''(Analyticko-publicistický text s pamětnickou linkou)'
'
Největším českým polistopadovým mýtem není jen 17. listopad 1989, ale i skutečný ostudný okamžik porevolučního státu, 29. prosinec 1989 — zvolení Václava Havla prezidentem ČSSR Federálním shromážděním, které bylo ještě před pár týdny poslušnou součástí komunistického režimu.

Právě zde se zrodil základní paradox, který nás pronásleduje dodnes: Moc se převlékla za morálku, nátlak za konsensus a převod odpovědnosti za „vůli národa“. Tento text nevychází z víry ve spiknutí. Vychází ze tří vrstev, které se překrývají a někdy si i zdánlivě odporují:
1. doložitelných faktů;
2. analýzy mediálních a mocenských mechanismů;
3. paměti přímých svědků, kteří viděli rozpad moci ještě dřív, než byl oficiálně přiznán.
Právě jejich napětí je často blíž pravdě než uhlazené učebnicové vyprávění.

I. Režim padal dřív, než spadl

Oficiální legenda říká, že režim padl tlakem ulice po 17. listopadu 1989. Každoročně se na Národní třídě koná představení uctění památky ležícího agenta StB Zifčáka hrajícího v tom památném dni v režii tajných služeb mrtvého studenta Šmída. Aby se občané probudili a konečně šli hrát kompars, který jim byl v představení určen. Ano, některým, byl určen komparz, jiným role platících, tleskajících (a klíči zvonících) diváků.

Skutečnost byla prostší a současně mnohem důležitější: Režim se rozkládal zevnitř už minimálně roky předtím, a to nejen ideologicky, ale i ekonomicky. Tak jako mráz přicházel z Kremlu, z téhož směru přišlo jaro. Oteplení. Michail Gorbačov vyhlásil perestrojku a glasnost. Přestavbu a nové myšlení. KGB dostala jiné noty. A naše StB byla bezpochyby zvyklá podle těch moskevských not hrát.

Donucovací aparát — StB, VB, Lidové milice, podnikové kádrové struktury — přestával fungovat jako soudržný celek. Ne proto, že by z příslušníků byli náhle demokraté, ale proto, že zmizela jistota krytí shora. Režim zašel mj. na provozní únavové selhání. Je velkou chybou pokládat tzv. komunistické struktury za monolity. Nebyl jím ani SSSR, ani vedení KSČ, ani StB.

Jakmile se neformálně, ale velmi rychle, rozšířila informace, že Sovětský svaz vojensky nezasáhne, zhroutil se základní pilíř poslušnosti. V Sovětském svazu probíhalo Pražské jaro s dvacetiletým zpožděním. Represe bez záruky vnější ochrany je osobně riskantní. A právě osobní strach je to poslední, co drží každý represivní aparát pohromadě.

Selektivní zásahy, přimhouření očí, rozdílné zacházení s jednotlivci — to vše bylo patrné už před listopadem 1989. A právě tehdy se ukazovalo, že moc už nevěří sama sobě. Moje pamětnická zkušenost z Palachova týdne v lednu 1989 to ilustruje přesně: Jednání, za které se vyhazovalo ještě před dvěma roky z práce, najednou neznamenalo nic. Ředitel se bál rozhodnout jak pro, tak proti. Velmi dobře tušil, že pokud vsadí na špatného koně, prodělá kalhoty.

Tohle nebyla benevolence. To byl rozklad disciplíny. Z mnoha pamětníků si můžete poslechnout vynikajícího hudebníka třeba ZDE Jeho slova o atmosféře konce 80.let, "bolševik to brzo položí", mohu jenom potvrdit.

II. Mediální normalizace místo plurality

Mezi koncem listopadu a koncem prosince 1989 proběhla jedna z nejrychlejších normalizací veřejného mínění v našich dějinách – jen s opačným znaménkem než po roce 1969.
Zpočátku bylo vše otevřené. Mluvilo se o roce 1968, o Dubčekovi, o reformním socialismu, o neutralitě. Ale během několika dní se prostor začal zavírat. Média začala vyrábět jednoho jediného přijatelného kandidáta: Václava Havla.

Možná, že nešlo o centrální řízení. Možná šlo o instinkt sebezáchovy redakcí. Nikdo nechtěl v rozhodujícím okamžiku stát na „špatné straně dějin“. Havel byl mezinárodně čitelný disident. Dubček byl komplikovaný návrat symbolu roku 1968. A byla tu skupina s jasným záměrem a cílem. Socialismus to ale nebyl. Šlo o privátní majetky.

Vznikla jednoduchá rovnice:
· Havel = budoucnost;
· Dubček = minulost;
· minulost = něco, co se po revoluci „nehodí“.
A tento rámec se velmi rychle přelil do davu.

Když na náměstích někdo vyslovil Dubčekovo jméno jako možnou alternativu, začala agrese: „Dubček je komunista, toho MY nechceme.“ To „MY“ bylo klíčové. Už nešlo o individuální názor. Rodila se davová norma, která si nárokovala právo umlčovat.

Tak vznikla nová forma cenzury – nikoli policejní, ale společenská. Pomohly restituce. Slovo, které v té době nikdo neznal. Až na ty, kteří se na ně obzvlášť těšili. Tehdy jsem se velmi divil zaníceným lidem v diskusních skupinkách. Volali: "Jedině Havel!" A v očích měli krev. Zrodila se ikona, přičemž 99 % občanů ČSSR do 17. listopadu1989 Havla vůbec neznalo. Nevěděli jak vypadá, jak hovoří a dokonce ani co hovoří. O jeho „povedených“ hrách ani nemluvě. Maximálně existovalo povědomí, že nějaký Havel má něco s tou Chartou. S tou Chartou, kterou opět 99 % občanů vůbec nečetlo. Z dnešního odstupu je jasné, že část lidí se těšila na majetky, tedy mamon, maskovaný jako „boj za lidská práva“ či „boj za svobodu, pravdu a lásku“. O prachy šlo opravdu jako vždycky až v první řadě. Odtud krev v očích.

III. Prezident se nevolil jen v Praze

Prezident se v prosinci 1989 nevolil pouze v Československu. Volil se zároveň v Moskvě, ve Washingtonu, v Bonnu i v exilových salonech:

  • * Pro Moskvu nebyl Dubček osobně nepřijatelný — nepřijatelný byl návrat politické logiky roku 1968 jako modelu.
  • Pro Západ byl Havel dokonalým symbolem vítězství: disident, vězeň, intelektuál, mediálně srozumitelný obraz triumfu morálky nad komunismem, s vynikajícím třídním původem - z bohaté rodiny s prstem na tepu doby. Západ nechtěl reformního komunistu. Západ chtěl čistý příběh. Západ totiž komunistu nechtěl nikdy. Ani v roce 1968.
  • Exil měl své tvrdé zájmy: návraty, restituce, pozice, vliv. A pro tyto cíle byl lehce manipulovatelný prezident bez vlastního aparátu a ideologie ideálním řešením.
  • Domácí aparát mezitím chtěl přežít. Havel byl nejméně nebezpečná varianta: bez bezpečnostních složek, bez stranického zázemí, bez ekonomické moci.

Tak se všechny proudy sešly v jednom bodě: Dubček byl procedurálně odložen. Havel byl procedurálně prosazen. Nešlo o ideologii v pravém slova smyslu. Šlo o mamon. Proto byl Havel kritizován bratry Mašíny. Ti nenáviděli komunisty z ideologických důvodů a Havlovi nemohli odpustit, že je nenechal soudit, ale naopak se s nimi spojil, viz níže.

IV. Zákulisní schůzka: Skutečný bod zlomu

Rozhodnutí nepadlo v parlamentu. Padlo v zákulisí, mj. při schůzce Havla, Sorose, Schwarzenberga a Čalfy, o níž hovoří právě ten Soros, o kterém se nemluví. Tento hodný pán platil tak trochu politický vliv ve střední a východní Evropě prostřednictvím různých organizací, které ovšem neznamenají vůbec žádný střet zájmů, věřte tomu nebo ne (zdravíme PePu z Hradu a Andreje Babiše) ZDE.

Neexistuje k ní stenozáznam. Existují však svědectví, memoáry a doznání. Všechna se shodují na jedné věci: Tehdy zazněla nabídka nějakého Čalfy, která definitivně rozhodla: „Pane Havle, rozhodněte se, zda chcete být prezidentem. A podle toho jednejte.“

To nebyla výzva morální. To byl nabídka, která se neodmítá. Zněla trochu divně, když na tuto pozici bylo původně počítáno spíše s Dubčekem. Co tomu řekne Saša? A Slováci? A v přímé volbě by asi Havel šanci neměl, to opravdu ne. Jenže kormidlo moci je třeba vzít, když se nabízí. I když jsme jen ten spisovatel, co píše úžasné hry, a o nic jiného nám nejde, že? Do teď mě pomlouvali, že chci zbořit socialismus a nastolit kapitalismus. Takové lži! Že chci zpátky majetek rodiny Havlů! Zase lež. To brzo uvidíte! A viděli jsme 😊 to koukáte co? 😊 To koukáme 😀 (viz projev Václava Havla v TV dne 16.12.1989).

Když se nechá zvolit panem Čalfou (a jeho partou oportunistů), bude moci dokázat, že mu jde jen o tu pravdu a lásku. Takové nabídce se prostě nedá odolat, Dubček sem, Dubček tam. Taková už je politika.

Všichni přítomní věděli, že:
· Dubček je znám široké veřejnosti a má potenciál její podpory;
· Havel má podporu médií a zahraničí;
· parlament je stále komunistický;
· a jediný, kdo má v ruce procedury, je Čalfa.
Tímto okamžikem se láme Havlova role. Z disidenta a intelektuála se definitivně stává šíbr moci. Od této chvíle už není pouze nesen událostmi. Začíná je výrazně spoluutvářet.

Dubček není poražen politicky. Je odložen procedurálně. Měl slíbené prezidentství a místo toho je mu přidělena role předsedy Federálního shromáždění — důstojná, ale již ne rozhodující. Typický manévr „měkkého odstavení“. To je politika. Viz Havla v televizi 16. prosince 1989 ZDE.

V. Veřejná volba jako nejtvrdší nátlak

29. prosince 1989 se ve skutečnosti nevolilo. 29. prosince 1989 se demonstrovala porážka staré moci. Volba byla veřejná, bez skutečné alternativy, pod kamerami. Veřejná volba v takovém okamžiku není projevem demokracie. Je nejtvrdší formou veřejného nátlaku a vydírání.

Každý poslanec věděl:
· zvednutá ruka = možná budoucnost;
· nezvednutá ruka = nesmyslný risk pro sebe i celou rodinu (revoluce mívá své oběti).
Kolo dějin se otočilo.

Proto byla volba „jednomyslná“. Ne proto, že by byli všichni přesvědčeni, ale proto, že neexistoval bezpečný prostor pro nesouhlas. Čímpak je pan Čalfa přemluvil? Nazývá to brutálním nátlakem. Tak asi vypadá Havlovo pojetí „pravdy a lásky“ v praxi.

„Sto procent“ zde neznamenalo shodu. Znamenalo absenci chráněné odlišnosti. A také zbabělost. Komunističtí hrdinové 19. a první poloviny 20. Století by na své syny a vnuky věru nebyli hrdí. Více např ZDE. Ve srovnání s touto volbou byly všechny volby mezi lety 1948 a 1989 vzorem demokracie.

VI. Restituenti: Skuteční vítězové revoluce

Slova restituce a privatizace do roku 1989 neexistovala ve veřejném slovníku. Běžný člověk o nich nikdy neslyšel. Zato okruh disidentů, exulantů a jejich rodin velmi přesně věděl, co se bude vracet.

Restituce byly vnuceny lidu shora. Byly vnuceny elitami, které už dopředu viděly svůj majetek.
Kdo pochyboval, kdo se ptal na hranice restitucí, kdo upozorňoval na sociální dopady, byl okamžitě označen za „komunistu“ nebo „brzdu změn“. Přesně stejným mechanismem, jakým byl prosazen Havel.

Tak se zrodila nová majetková aristokracie, nikoli podnikáním, ale návratem vlastnictví v prostředí rozloženého státu. A prezident této transformace byl zároveň aktivním restituentem.

VII. Lucerna: Od „spravedlnosti“ ke spekulaci

Lucerna, Chemapol a daňový poplatník aneb Když „pravda a láska“ vstoupí do účetní uzávěrky

Lucerna nebyla jen kulturní památka. Byla to zlatá cihla uprostřed Prahy. A přesně tak s ní bylo po restituci naloženo. Žádný chrám kultury, žádný symbol národní paměti. Normální, tvrdý, devadesátkový obchod.

Prezident republiky – v době, kdy on sám kázal o morálce, odpovědnosti a lidských právech – podíl na paláci obratem prodal finanční skupině Chemapol. Skupině, která byla symbolem divokého, neprůhledného a spekulativního kapitalismu raných 90. let. Zprostředkovatelem byl agent StB Junek – postava jak vystřižená z katalogu privatizační džungle.

V té chvíli už nešlo o žádnou „křivdu z komunismu“. Tohle byl čistý převod restituovaného majetku do rukou nových finančních predátorů. A pak přišel krach. Chemapol se zhroutil jako domeček z karet – klasicky:
– přepákovaný,
– přeúvěrovaný,
– s vazbami na státní banky,
– bez reálného kapitálového krytí.
A tady nastává okamžik, kdy se soukromý obchod mění ve veřejnou tragikomedii.
Protože banky, které Chemapol sanovaly, byly sanovány státem a stát byl sanován daněmi nás všech. Jinými slovy: Zlatý palác byl zprivatizován, riziko znárodněno a ztráta rozpočítána mezi obyčejné lidi. To je přesně ten privatizační model, který se stal pro 90. léta normou:

„Zisky jsou soukromé, ztráty veřejné.“

Prezident republiky – symbol nové morálky – stál na začátku tohoto řetězce. Ne jako účetní, ne jako bankéř, ale jako první legitimní článek řetězce, který proměnil restituční spravedlnost v tržní spekulaci. A pak jsme léta poslouchali, že „se to nepovedlo“, že „privatizace byla složitá“, že „to byla doba“.

Ne. To nebyla doba. To byl systém.

Krátký účet pravdy a lásky

Zkuste si ten příběh říct bez patosu:
1. Prezidentovi se vrátí palác.
2. Palác se prodá spekulativní skupině.
3. Skupina zkrachuje.
4. Stát sanuje banky.
5. Lidé zaplatí účet.
6. Prezident zůstane ikonou morálky.
7. Daňový poplatník zůstane civět jako bezejmenný blbec.
Tomu se říká sametový transfer zodpovědnosti směrem dolů.

Proč je Lucerna důležitější než desítky Havlových proslovů? Protože Lucerna je fyzický důkaz, že restituce nebyly „nápravou křivd“, ale startovací rampou nového kapitálu, prezident nebyl nad systémem, ale jeho součástí a jedním z jeho legitimizátorů a „mravní autorita“ nebyla hrází proti dravosti – byla jejím morálním alibi.

A přesně tady se definitivně rozpadá pohádka o tom, že po roce 1989 vládla pravda a láska. Vládla procedura, spekulace, převody, úvěry, krachy a sanace. A nad tím vším se vznášel morální jazyk jako kouřová clona.

Lucerna nebyla jen palácem. Byla laboratorním modelem české transformace: restituce nahoře, spekulace uprostřed a účet dole – zaplacený těmi, kterým nikdo nic nevracel.

Všimněme si jedné věci: Havel nikdy veřejně neřekl: „Ano, prodej Lucerny byl politická chyba.“
Nikdy nepřiznal:
– že to byl střet zájmů (zdravíme PePu z Hradu a pana Babiše);
– že to byl morální problém;
– že to byla systémová křivda.
Protože ikona nesmí chybovat. Jakmile by totiž přiznala jednu trhlinu, musela by se sesypat celá socha. Lucerna se stala učebnicovým příkladem toho, jak se z morální restituce stal obyčejný privatizační obchod – a jak jeho ztrátu nakonec zaplatili ti, kteří na „sametu“ nikdy nic nerestituovali.

Více např. ZDE , to se Havel opravdu rozčílil. Až mu přestali rozumět i jeho nejbližší. A ZDE a ZDE se můžete podívat, kterak se dá vyběhnout s daňovými poplatníky.

VIII. Války: Když se z humanismu stala zbraň

Jak se z humanisty stal hlasatel bombardování

Jedním z největších tabu kolem Václava Havla je jeho aktivní podpora válek, které byly veřejnosti prodávány jako „humanitární“. To je místo, kde se definitivně bortí mýtus prezidenta–pacifisty, prezidenta–humanisty, prezidenta–svědomí.

Havel nebyl proti válkám. Havel byl pro ně. A mluvil jejich jazykem.

Jugoslávie: „humanitární bombardování“

Rok 1999. NATO bombarduje Jugoslávii. Bomby dopadají na Bělehrad, Novi Sad, mosty, elektrárny, televizní studia. Umírají civilisté. Ne jako nehoda. Jako „vedlejší ztráty“. A tehdejší český prezident Václav Havel to veřejně označí za „humanitární bombardování“

To spojení samo o sobě patří do učebnic politického cynismu. Bombardování nemůže být humanitární. A humanismus nemůže schvalovat bombardování. A přesto to Havel řekl. A nejen řekl – aktivně politicky kryl. Tímto okamžikem se definitivně změnil z disidenta v obhájce globální vojenské moci, jen oblečené do morální rétoriky.

Od této chvíle už nešlo o ochranu slabých. Šlo o poslušnou loajalitu k mocenskému bloku. A kdo pochyboval, byl okamžitě:
· označen za „antiamerického“;
· za „skrytého komunistu“;
· za „morálně slepého“.
Morálka se stala zbraní proti pochybnostem.

Irák: lež jako vstupenka do války

Rok 2003. Spojené státy napadají Irák pod záminkou zbraní hromadného ničení. Dnes už víme, že ty zbraně neexistovaly. Byla to vědomá lež. Zpravodajská konstrukce.
A přesto Havel patřil mezi:
· otevřené politické podporovatele této války;
· signatáře dopisů na podporu zásahu;
· morální krytí operace, která rozvrátila celý region na desítky let.
Zemřely statisíce lidí. Vznikl Islámský stát. Rozpadl se Blízký východ.A morální autorita z Prahy mlčela. Nebyla omluva. Nebyl sebezpyt.

Jen zase jednou platilo: Když válku schválí svědomí Západu, přestává být válkou a stává se „operací“.

Konečný účet Havlova pacifismu

Havel byl prezentován jako člověk míru. Ve skutečnosti byl prezidentem, který legitimizoval vojenské násilí tím nejnebezpečnějším způsobem – jazykem dobra. To je horší než otevřený militarismus., protože ten se aspoň nepřetvařuje. Morální jazyk se stal kouřovou clonou geopolitické loajality.

IX. Radar: Když se občané stali překážkou

Jak se občané stali překážkou „vyššího strategického dobra“

Plán na umístění amerického protiraketového radaru v Brdech byl jedním z největších střetů mezi občany a polistopadovou politickou elitou. A byl zároveň dalším bodem, kde se z Havla stal nástroj cizích zájmů proti vlastní společnosti. Drtivá většina byla proti. Veřejné mínění bylo jasné:
· většina obyvatel byla proti radaru;
· probíhaly demonstrace;
· podepisovaly se petice;
· zaznívaly námitky bezpečnostní, geopolitické i ústavní.

Demokrat v prezidentském úřadu by řekl: „Zastavme se. Vyslyšme národ. Dejme referendum.“ Havel řekl opak. Postavil se proti vlastní veřejnosti. A znovu to zakryl řečmi o „svobodě“,„západních hodnotách“ a „bezpečnostní odpovědnosti“.

Občané byli vykresleni jako:
· nezodpovědní;
· nedostatečně informovaní;
· manipulovaní cizí propagandou.
Jinými slovy: Když lidé nesouhlasí, nejsou nositeli suverenity – jsou překážkou.

Radar jako symbol skutečné podřízenosti
Radar nebyl obranný systém České republiky, ale americký vojenský projekt na českém území. Byl symbolem ztráty suverenity, závislosti na cizí armádě a podřízení rozhodování zahraniční moci.

Havel to obhajoval. Ne jako prezident České republiky, ale jako mluvčí jedné strany geopolitického konfliktu. A znovu – pochybnosti byly moralizovány. Kdo nesouhlasil, byl méněcenný demokrat. Takto se rozkládá samotná podstata občanské suverenity. Suverenita lidu platí jen tehdy, když souhlasí s geopolitickými zájmy mocných.

X. Závěrečná obžaloba mýtu

Havel jako disident si zaslouží úctu, Havel jako prezident si zaslouží tvrdou historickou kritiku

Václav Havel nebyl architektem svobody. Byl její ikonou – a ikona zakryla skutečné mechanismy moci.
Byl prezidentem v době:
· rozkradení národního majetku;
· divoké privatizace;
· restitučních nespravedlností;
· tunelování bank;
· sociální destrukce venkova a průmyslu.
A přesto zůstával nedotknutelný, protože:
· mýtus byl důležitější než pravda;
· symbol byl důležitější než odpovědnost;
· rétorika byla důležitější než důsledky;
· nadřadil zahraniční zájmy vůli vlastních občanů;
· vytvořil precedens, že morální figura stojí nad kontrolou.
A to je smrtelně nebezpečný precedens pro jakoukoli demokracii.

Naše největší polistopadová tragédie nespočívá v tom, že jsme udělali chyby. Tragédie spočívá v tom, že jsme si z jejich hlavního svědka vytvořili nedotknutelný mýtus. A dokud se neodvážíme tento mýtus rozebrat, budeme jen opakovat jeho následky.

Závěr

Na závěr přidám něco zbytečného. Totiž konstatování, že výše uvedený text reprezentuje moje názory a moje vidění souvislostí. Pokud to Kritu, mladým Elfům a dalším svazákům mafiánského kapitalismu na český způsob vadí, nechť pokračují v budování republiky a konají podle svého svědomí. Nejde mně samozřejmě o Havla jako takového. Jde o to, že stavění ikon, staronových bohů zdánlivě vyviňuje společnost a každého jednotlivce z odpovědnosti.

Když máme tatíčka Masaryka, prezidenta budovatel Beneše, prvního dělnického prezidenta Gottwalda a teď demokrata pravdy a lásky Havla, jsme světoví. Tito naši národní bohové vše zařídí. Stačí, když budeme klást věnce ve správnou dobu na správná místa, zaklínat se těmito správnými jmény a máme vystaráno. Postavíme jim sochy, pojmenujeme po nich ulice a staré bohy vymažeme, sochy zbouráme. Místo transformace sebe sama uchopíme aktuální mávátka a milion chvilek jimi budeme mávat vstříc lepšímu světu bez bohů "těch druhých". Tak jsme to dělali posledních 400 let a tak to budeme dělat i nadále. Od prohry k prohře.

Nebyli a nejsme hodni socialismu, lepšího světa, kde určujícím kritériem vztahů mezi lidmi není mamon, budeme převálcováni společností, která je toho hodna. Rýsuje se na opačném konci našeho kontinentu. V zemi s historií, vyspělou kulturou a společností vedené k sounáležitosti. V zemi vedené 80 let komunistickou stranou Číny. Stane se tak, protože je to už vidět zpoza každého rohu. Tato skutečnost vysvítá a je zřejmá většině světa nezaslepeného postkolonizátory Země, tzv. Západem.

Dravým kobylkám zvoní hrana. Ples upírů končí, jak pravil Vladimír Vladimírovič Putin, prezident Ruské federace. Ne, neraduji se z toho, narodil jsem se tady, v Čechách a patřím k tomuto kulturnímu konci Euroasie. Raději bych navázal na to lepší z tradic křesťanství a humanismu - z mého kulturního okruhu. Raději bych vítězství idejí vlastních Lvu Tolstému, Přemyslu Pitterovi, J. A. Komenskému, Bertě von Suttner a mnohým dalším. Jenže v Čechách vítězí kult mamonu a ten bude převálcován, jak jinak - opět mamonem. Doporučuji film "American factory". Je k vidění i na Netflixu.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 900 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!