K sepsání malé úvahy mě přiměl článek v Britských listech s názvem Skuteční pacifisté jsou našimi přáteli od Karla Dolejšího. Na dopis bývalých členů mírové iniciativy „Ne základnám“ odpověděli sami současní členové ZDE, a tak mi ušetřili část práce. Pominu propagandistické výlevy o (ne)pacifistech, kteří by chtěli „odzbrojit Západ a vyzbrojit Putinovo Rusko“ a budu se věnovat jen jedné z tezí pana Dolejšího věnované „Gándhího pacifismu“. Pan Dolejší píše:
Pan Dolejší tedy tvrdí něco, čemu buď nerozumí z nerozumu, nebo za peníze. Pro čtenáře to vyjde celkem nastejno. Gándhí rozhodně nevyznával metodu pasivní rezistence a rozhodně Židům neradil, aby s nacisty spolupracovali, ale přesně naopak jim radil, a to již před válkou, aby s nimi bojovali. Metodami aktivního nenásilného odporu s nasazením vlastních životů přesně tak, jak to sám dělal v Jižní Africe. Podle Dolejšího ovšem Gándhí zřejmě jen spolupracoval s Brity na vraždění Indů. Navíc mýtus o morálních obtížích Britů je jen mýtem živeným podobnými „nestrannými“ komentátory všech věků, jako je pan Dolejší. Nebo se zcela vážně domnívá, že Britové mají tak nějak od přírody morální zábrany, které ovšem barbarským Němcům chybí? Kde nechali morální zábrany při hladomoru v Indii v roce 1943, jehož důsledkem bylo až 3 miliony mrtvých hladem? Zdroj:Novinky.
No, já vím. Nešlo o Židy, Bengálsko není Polsko a smrt hladem není smrtí v plynových komorách. Stejně však mám o morálních přednostech Britů, které aplikovali ve svých koloniích Americe, Africe či Indii, mírné pochyby. Zdá se mi prostě, zřejmě na rozdíl od pana Dolejšího, že Angličané nejsou morálně nadřazeni jiným národům. Podobně ve Spojených státech v době řádění SA v Německu řádil Ku-klux-klan, za války byli Američané japonského původu internováni v internačních táborech a ještě dlouho po válce se černochům nevedlo zrovna nejlépe. O nějaké rovnoprávnosti nemohla být ani řeč ještě v době olympijského vítězství boxera těžké váhy Muhammada Aliho. Ten odmítl nastoupit do války ve Vietnamu se zdůvodněním, že jeho nepřátelé nejsou ve Vietnamu, ale ve Spojených státech, kde v něm stále vidí méněcenného, který nesmí do stejných podniků či dopravních prostředků jako nadřazení bílí. Ne nadarmo Adolf Hitler ve své knize „Mein Kampf“ obdivuje za tyto přístupy k „méněcenným“ rasám jak Brity, tak Američany.
Pokud ovšem jde o nacisty, o těch měl Gándhí celkem jasnou představu již v roce 1938. Hitlerův režim označil za největší zlo lidské historie, a přestože vyhlášení války Německu musel z principiálních důvodů odmítnout, rovněž tak musel důrazně odmítnout spojenectví s tímto režimem, jako to činila (nejen) Velká Británie. Gándhího řešení tedy nezvolila žádná tehdejší mocnost a koneckonců ani Židé. Problém nebyl v pozdním vojenském zásahu, problém byl ve zbídačení německého lidu prostřednictvím dluhů a sankcí uvalených tehdejšími velmocemi - Británií, Francií a Spojenými státy. Tuto politiku ovšem střídal obdiv k Adolfu Hitlerovi za to, jak zatočil s komunisty a dalšími nepřáteli stávajícího řádu. Sankce dopadající na obyčejný lid vystřídaly dohody, mezi nimi například nám dobře známá Mnichovská.
Všichni, i když různým dílem, za takovou politiku zaplatili. Židé šesti miliony umučených a svět 60 miliony mrtvých v zatím nejstrašnější válce lidské historie. Ovšem, jak už to bývá, někdo přece jen vydělal. Některé firmy určitě. Pomáhaly vyzbrojit Hitlera a pak i Spojence. Inu to je byznys. Nic osobního. Od té doby prý Židé říkají „již nikdy jako ovce“. Ano, příště možná nezemřou jako ovce, ale jako vlci - a my s nimi. I to je možné. Židovská historie pamatuje i doby, kdy sice nezemřeli jako ovce, ale přece. Myšlenka odpovědi na násilí násilím totiž opravdu není zas tak moc originální a blahodárná, jak se někomu zdá.
Abychom však nezůstali trčet jen v minulosti a planě neteoretizovali, podívejme se na dnešní dění očima pacifismu z Čech. Je snad jasné, že se nemůžeme domáhat automatického nenásilí z druhé strany, když jsme sami součástí vojenského uskupení, které dává na zbrojení nejvíce prostředků a disponuje nejstrašnějšími zbraněmi současného světa. Proto především my musíme být obezřetní a neřinčet zbraněmi. To dělají buď ti, kdož chtějí vyvolat válku, nebo ti, co sami mají patologický strach. Proto musíme odmítnout základny na našem území i konvoje a různá cvičení omezovat na minimum. Musíme tlačit na naše spojence, aby dodržovali dohody a nesvrhávali demokratické režimy nedemokratickými prostředky, jako tomu bylo například na Ukrajině.
Musíme usilovat o dodržování mezinárodního práva a vyloučení masakrů, kterých se naši spojenci pod nejrůznějšími záminkami v minulosti dopouštěli v Iráku, Libyi, Afghánistánu a řadě dalších zemí. Musíme měřit všem, i sobě, stejným metrem. Po pravdě, na sebe bychom měli být alespoň o chlup přísnější než na druhé. Musíme odmítnout pohled paní Šiklové, která se dříve ráda mýlila se SSSR a teď se zase ráda mýlí s USA. Tedy stranický pohled, ke kterému se v dnešním článku přihlásil i náš hlavní politolog Pehe ZDE.
Musíme odmítnout jakékoliv sankce na naše skutečné nebo domnělé nepřátele. Dokud obchodujeme se Saúdskou Arábií, Katarem, Spojenými státy, Velkou Británií a dalšími zeměmi závažně porušujícími lidská práva, tak jak je definuje mezinárodní právo, nemůžeme selektivně trestat ty, kteří se nám nelíbí, nebo se nelíbí našim přátelům, či představují konkurenci pro nadnárodní korporace.
Pokud jde o Krym, měli bychom projevit velké pochopení pro volbu obyvatel tohoto poloostrova. Kdyby nevolili, tak jak zvolili, nehledě na rozdílnou ekonomickou úroveň Ruska a Ukrajiny, hrozil by jim osud Donbasu, Děbalceva a dalších měst bombardovaných Ukrajinskou armádou. Zvolili cestu nenásilí, bez lidských obětí, a jakkoliv můžeme mít pro ukrajinskou státnost a celistvost pochopení, nemůžeme se jim divit.
Ohledně Ukrajiny je na místě především podpora demokracie, svobodných voleb, svobody slova a také svobody východních částí Ukrajiny uspořádat referenda o své budoucnosti. My musíme přestat podporovat ty síly, které prosazují násilná řešení.
Pokud jde o Rusko, můžeme se těšit z jejich úspěchů, ať už v kosmu nebo při pořádání sportovních událostí světového významu jako tomu bylo při olympiádě v Soči. Méně nás bude samozřejmě těšit jejich navazování na carské tradice v čele s gosudarem, novodobou šlechtou-oligarchy a pravoslavnou církví. Každopádně je třeba rozšiřovat vztah přátelství a důvěry a nikoliv naopak. Stále ještě není „plnokrevná“ válka, stále je ještě čas na mírové, nenásilné řešení stávajících i potenciálních konfliktů. Pokud však půjdeme dosavadní cestou, je jen otázkou času, kdy bude překročen Rubikon a nebude v žádných silách návrat zpět. Pak bude pozdě ptát se na pacifismus, ptát se po mírovém uspořádání pro pokojné soužití lidí a národů. Každopádně pak nepůjde o neúspěch pacifismu, ale o úspěch násilí.
Pokud by totiž lidé věnovali jen zlomek toho úsilí, odvahy a strádání, které věnují válkám, přátelskému, mírovému dorozumění, ušetřili bychom si mnoho utrpení a zbytečným válkám se zcela vyhnuli. Je třeba připomenout, že žádná ze dvou světových válek se nevedla pro spravedlnost, natož kvůli utrpení Židů. Žádná válka není vedena pro blaho dolních 99 procent populace. Většina jen pyká za svou pasivitu a ochotu nechat se vést lidmi často pochybných morálních kvalit.
To proto, že příliš mnoho lidí nehledá skutečnou pravdu, ale raději se mýlí s přáteli, než by dali za pravdu nepřátelům. Je to tím pohodlnější, čím více jsou zrovna ti přátelé u vesla. Spolehlivější cesta k válce však nevede.
Související články
Vyčerpávající úspěchy západní demokracie
Svět ruskýma očima 152
Potenciální hrozba národní bezpečnosti Ruska
Západ začal skutečnou studenou válku
USA vedou nekonečnou válku a k ničemu