat ke svému cíli – konkurenceschopnosti na trhu práce. Čím více lejster máme, tím jsme konkurenceschopnější! Otázkou je, zda při pochybné kvalitě navštěvovaných seminářů, jsme také schopnější, schopnější učitelé, nebo se z nás prostě stávají ovce, které se poslušně pasou na papírové louce.
Příklady táhnou. Z pohledu pedagoga v praxi mohu říct, že ani pro rodiče není důležité to, co dítě skutečně umí, co se naučí, ale jakou známku získá. Heslo ‚účel světí prostředky‘ je při dnešních podmínkách ve školství snadno aplikovatelný a podle toho to také vypadá. Děti jsou vynalézavé už na základkách, při pobytu na středních školách své umění zdokonalí a na školách vysokých už jen těží z toho, co se naučily. A tak je to správně, takhle to přeci má být. Vždyť žáci a později i studenti dělají přesně to, co od nich společnost vyžaduje a co je učíme. Uspět v oblasti vzdělávání tak dnes znamená získat kus papíru. A další. A další. A ještě jeden.
Domnívám se, že se všichni tak moc snažíme být prázdně konkurenceschopní, až se v těch hromadách papírů docela ztrácíme. Topíme se v nich a ve snaze neutonout zapomínáme na skutečný smysl vzdělávání, na kultivaci osobnosti mladého člověka, který je překročením nás samých v čase. Přes přítomný okamžik odmítáme vidět minulost a tím zapomínáme na budoucnost. Ale co, k čemu by nám byla budoucnost? Přeci, po nás potopa…
Chcete-li aktivně diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Diskuzní fórum rubriky "Životní styl" najdete zde.