Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz)
Poznámka u příležitosti 52. výročí Palachovy smrti
Tak jsme si opět minulý týden užili vzpomínku na Jana Palacha. Sice jde o nekulaté výročí, ale už se asi toto vzpomínání bude konat každoročně, protože politický a mediální mainstream zařadil Palachovo tragické sebeupálení do svého oficiálního „svatého roku”, do kalendáře pravidelně vzpomínaných výročí.
Palach se zapálil na Václavském náměstí 16. ledna 1969 a 19. ledna pak zemřel. Velkolepý, masově navštívený pohřeb se konal 25. ledna. Tehdy ještě normalizační moc nezasáhla a nechala vše proběhnout. Začala jednat až později, když už byl klid, na vše se pozapomnělo. Drsně pak nutila pozůstalé, aby dali souhlas k exhumaci, spálení a k mimopražskému tichému uložení urny tak, aby z Olšanských hřbitovů zmizela připomínka na osobu i čin, včetně nápaditého a výrazného náhrobku.
Nic proti připomínce Palachovy památky. Ale on nebyl zdaleka sám. Na ty ostatní se však prakticky nevzpomíná, ještě tak na Jana Zajíce, který se upálil opět na Václavském náměstí o pouhý měsíc později, 25. února 1969. Přitom se v období od ledna do dubna 1969 pokusilo o totéž podle evidence tehdejší VB celkem 29 osob. Sedm pokusů skončilo smrtí.
Často to byli mladíci, u některých aktérů jsou vyslovovány pochybnosti o politické motivaci nebo dohady o tom, že politická motivace nemusela být jediná, případně nebyla převažující. Jistou roli tu určitě sehrál i fenomén nápodoby. V Palachově a Zajícově případě ale o politickou motivaci proreformně orientovaných mladíků zoufajících si nad počátky normalizace podle všeho opravdu šlo.
Nebyli však sami. Rád bych upozornil na dva případy mužů ve středním věku, kteří byli sociálně plně integrováni, měli rodiny – a přece šli a upálili se na protest proti československé normalizaci. Prvým byl už 8. září 1968 Polák Ryszard Siwiec, který se polil rozpouštědlem a zapálil na oficiálně pořádaných masových oslavách celostátních dožínek na Stadionu desetiletí ve Varšavě.
Vystudovaný magistr filosofie se živil jako účetní, měl rodinu s pěti dětmi. Jeho politická orientace byla protikomunistická a vlastenecká. V době činu mu bylo 59 let. Zemřel v nemocnici o několik dní později. Po vzplanutí křičel, že svým činem protestuje proti invazi armád Varšavské smlouvy (včetně polského vojska!) do Československa, k níž došlo jen pár dní předtím. V předstihu namluvil na magnetofon poselství, v němž obvinil Moskvu, že chce rozpoutat další světovou válku. Navzdory tomu, že se zapálil před zraky tisícových davů, podařilo se polské státní bezpečnosti událost víceméně utajit, zvlášť pečlivě utajovala jeho motivaci. A na přetřes přišly otázky jeho duševního zdraví a údajného alkoholismu. Takové dohady provázely i řadu sebeupálení u nás. Přinejmenším zčásti měly původ ve státně bezpečnostních kruzích – u nás i v Polsku. Pan Siwiec hořel s cedulí „Za wolność waszą i naszą” (Za vaši i naši svobodu!) v rukou.
Dalším výrazným, nicméně ututlaným případem bylo sebeupálení Evžena Plocka, 39letého vedoucího oddělení technické kontroly v národním podniku Motorpal Jihlava. Měl se upálit na jihlavském náměstí před okresním sekretariátem KSČ. Byl ženat, měl syna. V minulosti byl činný jako funkcionář ROH na podnikové úrovni. V polovině 50. let se stal členem Ústřední rady odborů a byl přijat do KSČ. Poté, co dálkově vystudoval dvouletý kurs zahraničního obchodu na VŠE v Praze, skončil ve funkci předsedy ZV ROH v Motorpalu Jihlava a začal tamtéž pracovat v technické kontrole. V roce 1967 byl zvolen do celozávodního výboru KSČ, kde patřil ke křídlu progresivistů. Byl zvolen za delegáta celozávodním výborem KSČ a poté účasten zasedání mimořádného XIV. sjezdu KSČ v Praze-Vysočanech den po invazi armád Varšavské smlouvy do Československa.
Soudruh Evžen Plocek se upálil na Velký pátek 4. dubna 1969. Předtím odhodil letáky s texty: „Pravda je revoluční – Antonio Gramsci” a „Jsem pro lidskou tvář, nesnesu necit – Evžen”. Před činem měl v nedaleké vinárně konzumovat alkohol. Zpráva StB tvrdila, že při převozu do nemocnice měl 2,9 promile alkoholu v krvi. Umírá pak 9. dubna a 12. dubna se koná pohřeb, navštívený asi pěti tisíci lidmi – včetně vedení Okresního výboru KSČ. Masový průvod s pohřebním vozem a československou vlajkou v čele jde od Motorpalu Jihlava, n. p. na městský ústřední hřbitov.
Normalizační úsilí o utlumení zpravodajství o události již bylo v dubnu 1969 víceméně úspěšné. Krátké zprávy vyšly jen v jihlavském okresním deníku Jiskra a v závodních novinách podniku Motorpal Jihlava, n.p. Jinak panovalo ticho. Do celonárodního povědomí se už tato událost nedostala. Až koncem 80. let Eva Kantůrková publikovala v samizdatové revue Alternativa reportáž o případu upálivšího se jihlavského komunisty Evžena Plocka.
Co si z toho vzít za poznání? Ani Ryszard Siwiec, ani Evžen Plocek nebyli idealistickými jinochy, ale reálně fungujícími otci rodin, muži se závazky. Jednoznačně s úspěchem se uplatnili i profesně. Tady už ani zarytý stalinista nemůže mluvit o zmatenosti dosud v životě neukotveného a ovlivnitelného mládí Jejich oběť je tím cennější a pronikavější. Antikomunista vedle komunisty, pouhých pár měsíců po sobě…
A ještě v něčem bychom se měli poučit. Lidé mají odvěký přirozený sklon od praktické zkušenosti a střízlivého rozumu sklouzávat k mytizaci skutečnosti, tedy i dějinných událostí a postav. Proto jsou mýty (včetně četných náboženských) nevykořenitelné a nemá smysl je potírat nebo zakazovat. Má smysl se je s kritickým nadhledem snažit věcně studovat, chápat a vysvětlovat jako jeden z častých jevů ve světě lidí.
Z Palachova činu se stal mýtus, potlačující neprávem povědomost a památku, jež se týkají ostatních případů politicky motivovaných sebeupálení, jichž byla celá řada v Československu, ale jak jsme viděli i v Polsku, navíc i v sovětském Pobaltí, Maďarsku, Rumunsku, NDR i na sovětské Ukrajině. A ve světě k takovým činům dochází dosud (jen v letech 2009 – 2014 se v čínském Tibetu upálilo více než 130 osob, zdaleka nejen lamaistických mnichů!). Měli bychom preferovat znalosti před mýty. Bude to spravedlivější a pravdivější jak ve vztahu k dějinám, tak i k památce těch, kteří si naši vděčnou vzpomínku zatraceně zasluhují.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 350 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!