Policejní prezident Jiří Kolář pronesl poněkud nešťastnou větu. Kdo prý má čisté svědomí, nemusí se odposlechů bát. V rozhovoru, který s Kolářem vedli kolegové z MFD, zněla otázka následovně:

"V Česku má skoro každý pocit, že je odposloucháván. Premiér, jeho poradce, šéf opozice, šéf klubu ODS... Vy z toho strach nemáte?" Kolář odpověděl: "Mě ta myšlenka vůbec netrápí. Já vedu rozhovory, a ať si je každý odposlouchává, jak chce. Když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno."

Byla to poslední věta rozhovoru. Pokud vezmeme v úvahu kontext, jde o výrok který Kolář vztáhnul k vlastní osobě: co si on sám myslí o faktu, že by byl náhodou někdy odposloucháván. Výrok byl zřejmě pronesen v dosti otrávené náladě, protože dotyčný se během celého interview musel neustále obhajovat.

Ačkoliv Kolářova věta připomíná metody policejního státu, pravděpodobně tak nebyla míněna. Určitě máme právo od policejního prezidenta očekávat neustálou sebekontrolu a nikdy nekončící profesionalitu. Ale buďme k sobě upřímní a přiznejme si, že jsme v této zemi už slyšeli mnohem horší výroky.

Za zamyšlení však stojí skutečnost, že si policie odposlechy usnadňuje práci. Počet odposlechů za posledních šest let stoupl několikanásobně. Je jistě pravda, že "komunikační situace" v zemi se změnila. Máme nyní více mobilů než obyvatel. Éterem proudí miliony esemesek. Odposlech už lze u soudu použít jako důkaz. Skoro bychom se museli divit, kdyby policie po tak snadné pomůcce nesáhla. Důležitější než případné Kolářovo odstoupení kvůli jedné větě je však obnovení důvěryhodnosti policie. Ta byla v nedávné minulosti poškozena několikrát. Vážně například v případě vrahů manželů Stodolových, jejichž vraždění považovala police dlouho za sebevraždy. Veřejnost si právem řekne, kolik asi podobných a stále neodhalených případů asi bude. Také odhady zkorumpovanosti policie jsou neradostné. A to ještě necháváme stranou osobní zkušenosti nás všech.

Namátkou mohu uvést třeba případ mého známého, který se zcela nevinně, protože nějací lumpové použili jeho IP adresu, dostal do podezření, že jede ve falešných kšeftech na internetu. Po ránu mu do bytu vtrhla policie, zabavila mu počítače - což je zdroj jeho obživy a na harddiscích byla jeho několikaměsíční práce - a sepisovala s ním protokol pochybné gramatické a stylistické úrovně. Než policie přišla na to, že je v tom dotyčný skutečně nevinně, uplynulo několik měsíců. V rukou jakých expertů byl, je vidět i podle toho, že mu policajti zakázali vytvořit si kopie disků, protože měli pocit, že by mohlo něco zmizet. Po měsících čekání a průtahů si vlastnoručně počítače odvezl. Nikdo se neomluvil. Vzniklé škody pochopitelně nikdo nikdy nenahradí. Police je jistě občas nucena sáhnout k drastičtějším metodám. Ale bylo by hezké, kdyby se těm, které při své činnosti jakkoli poškodila, aspoň dodatečně omluvila. Odvézt zbytečně zadrženého přes půl republiky zase domů nebo dopravit zbytečně zabavenou věc majiteli zase zpět, by bylo gentlemanské gesto, které by něco z té hořkosti osladilo.

Nejde o Koláře. Jde o zvláštní styl, kterým se naše policie navenek vyznačuje. Za zvýšené platy čekáme od policistů profesionalitu a slušnost.