Zastavení první

„Macháčku, sundejte ten kožich“, zaprskal zavile předseda soudu. Ani jeden z obou obžalovaných se nepohnul. Láďa nebyl Macháček a já neměl kožich. Když pro mne přijeli, byl jsem v pyžamu s teploměrem pod paží, ale směl jsem si vzít svoje prášky sebou. Tehdy byl leden 1977 a Láďa byl v okamžiku jeho zatčení v Praze, kam vezl podpisy nových chartistů. A asi proto, že byl nukleární fyzik, měl na sobě zachovalý a na první pohled hřejivý kožich. V teplé síni krajského soudu v Ústí nad Labem to nebylo nejvhodnější oblečení, nejméně proto, že se nám chystali pořádně zatopit.

Předseda soudu, který byl pro podobný podnik speciálně vybrán, to viděl správně. Třídně. Podle papírů jsem byl asi horší já a tak jsem musel mít na sobě ten odpudivě maloburžoazní kožich.

Pro mladší generaci bych měl asi podotknout, že jsme k soudu šli z vazeb, nejdříve vyšetřovací v délce více než půl roku, pak vazební. V želízkách a s osobními strážci, kteří nás měli na řetízku. Pro naše ponížení a jako důkaz pro veřejnost, že jsme opravdu nebezpeční zločinci.

V obžalobě zdůvodnili moji nenávist k socialistickému zřízení mým dotazem, proč nám Sověti neřekli předem, že nás jdou osvobozovat, když to jasně museli říct Američanům, aby pohyb 200 000 ozbrojenců na západ nezpůsobila třetí světovou. Tím jsem jasně dokázal svou nenávist k zřízení, jež jsem podvracel pravděpodobně už od kolébky půjčováním knih vydaných v zahraničí.

V Ústí jsme tehdy oba dostali tři a půl roku za podvracení republiky, tehdy paragraf 98 TZ. A pak jsme další část roku čekali na odvolání u Nejvyššího soudu.

Zastavení druhé

Dlouho jsem si myslel, že mám soudní síně za sebou, i když jsem se jim nějak zvlášť nevyhýbal.
Třeba ZDE.

Ale soudní budova mne neminula. 21. července 2025 jsem šel s mnohými před soudní síň ve Spálence, shlédnout začínající proces neofiko zvaný Kratochvíl, Hadrava. Neofiko proto, protože na dveřích nic vyvěšeno nebylo. Ale shluk normálně vypadajících lidí, zvaných jinak dezoláti a chcimíři a později příchod obžalovaných, jejichž tváře jsem znal z YouTube, jasně potvrdily, že jsem na správném místě. Najednou jsem byl zpět v roce 1977 a díval jsem se na hrstku přátel čekajících na náš příchod špalírem policistů a snažících se dostat dovnitř, aby viděli a slyšeli.

A zkolaboval jsem. Netušil jsem, jak hluboký defekt celý ten soudní proces tehdy způsobil a že déjà vu bude tak silné. Ne, nespadl jsem na zem, jen jsem musel k oknu a opřít se o parapet a dýchat pomalu a zhluboka.

27. října 2025 v téže soudní budově ve Spálence soud pokračoval, či vlastně začal a nás pár pustili do síně. U vědomí své vlastní síly moci a nepřemožitelnosti soudcové zahájili proces, který znovu v nedalekém budoucnu definuje povahu tohoto kvazikomunistického, korupcí prolezlého systému.

Dopustili dokonce zvukovou nahrávku, které se ujala RaptorTV.cz. Skoro mi chyběl ten přímý bolševický teror, který byl i jasně zapsán ve zdůvodnění našeho rozsudku. Tady a letos po půl hodině lámání člověka, co uzavřel dohodu s prokurátorem o vině a který se nechal koupit bůhvíjakými sliby, napovídání nejen prokurátorem, ale skoro všemi soudci, napovídání, co by vlastně měl obžalovaný prohlásit do soudního záznamu, co má říct na usvědčení svých bývalých kamarádů, kdy dobře placení soudci vykonávali práci za vyšetřovatele a všichni hráli s menším či větším nadšením svoji roli, se moje tělo vzbouřilo.

Prostě mne nenechalo sedět a posloucht tu nebohou frašku. Na rty se mi vydrala slova Josefa Kemra: "To je ale bída!" a pak mě moje tělo kulhajícm krokem vyvedlo ze soudní síně v matičce Praze v roce 2025.

Ano, léčil jsem si svoje traumata z minulosti. Ovšem to jsem plně pochopil až při poslechu formulace Soni Pekové "zacelit díry v podpalubí" (18. minuta).


Tyto politické procesy jsou neveřejně-veřejné a politicko-nepolitické, ale ve své podstatě jsou to procesy v nás, od doby dávno před tím, než stojíš před soudcem s okovy na rukou, nebo před prvním nesouhlasem s děním okolo tebe je to v nás, ten pocit "Tak to teda ne!".

V tomto článku není žádné „rozumné“ poučení, zejména není žádné všeobecně platné. Je to pouze popis osobního prožitku. Ten pocit smutku, který přijde vždy, když si vzpomenu na slova tehdy již poslance parlamentu Laštůvky: "Udělali jsme taková opatření, aby takoví jako byl soudce Krugl, už nesoudili..." Láďo, škoda že jsi zemřel. Nemohu se tě totiž zeptat: "A nebylo to málo?"

A tak nezbývá, než ukončit to celé několika citáty:

Čím horší je stát, tím více má zákonů.

Publius Cornelius Tacitus (54–120) antický senátor, historik

Jakmile služba obci přestane být hlavní občanskou povinností a jakmile občané slouží raději svou peněženkou, než svou osobou, stát je již blízek zkáze. Mají-li jíti do boje, zaplatí si občané vojsko a zůstanou doma, mají-li jíti do státní rady, jmenují si zástupce a sedí doma. Svou leností a svými penězi nakonec způsobí, že mají vojáky, kteří vlast zotročí, a zástupce, kteří ji prodají… Jakmile se národ dává zastupovat, přestává být svobodným, přestává existovat.

Jean Jacques Rousseau (1712–1778) ženevský filozof

Stát musí být přece takový - a takovým ho udělá nestrannost soudců - aby provinilci nikdy nechyběl žalobce a člověku nevinnému aby žalobce nemohl uškodit.

Marcus Tullius Cicero (106 - 43 př. n. l.) římský filozof a státník

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!