Viz rubriku <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/nabozenstvi/kazani/kazani.html" target="_top">Kázání</a>.
/n/n
První čtení považuji za hrozné. Nemám rád, když Bible dělá z Boha blbce. Jozue se mlátil s Amalečany a Mojžíš mu žehnal. Pak bystří pozorovatelé kolem Mojžíše zjistili kauzální závislost: když šéfovi poklesly packy unavené žehnáním, jejich tým prohrával (<em>Ex 17,11</em>). A tak mu je podepřeli z každé strany kamenem, Amalečani dostali výprask a utíkali domů. Lidská chytrost pomohla vlastním barvám k vítězství a Hospodin se na to útrpně díval. Pokusme se o dnešní aplikaci této chytrosti v Zaslíbené zemi. Čím více vrtulníků a stíhaček bude ve vzduchu, tím více aut i s Palestinci Vyvolený národ rozstřílí a tím lépe si uchrání a podrží zemi Vyvolenou. A Hospodin se na to má dívat stejně tupě jako v prvním čtení. Lidská schopnost a vychytralost si v Boží všemohoucnosti našla sice skromné, ale přesto důležité místo. Pokud se vám zdá, že v Bibli všechno řídí Bůh, pak vidíte, že i člověk leccos zmůže. A nemusí být zrovna Mojžíšem. Jeho bojové charisma by mu bylo platné jak mrtvému zimník. Tento velikán dějin by své paže zpříma neudržel, protože neměl po ruce lepší nápad než napínat bicepsy. Ale pozor, to je moderní pohled na věc pracující s pojmem kauzality pojaté jako zcela autonomní přírodní zákonitosti, tímto postavené mimo Boží působení. Izraelité tento pojem neznali, ale souvislosti vypozorovat dovedli, jinak by se nenamáhali ty dva kameny přikutálet. Ale přitom se chápali jako služebníci Mojžíše, a tím i Hospodina, protože ten makal na prvním místě. Takže po prvotním otřesu zbožnosti jsme se k ní zase vrátili - aniž bychom plně zatratili vědeckou racionalitu postavenou na bezbožném zákonu příčiny a účinku. Jen jsme jí trochu dali na prdel, jako Jozue těm Amalečanům.
/n/n
Pavel nabádal svého duchovního syna Timoteje, aby jednak vytrval ve víře a jednak povzbuzoval, napomínal a otravoval - pardon, opravoval ostatní. Měl být takovým prototypem církevního do-hlížitele (<em>epí-skopos</em>), tedy biskupa. Znovu máme před sebou výkon racionality, tentokrát racionality víry. Základ pro správné pochopení Ježíšova života a nauky se podle Pavla najde v Písmu, tedy v tehdejším Starém zákoně. Ten je třeba vykládat a chápat tak, aby ukazoval na Krista. Jeho slovo a život - což je u Nazaretského totéž - pak představuje završení Zákona. Máme pak trojí racionalitu: za prvé, jde o správný, tedy kristocentrický výklad Písma. Za druhé, jde o pochopení Ježíšovy nauky s ohledem na dochované svědectví lidí (zde Pavla), kteří s Ježíšem jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. To sice Pavel nezažil, ale přímé setkání se Zmrtvýchvstalým ano. Zde tkví ratio křesťanské víry, čili základní důvod, proč věříme v Ježíšovo jméno: protože jsme se s ním nějak setkali a věříme mu. Třetí racionalita je už naše vlastní: s ohledem na obě předchozí máme hlásat Boží slovo vhod i nevhod a máme vést ostatní věřící s "všestrannou trpělivostí a znalostí nauky" (<em>2 Tim 4,2</em>). Víra následuje intelekt, dokonce jej dohání natřikrát.
/n/n
Problematickým se pro mne stalo řecké slovo "makrothymía", které je ve většině jazyků i v latinské Vulgátě přeloženo jako "trpělivost" (<em>patientia</em>). Francouzština nabízí poněkud lepší výraz "duševní velikost" (<em>longanimité</em>), ale ani to není přesné. Trpělivý kazatel či karatel mi většinou připomíná unaveného vola, který se stoickým úsměvem pokorné duše táhne naloženou káru plnou kostelů, kde nadbývají myši, netopýři a jiná havěť, a ubývají věřící. Francouzský výraz mu dovoluje mít i trochu espritu, aby okolí uznalo, že jde sice o práci duševně ubíjející a zbytečnou, ale v tomto výjimečném případě ji dotyčný zvládá s jistou elegancí a vtipem, čímž tuto problematickou činnost do jisté míry legitimizuje. Originální "makrothymía" ukazuje na něco jiného. Mít "thymós" znamená být opravdu nažhavený. Například když jde nabroušený Achilles zabít Hektora před hradbami Tróje. Učiní tak ve velkém stylu a ze vzteku (to je ten thymós) nechá jeho mrtvolu vláčet blátem a pohodí ji psům. Na pitomý film o Tróji jinak výborného režiséra Wolfganga Petersena jsem opravdu nešel, takže nevím jak tato scéna vypadá v kýčovém zpracování. Mít "makrothymós" neznamená jen mít trpělivost, na což toto slovo proměnila v pozdější řečtině zkušenost stoické filosofie a odevzdaného způsobu života neoplatonských filosofických sekt. Pavel po Timotejovi chce, aby zůstal do jisté míry stále nažhavený, aby vynikal duševní čilostí a duchovní odevzdaností, aktivitou a kontemplací, intelektuálním šarmem vyváženým skromností, velkou vírou a velkou chudobou, materiálním odříkáním a uměním získávat velké peníze a mnoha dalšími zcela protichůdnými vlastnostmi. Tím se stane provždy zajímavým, bude mít vysokou sledovanost a udrží si dlouhodobě přízeň posluchačů, i těch nekřesťanských. Takové lidi v církvi většinou nemáme. Do seminářů a noviciátů se hlásí stále více zbožných duší typu "mouchy snězte si mne". Potřebují-li tyto duše sociálku hned po dosažení plnoletosti, lze jen těžko předpokládat, že se u nich nějaký thymos vyskytuje a že by vůbec kdy měli nějakou sledovanost.
/n/n
Zato vdova i ten hnusný soudce z dnešního podobenství, ti oba makrothymós měli. Soudce jej měl záporný, vdova kladný. Soudce vynikal bezohledností, nespravedlností a pýchou a drzostí; vdovin thymós se vyznačoval trvalým otravováním, postáváním, demonstrováním a řvaním před soudcovým domem. Proto je ona historka zábavná, i když morálně problematická. Ale nikdo netvrdí, že vznětlivost a duševní pohyblivost je nějaká a priori morálně dobrá vlastnost. Jen chci naznačit, že podobní lidé nejsou nudní a že se kolem nich stále něco mele. To se líbí i našemu nikoliv nudnému Pánu, kolem něhož se také stále něco dělo. Vdova si vydupala svoje, ale nikde v celé story nebylo řečeno, že byla v právu. Byla chudá, ale třeba chtěla něco, co vůbec nebylo správné a díky své makrothymické drzosti toho dosáhla. Ježíš vůbec neřekl, že její kauza byla spravedlivá jen díky akcidentální okolnosti, že tato žena byla chudá. To by pak všichni chudáci byli dobří jen proto, že jsou chudáci. A všichni boháči by byli zlí jen proto, že správně a včas privatizovali nebo měli dobré známé v Opus Dei, u komunistů či někde jinde. Takže se vrátíme k podstatě sporu: žena dělala kravál dlouho a pořádně, jako by si ho nakoupila ve velkém a v Makru. Měla tedy makrothymós, ale nikoliv ten nákupní, jímž vynikají chrabří Češi a Moraváci v období konzumního neokolonialismu. Ježíšovi se tento thymós líbil, a proto vdovu chválil. I on sám jej měl na rozdávání: třeba když bičem mlátil prodavače a směnárníky a vyháněl je z chrámu. To by si jistě nedovolil v mikrothymické církvi dnes a na poutních místech zvláště.