Moudrý muž dokáže přiznat, že se mýlil. Oscar Lafontaine byl u kolébky eura. Dnes však uznává, že se mýlil a nastiňuje, jak z problémů ven. Když se bývalý kancléř a vůdce SPD v Německu Gerhard Schröder rozhodl pro zavedení systému Hartz IV, odštěpil se Lafontaine od neoliberálně směřující sociální demokracie a vytvořil úspěšnou platformu Linke.
1. Diktatura krátkodobých úvazků
Vylepšením sociálního systému až do dnešní podoby Hartz IV se stalo, že 1 milión občanů v Německu pracuje i za hodinovou mzdu kolem 5 euro, jak vyplývá z dokumentu, který natočila německá ARD. Jiní zase mají tři práce na kratší úvazky, aby si mohli dovolit zaplatit bydlení a nejnutnější náklady na živobytí. Tzv. „Kurzarbeit“ se zvrhla a najít plnohodnotnou práci na plný úvazek, která umožní zajištění rodiny, je čím dál tím těžší.
Pokles německých mezd vzhledem k růstu produktivity práce v Německu kritizoval i francouzský prezident Hollande. Euro koncipované jako „německá měna“, umožnily Německu exportní prvenství směrem do eurozóny. Ovšem na úkor zejména zemí jižní Evropy a bývalých východních zemí, včetně České republiky. Všechno má dvě stránky. Tato politika uvrhla Evropu do ekonomické krize a prohloubila nerovnováhu natolik, že nakonec budou nejvíc za svůj úspěch platit samotní Němci. I ti, kteří z něho vůbec neprofitovali.
2. Prozření Lafontaina
Oskar Lafontaine cituje v Handelsblattu dne 23.5.2013 analýzu dlouholetého ředitele kolínského Institutu pro výzkum společnosti Maxe Plancka Fritze Scharpfa.
Podle Lafontaina tím Scharp vyvolal uvnitř SPD diskusi o dosavadní evropské politice. Všichni ti, kteří se vyjadřovali v uplynulé době k euru, zdůrazňovali, jak jim právě osud Evropy leží na srdci, přesto však docházejí k různým závěrům. Zde Lafontaine rozkrývá základ konfliktu, který vidí mezi aktuálním směřováním EU a posílením přímé demokracie.
Nejsnadněji lze prohlédnout ty, kteří vidí v Evropě jenom trh pro německý export. Jako zaťatí nacionalisté malují tito zástupci firem a etablované politické strany čerta na zeď a mluví o nebezpečí pro exportní německou ekonomiku, jakmile se začne hovořit o možných alternativách k současnému eurosystému.
Už více věrohodní jsou ti, kteří se hlásí ke sjednocené Evropě a vidí cestu k záchraně eura v postupném předávání národní suverenity na evropské instituce při silnějším podílu Evropského parlamentu na výkonné moci: Nejde jen o euro, ale o Evropu. Klub fanoušků Angely Merkelové hlásá: „Zemře-li euro, zahyne Evropa“ Stále více tím však ukazuje, jak velice omezeně chápou lidé demokracii: Bude-li Evropský parlament posílen, bude vše v pořádku.
Lafontaine se hlásí ke klasické myšlence subsidiarity. K základnímu vybavení evropské myšlenky patří demokracie a sociální stát. Proto chce, aby se na rozhodování mohlo spolupodílet co nejvíc občanů. Tím se mohou vzájemně podporovat v rámci sociálního pojištění s cílem snížení životních rizik. Pokračující předávání státní suverenity na bruselské instituce je špatnou cestou, jak posílit demokracii a sociální stát. Základní uspořádání demokratické společnosti, ve které se prosazují zájmy většiny, jsou subsidiarita a decentralizace. Co může být vyřízeno na úrovni obce – na decentralizované úrovni, nesmí být přenášeno na vyšší úroveň – kraje, země, spolku nebo Evropy.
3. Světové kasino nás zničí
Lafontaine se nasazuje za to, aby skončilo hazardní hraní ve světovém finančním kasinu. K finanční a ekonomické krizi říká toto.
Náš současný ekonomický systém posiluje zákonitě centralizaci. Ti, kteří přemýšlejí vědomě, nebo nevědomě v jeho kategoriích, tedy podporují další centralizaci. Přitom oba pro naši ekonomiku tak důležité sektory, energetika a finanční sektor, ukazují, na jak špatné cestě jsme se ocitli. Centralizace a globalizace bank vedla k současné krizi západní ekonomiky. Demokratická společnost se musí vrátit k systému malých spořitelen a ukončit zničující tlak ze strany finančních podvodníků a spekulantů a jejich honbu za virtuálními zisky. Že Wall-Street vládne dnes USA a evropské vlády a parlamenty plní úkoly, zadané bankami, je zjevné.
Koncentrace energetického průmyslu vedla k atomové energii a přináší velkoprůmyslové projekty jako Desertec. Pro životní prostředí je však příznivá decentralizovaná produkce energií a ta sází na re-komunalizaci. Malé obce jsou již dnes schopny se zásobovat elektrickou energií samy.
Tedy i dobře míněný projekt postupného přenášení suverénních práv na evropskou úroveň je, jak je vidět i z tohoto příkladu, těžko odůvodnitelný a vede k dalšímu odbourání demokracie. Žádný parlament není tak silně ovlivňován lobbisty, jako Evropský parlament.
Že současný systém eura vede k rozbití sociálního státu, není vidět jenom v zemí jižní Evropy. Agenda 2010, kterou prosazují etablované demokratické strany, demolovala německý sociální stát a stala se škrtičem dumpingových mezd v eurozóně. Aby se evropský dům nezřítil, protože je postaven špatně, musí se přistavět opěrné zdi.
Evropský měnový systém musí být flexibilní a demokratický. Protože dominance německé Bundesbanky byla pociťována v Evropském měnovém systému jako něco nesnesitelného, prosadily si evropské státy pod vedením Francie jednotné euro. Protože však toto euro „mluví německy“, jak to formulují slušní křesťanští demokraté, vyjednali si tak Evropané místo dominance Bundesbanky nepotřebný diktát německé kancléřky.
Eurosystém je postaven chybně a nemůže fungovat. Dlouho jsme věřili, že lze jeho konstrukci změnit tak, aby byl evropský dům stabilní. Léta, která máme za sebou ukázala, že to byl omyl. Zavedení společné měny při rozdílných hospodářských, finančních, sociálních a mzdových politikách s dumpingem i v oblasti daňové, to nemohlo fungovat.
Evropské rámcové podmínky – hranice deficitů veřejných financí, žádné financování státního dluhu bankami, žádná transferová unie a žádné klauzule o možném bankrotu – to bylo v praxi neudržitelné.
Tak se stalo porušení evropského práva a smluv základem k záchraně eura, řekněme raději politiky záchrany bank. Právní stát ale patří stejně jako demokracie a sociální stát k základním hodnotám Evropy.
Všechna rozhodnutí směrem k obnovení procesu evropského sjednocování musí být demokratická. Nesmí dojít především k dominanci centrální banky, nebo některé z vlád. Demokraticky a legitimně kontrolované instituce musí zajistit takové měnové intervence, které by vedly ke stabilizaci evropského hospodářství a chránily je před chaotickými finančními trhy. K tomu patří znovuzavedení kontroly pohybu kapitálu a boj proti daňovým únikům. Že přechod na nový finanční systém bude bolestivý, nelze negovat. Ale setrvávat v současném systému povede ještě k daleko horším škodám. Přechod k novému, stabilnímu evropskému měnovému systému musí být řízen a kontrolován, a to je lepší než nevyhnutelný kolaps, který by si stejně vytvoření nového systému, ať chceme nebo nechceme, vynutil.“
Oskar Lafontaine potvrzuje to, o čem hovoří Milan Zelený v posledním vydání Literárních novin, nebo Petr Robejšek či Peter Drucker na konci svého života. A to rozhodně nejsou socialisté jako Lafontaine. Budoucnost není v centralizaci, nýbrž v decentralizaci, relokalizaci, reintegraci. Evropská integrace jde přesně opačným směrem: méně demokracie a více diktatury. Na české levicové politické scéně bychom osobnost, jakou je Lafontaine, marně hledali. Ono totiž nejde o levicovost nebo pravicovost, nýbrž o používání zdravého selského rozumu.
Zdroj: Handelsblatt 23.5.2013, ARD dokument zde.