Existují lidé, jejichž smrt je spravedlivou odplatou za jejich život a pozůstalí si při povinné úctě k mrtvým oddychnou, že dotyčný nebo dotyčná už není mezi námi. A je událost smrti, kdy se dávají snopy do stodoly, zrno do země, a tělo je vzkříšeno v Kristu. V úterý 5. dubna 2016 po dlouhé těžké nemoci zemřel v kruhu rodiny Jan Šimsa (2. 10. 1929 – 5. 4. 2016). Pro ty, kdo Jana Šimsu neznali, přidávám krátké shrnutí jeho života ze smutečního oznámení.
Znal jsem se s Janem Šimsou a s jeho rodinou hned od dob, kdy jsem se začal zajímat o opoziční činnost, tedy někdy kolem roku 1979. Pak jsme spolu dělali Občanské fórum v Brně a společně nesli důsledky v podobě nekonečných soudních tahanic, které následovaly. Ale utěšovali jsme se tím, že revolucionáři za Francouzské revoluce byli popraveni, což se nám nestalo.
Máme období křesťanských velikonoc, kdy platí biblické slovo: "Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není zde, byl vzkříšen." (Lukáš 23, 5-6) Co tedy zůstává po odchodu spravedlivého člověka, který jistě dostane od Boha odměnu spravedlivého? Tři věci, které patří k významu biblického termínu "šalom": usmíření s Bohem, pokoj mezi lidmi a pokoj ve vlastní duši. Proto bych rád podal z této perspektivy mé osobní svědectví o "panu Šimsovi", jak jsem jej uctivě nazýval.
Usmíření s Bohem znamenalo ve starší generaci ekumenické úsilí dané poválečným sbližováním různých konfesí. Na začátku svého disidentského období jsem byl vcelku radikální katolík, i když jinak, než to chtěla tehdejší hierarchie a prokomunistické kněžské hnutí Pacem in Terris. Farář Jan Šimsa vyšel myšlením i rodovými vazbami z evangelického rodu, který na vlastní kůži zažil perzekuci násilné rekatolizace během 30leté války a za vládnoucího habsburského austro-katolicismu. A na rozdíl od jiných zaslepených a hloupých ideologů patřil k lidem, kteří slovem i skutkem podporovali ekumenismus na všech stranách. Byl však stejně kritický i dovnitř vlastní církve v situaci, kdy katoličtí faráři už kutali uran v Jáchymově a dostali doživotní tresty za tzv. "protistátní činnost". Odměnou mu bylo zbavení státního souhlasu. A to byl v době křesťanského marasmu na všech stranách, a ve všech církvích, hlavní ekumenický počin, byť nikoliv zamýšlený prima facie. Debaty v evangelických kruzích mne učily praktickému ekumenismu opřenému o biblické argumenty a rozhledu ve věcech, v nichž černobílé církevní či konfesijní vidění bylo, a bohužel i dnes je, smutným pravidlem.
Druhý význam slova "šalom" ukazuje pokoj mezi lidmi založený na spravedlnosti. Augustin v díle De Civitate Dei nazývá tento stav "tranquillitas ordinis", čili harmonický pokoj politického řádu. U nás vládl komunistický neřád, nyní vystřídaný jeho neoliberálním ekvivalentem, který jsme si sami demokraticky odhlasovali. Přes Jana Šimsu jsem poznal paní profesorku Boženu Komárkovou (1903-1997), která napsala o citovaném Augustinovi základní politickou práci po roce 1948 a byla význačnou filosofkou lidských práv. Z životopisu je patrné, proč Jan Šimsa představoval jeden z důležitých vzorů pro mladou disidentskou generaci. Nešlo jen o jeho podpis Charty a opoziční činnost. Kdo nechce skončit v opozici jako hlupák, nebo jako profesionální revolucionář a nesmyslný buřič, ten musí vědět, jak budovat onen pokoj řádu, který má charakterizovat spravedlivou politickou komunitu. Hlupáků kolem sebe nyní vidíme víc než dost. A v politice obzvláště, když se z ní opět stala výnosná živnost pro demagogy a pro příživníky všeho druhu. Proto bylo tak důležité najít lidi s dlouhou generační zkušeností, kteří představovali tradici evangelického humanismu a pojetí lidských práv, včetně praktických snah ve stylu Masarykovy "drobné práce". Na tu pan Šimsa opravdu věřil, viz jeho práce v Ymce, jeho publikace, i zahraniční, jeho skrytá aktivita v evangelických sborech i po oficiálním zákazu činnosti. Přesně tento typ lidí jsme potřebovali k tomu, abychom našli vztah nikoliv k ideologiím, ale k trvalým hodnotám, které musí každá generace tak či onak hájit. Jinak přestaneme být lidmi a staneme se globálními lidskými zdroji hnanými hrabivostí, tupostí a válečně, či jinak destruktivně založeným pudem sebezáchovy.
Poslední termín slova "šalom" ukazuje na pokoj ve vlastní duši. Pan Šimsa byl jediný chartista o kterém vím, že vyfackoval estébáka, který mu dělal v bytě domovní prohlídku a choval se neurvale k jeho manželce. To udělá buď cholerik, nebo statečný a odvážný člověk. Nebo spíše ten, kdo je obojí dohromady. Pan Šimsa cholerik byl, ale zvláštního druhu. Normálně byl klidný a smířlivý člověk, který se byl schopen kultivovaně pohádat pouze o zásadní filosofická, politická, nebo teologická témata. Takové polemiky byly nesené noblesou ymkařské etiky, která přikazovala hájit vlastní názor se stejnou vervou, jako respektovat názor druhých. Zato jej zásadně rozčílila okatá nespravedlnost, křivda, veřejná a sprostá lež pronesená s drzým čelem, které po revoluci vyneslo mnohým onen poplužní dvůr státních majetků a prebend, které noví mocipáni převzali proti podpisu a pak bezostyšně vykradli. Ale to jsme ještě v Občanském hnutí v Brně a v Jihomoravském kraji tak úplně nevěděli, jen tušili podle těch výtečníků, kteří začali na začátku roku 1990 vstupovat do OF. Pro cholerika je dvojnásobně těžké být spravedlivý a mít v duši pokoj. Ale pokud to zvládne, tak dostane dvojnásobnou odměnu spravedlivého.
Pokoj třikrát vybojovaný platí trojnásob. A spravedlivý dostane odměnu spravedlivého.
R.I.P.