Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)
Polsko je bezesporu zajímavý soused. Pokud se omezíme pouze na období od poloviny 40. let minulého století, vyplyne nám řetěz povstání a stávek, jež se opakují jako jakýsi dějinný příboj vždy po několika letech – a všechny směřují proti reálnému socialismu.
Prvé velké povstání proběhlo v Poznani v červnu 1956. Jádrem protestujících byly davy zaměstnanců velkého strojírenského závodu Cegielski (Zakłady imeni Cegeilskiego). Demonstrace přerostly v povstání, jež po několika dnech rozdrtily tanky T34 polského vojska. Vrchní velení nad mohutnou operací měl tehdy maršál Rokossovskij, hrdina Velké vlastenecké války, kterého Sověti lidovému Polsku poskytli do funkce polského ministra obrany. Povstalci se nedali lacino. Asi 10 % zasahujících tanků zneškodnili nebo ovládli. Následovalo zatýkání a procesy s povstalci, ale na podzim skončil v Polsku tvrdě stalinistický režim a začalo gomułkovské tání. Zatčení byli propuštěni.
Následně vrcholí v březnu 1968 studentské protesty a protirežimní demonstrace. Podhoubím protestů mládeže byla nepochybně narůstající nespokojenost a zklamání z politiky vůdce Polské sjednocené dělnické strany (PZPR – Polska Zjednoczona partija Robotnicza) od podzimu 1956, prvního tajemníka Władysława Gomułky, který začal velmi rychle upouštět od změn a reforem. Protestující požadovali především ukončení represí, návrat svobody a odmítnutí propagandistických lží. Šlo o jasný generační protest. Protestní hnutí se inspirovalo a bralo naděje i ze soudobého československého “obrodného procesu”. Bylo totiž stále zjevnější, že vývoj událostí v Československu na počátku roku 1968 více a více ovlivňoval vývoj v Polsku, především měl vliv na názory liberálních spisovatelů, umělců, novinářů a nespokojených studentů. Společným cílem studentských protestů celospolečenského charakteru v Polsku i ČSSR byla liberalizace reálného socialismu.
Hesla solidarity s československými změnami se objevila už 9. března 1968 na demonstraci ve Varšavě, sympatie k československému vývoji a polské naděje se promítly do hesla “Celé Polsko čeká na svého Dubčeka!” Vztahy mezi oběma státy se v březnu 1968 výrazně zhoršily a Gomułka útočil na československé reformní vedení. Určitě se cítil ohrožen. Veřejné protesty byly potlačeny silami ministerstva vnitra a následovaly represe, jež vedly k emigraci mnoha intelektuálů a zejména k exodu Židů z lidového Polska. Mezi zadrženými v souvislosti s březnovými událostmi tvořili studenti téměř jednu čtvrtinu a v pouličních protestech hráli zpravidla vedoucí roli. Podle ministerstva vnitra bylo v celé zemi k 25. březnu 1968 zatčeno 2549 osob. Toto číslo zahrnuje zatčené během demonstrací, dopadené tvůrce a distributory letáků i spojky pohybující se mezi akademickými pracovišti. Specifickou a obzvláště citelnou formou postihu bylo povolávání studentů do prezenční vojenské služby.
V prosinci 1970 došlo na Pobřeží (v tzv. Trojměstí, Trojmiasto, tedy v Gdyni, Sopotech a Gdaňsku) k velké vlně sociálně motivovaných stávek a nepokojů, v jejichž čele byli dělníci z loděnic a dalších velkých průmyslových podniků aglomerace. Chyby ve velení represívních operací polské bezpečnosti a informační chaos vedly k proslulému masakru před branami loděnice v Gdyni (Stocznia imeni Komuny Paryskej v Gdyni), kdy byly palbou z kulometů a samopalů povražděny desítky dělníků, kteří šli ráno do loděnice normálně pracovat. Policejní síly si blížíci sev dav vyhodnotily jako nepovolenou demonstraci a přímý útok na závod. Prý se střílelo dokonce i z helikoptér. Tehdy vznikly v povstalém Trojměstí dokonce zárodky organizace autonomní veřejné moci. Vše bylo násilně tvrdě zpacifikováno. Nově nastoupivší první tajemník PZPR Edward Gierek vzbuzoval zprvu naděje na změny a liberalizaci. Ale bohužel, jen se tak tvářil. Skutek utek!
V létě 1976 vypukly sociální bouře v Radomi, kde byl vypálen sekretariát strany – a také ve velkém traktorovém závodě Ursus u Varšavy, kde protestující dělníci vyšli z fabriky a na protest rozmontovali přilehlou rychlíkovou trať. Následné soudní represe daly vzniknout Výboru na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników - KOR, později přejmenovaný na KSS-KOR, tedy Komitet Samoobrony Spolecznej - Komitet Obrony Robotników, tj. Výbor společenské sebeobrany – Výbor na obranu dělníků), který soudní procesy monitoroval, zajišťoval právní zastoupení perzekvovaným a také sháněl a distribuoval materiální pomoc jejich rodinám.
Zde je nutno se zastavit a udělat dvě poznámky. Předně Polsko bylo ve velké míře do 40. let 20. století agrární zemí. Velká industrializační vlna proběhla koncem 40. a v 50. letech, kdy šlo zejména o rozvoj těžkého průmyslu. Tehdy byl uskutečněn prestižní projekt výstavby mohutné “Huty imeni V. I. Lenina” nedaleko Krakova a v návaznosti na ni vzniká hned vedle celé nové město, Nowa Huta, postavené ve stylu socialistického realismu. Důležitým poznatkem je, že masové průmyslové dělnictvo se vlastně konstituuje v rámci této industrializační vlny, vedené ortodoxně stalinistickým režimem v čele zprvu s Bolesławem Bierutem, od března 1956 pak s Edwardem Ochabem. Jde tedy o velmi mladou dělnickou třídu, o lidi, kteří před krátkou dobou přišli z vesnic do rodících se průmyslových center. Šlo o poměrně vzpurnou sociální skupinu, jež si zdražování životních potřeb, zpevňování výkonových norem a jiné úřední ústrky zrovna moc nenechávala líbit. A nadto byla v tisícových zástupech koncentrována do velkých závodů a přilehlých měst. Tady nebylo daleko k odporu, ke stávkám, demonstracím až k povstáním. Dalo by se říci, že to byla ukázková, poněkud dějinně opožděná, nicméně klasická dělnická třída vzešlá z prvotní strojové industrializace a vzniku mechanizované tovární velkovýroby. Celé to nevyhnutelně evokuje vzpomínky na povstání a třídní konflikty v 19. století, zejména v tehdejší také se zrovna industrializující Francii.
Druhá poznámka: KSS – KOR vytvořili převážně konzervativně, katolicky orientovaní intelektuálové stojící z těchto pozic proti reálně socialistickému režimu. Ti pak sehráli rozhodující roli v dalším vývoji a v určování politického a ekonomického kurzu transformace reálně socialistických pořádků v nové společenské uspořádání. Neměli daleko ani k posléze tak módním neoliberálním teoriím a návodům ekonomické transformace. Na reálně socialistickém režimu nezávislá levice zde byla příliš roztříštěná a slabá, než aby byla schopna účinněji ovlivnit vývoj.
A v této situaci začíná koncem 80. let hnutí nezávislých odborů v Trojměstí a rozvíjejí se i další nezávislé iniciativy. Následně v důsledkem dlouhodobější a stále se prohlubující hospodářské krize dochází ke drastickému zdražení základních životních potřeb, a to v létě 1980. V celé zemi startuje postupně mohutnějící stávková vlna, jež vede přes týdny okupačních stávek ve velkých podnicích už nikoli k násilnému potlačení a kriminalizaci aktérů, ale reálně socialistická moc je donucena k vyjednávání. A tak končí dělnická revolta vítězně a vznikají Nezávislé samosprávní odbory “Solidarita” (NSZZ Solidarność – Niezaleźne Samorządne Związki Zawodowe Solidarność), prvek v reálném socialismu ojedinělý a naprosto nevídaný, zcela “nesystémový”. Následuje 15 měsíců křehké a stále zpochybňované rovnováhy mezi oficiální mocí a masovou organizací dělníků a zaměstnanců, která už svou samotnou existencí zásadním způsobem zpochybňuje a podvrací moc stranicko-státní monopolní byrokracie, oné svérázné panující třídy v reálném socialismu. Ačkoli si je “Solidarita” vědoma bezvýchodného geopolitického kontextu a snaží se neútočit na spojenecké závazky Polska ani na základy reálně socialistických pořádků a tlumí projevy celkem pochopitelného hluboce zažitého lidového antikomunismu, je přesto zřejmé, že to takto nemůže trvat dlouho. Něco se musí stát. Katastrofická rovnováha mezi reálně socialistickou mocí a dobře zdola organizovaným hnutím nižších společenských tříd je ryze přechodná a nemůže dlouho vydržet.
Vedení polské komunistické strany, tedy PZPR, je pod opravdu drsným tlakem Moskvy a ostatních východoevropských režimů – všichni v polském vývoji po srpnu 1980 vidí právem přímé ohrožení i své vlastní moci. V létě a počátkem podzimu 1981 je připravována mohutná vojenská “akce Krkonoše” (alespoň tak se to jmenovalo u nás, ČSLA se opravdu naostro a v utajení připravovala!), což má být společná vojenská pacifikace polského “krizového vývoje”. Všem včetně reprezentací okolních reálně socialistických režimů a jejich generalitě se hodně ulevilo, když pod hrozbou této vnější vojenské intervence generál Wojciech Jaruzelski v čele armády a represivního aparátu lidového Polska provedl tu špinavou a odpudivou práci, tedy potlačení masové “Solidarity” sám, prostřednictvím polských represivních sil. Stálo to řadu životů a tisíce aktivistů byly zavřeny do internačních táborů. V Polsku v roce 1981 by invaze zvenčí určitě neskončila jako v srpnu 1968 v Československu. Poláci by se bránili a i po zlomení ozbrojeného odporu pravidelných sil by byly okupační jednotky terčem účinného podzemního ozbrojeného odporu. V tomhle byli Poláci vždycky opravdu špičkoví. Na rozdíl od nás… .
Vyhlášení válečného stavu (Stanu wojennego) na úsvitu 13. prosince 1981 zahájilo několikaletou poměrně drsnou periodu otevřené vojensko-policejní diktatury. Odpor se stáhl do společenského podzemí, do ilegality. Byl mohutný. Projevoval se navenek obrovskou záplavou nezávislého podzemního tisku. Začal také už být otevřeně antikomunistický a jednoznačně směřoval k destrukci reálného socialismu.
Už při vyjednávání s vládní delegací v posledních srpnových dnech roku 1980 v Gdaňské loděnici V. I. Lenina (Stocznia Gdańska imeni V. I. Lenina), kde sídlil Mezipodnikový stávkový výbor (MKS – Męzizakładovy Komitet Strajkowy), sehráli převážně konzervativní a katoličtí opoziční intelektuálové rozhodující roli expertního zázemí podporujícího dělnickou reprezentaci, jež vyjednávala s vládní delegací. Po odeznění válečného stavu tato převážně konzervativní a pravicová reprezentace sehrála klíčovou roli při politické a hospodářské transformaci Polska zahájené koncem 80. let. Lidové hnutí zdola bez adekvátního politického vedení se organizačně rozpadlo a celkové odeznělo a věnovalo se módní antikomunistické agendě a zmeškalo šanci vyvinout rozhodný vliv na formování nových pořádků. A tak přišla doba neoliberála Balcerowicze a jemu podobných stoupenců tehdy módní ekonomické doktríny. Ale u toho nezůstalo. S úžasem můžeme dnes sledovat už léta trvající rozmach ultrakonzervativních katolických a nacionalistických sil, jež se dostaly k vrcholové moci a lze se jen děsit jejich dojemného nadbíhání americkým velmocenským zájmům v Evropě (ve stylu srovnatelném s českým europoslancem Alexandrem Vondrou), za kterým je možno tušit důslednou až zběsilou rusofobii, vzhledem k průběhu novodobých dějin Polska celkem docela pochopitelnou. Nicméně pomáhají tím zadělat poněkud krátkozrace na budoucí pravděpodobnou velkou válku proti Rusku v Evropě!
V dějinách reálného socialismu se přece jen čas od času vyskytly případy obdivuhodného lidového vzepětí proti panství stranicko-státní monopolní byrokracie. Polsko je klasickým příkladem. Jako malý kluk jsem zažil rok 1968 a dodnes si pamatuji, jaké obecné naděje, jaké nadšení pro změny panovaly prakticky v celé společnosti. Tvrdé stranické jádro mlčelo a nebylo vidět. Porobená třída na chvíli uvěřila, že může být líp, že dokonce může žádoucí budoucnost spoluurčovat. Vzepětím lidové aktivity, vynalézavosti a soustavného odporu vůči okupantů ve dnech následujících po oné noci z 20. na 21. srpna 1968 dochází její výkon svého vrcholu. Spontánní, obdivuhodně masová, vynalézavá a přitom nedestruktivní, ale veskrze tvůrčí lidová aktivita zdola, a to i navzdory zjevnému faktu, že je již zase vše ztraceno a kapitulační moskevský protokol je podepsán! Následuje mstivá normalizace, krvavě dotvrzená brutálním zásahem ozbrojených složek proti masovým pražským demonstracím v den prvého výročí internacionální pomoci pěti bratrských armád. A pak následovalo postupné lámání charakterů, převlékání kabátů, zadupávání řady lidských existencí do bahna kombinované se slibným startem nových perspektivních a ke všemu ochotných kádrů, kterým se čistkami uvolnil netušený prostor pro nadějné kariéry v nových podmínkách. To vše jsem měl šanci jako dospívající mladíček vidět, sledovat a se zděšením prožívat. Navždy mě to hluboce poznamenalo.
Opojná, nadějná atmosféra cesty žádoucích liberalizačních a demokratizačních změn z roku 1968, to bylo něco, na co se nezapomíná. Připomnělo se mi to náhle o řadu let později, když jsem byl v Polsku v létě 1981 a opět cítil stejnou radostnou atmosféru nadějí na změny, nastoupené společenské obnovy a obrody a naděje na slibnou budoucnost. Lidé byli tehdy neuvěřitelně vstřícní dokonce i vůči nám, Čechoslovákům, ačkoli mohli mít veškeré rozumné důvody zrovna nám nedůvěřovat (neznaje tehdy ještě polsky, mluvil jsem na ně rusky – ale jak zjistili, že jsem z Prahy, bylo všechno v pořádku!). A když jsem se s velkou dávkou štěstí prosmykl do Polska navzdory skryté a utajované uzávěře hranic o rok později, už v době válečného stavu, nestačil jsem litovat a vzpomínat na to, co se u nás dělo v letech 1969- 1970. Zklamání, beznaděj, deziluze, rezignace mnohých - ale i záplava svobodných, nezávislých, podzemních skupin a aktivit, záplava podzemního tisku! Třetinu všech svých peněz jsem tehdy věnoval na podporu vydávání podzemních periodik.
Polský srpen 1980 byl třídní vzpourou přímo učebnicového charakteru. Možná dokonce poslední svého, klasického druhu. Brzy se pak panující třídy Západu a jejich zaprodané servisní vrstvy naučily taková autentická a spontánní revoluční vzepětí lidu cizí země prostě ukrást a využít, ba lstivě zneužít ve svůj vlastní sobecký prospěch. To jsou ty barevné revoluce a podvodná jara!
Předseda Mezipodnikového stávkového výboru v Gdaňsku Lech Wałęsa byl v létě 1980 mladým, sympatickým dělnickým vůdcem, který na čas překročil meze svého vlastního osobnostního, politického i kulturního formátu, byv stržen bouřlivým vývojem těch dní k nevšední roli. Dodnes si pamatuji jeho památnou větu: “Nasza, robotnicza sprawa, ciągle jest otwarta!” (Naše, dělnická věc je stále otevřená!) Pak už ale po internaci za válečného stavu šel jinými cestami, cestami reálné politiky, na nichž brzy opustil svou neuvěřitelnou, hvězdnou roli autentického dělnického vůdce v rozhodující dějinné chvíli. Byl a je ostatně celkem bigotním praktikujícím katolíkem a obklopil se při své politické kariéře konzervativci a neoliberály.
Podobné opojně nadějné to bylo i v prvých dnech listopadových událostí u nás v roce 1989: Opět lidové vzepětí, víra v lepší budoucnost, kterou si budeme spoluurčovat. Jak to celé dopadlo, dnes už víme. Byli jsme naivní. To se lidu v dějinách bohužel opakovaně stává. Nakonec mu zbývá jen role pasivního a manipulovaného komparzu v pozadí událostí. Nicméně to, že se v listopadu 1989 lid masově pohnul, teprve rozhodlo a vedlo k pádu reálného socialismu. Nikoli policejní výprask na Národní třídě. Ten by sám o sobě zůstal pouhou epizodou, jednou z mnoha podobných (mlácení studentů na Strahově na podzim 1967, brutální zásah 21. srpna 1969, Palachův týden). A je sociologickým výzkumem exaktně zjištěno, že lid tehdy rozhodně nezamýšlel restauraci kapitalismu, tíhl k svobodné cestě dalšího vývoje, který viděl značně matně, ale kapitalistická restaurace to rozhodně nebyla. Ta mu byla vnucena až později.
Vzpomeňme tedy v těchto dnech velkých a nadějných událostí konce srpna 1980 v Polsku. Pro připomenutí lze doporučit jednak shlédnutí dokumentárního filmu “Robotnicy´80” a jednak také Wajdóva slavného celovečerního hraného filmu “Člověk ze železa”.
A na přiloženém obrázku máte originální dobový tisk 21 požadavků, se kterými šel MKS v Gdaňských loděnicích V. I. Lenina na vyjednávání s oficiální vládní delegací v čele s vicepremiérem Jagielským.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 650 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!