Poslední změny ve francouzské vládě potvrdily několik věcí, které stojí za to vypíchnout v bodech. Použijeme materiály Le Monde a Mediapart, kteří v posledních dvou dnech provedly poněkud odlišné, ale velmi zajímavé analýzy složení staro-nové vlády nazvané Valls II. Demise vlády přišla v pondělí, protože francouzský premiér Manuel Valls musel reagovat na názorový rozpad vlastní vlády. Rebelů se mohl zbavit jen tím, že vláda podala demisi a vznikla nová. Prostě jak v Česku. Když se vyhazuje nepohodlný vyšší úředník nějaké partaje, tak se holt musí reorganizovat celý odbor. A nyní ke změnám a dopadům.
Klíčové bylo vyhození Arnauda Montebourga, který měl na starosti kolabující francouzský průmysl. Zvolil spíše šaškovskou pozici, dobře známou od ČSSD. Místo aby se pustil do boje s pozitivními silami v EU proti skutečnému zlu, vsadil na mediální kampaně, francouzskou výjimečnost a uprošování, až uplácení korporací sníženými daněmi, o které socialisté okradli státní pokladnu a vlastní občany. Přitom podnikl několik mediálních akcí na podporu krachujících podniků a zbaběle kapituloval v důležitých jednáních, například s Mittalem. O tom jsme psali, viz jeho jméno v klíčových slovech. Dopadl podle očekávání a na závěr zkritizoval politiku své vlastní vlády, kterou dnes dělá "pravicový" premiér Manuel Valls. Ostatní dva ministři (školství a kultury) byli průměrně neschopní a o jejich hlavy nešlo. Ale přišly do košíku také, aby se zamaskovala neschopnost prezidenta Hollanda, alias našeho premiéra Sobotky.
Důležité bylo, kdo do vlády odmítl jít, a nabídku dostal. Jsou to všechno vynikající levicoví politikové, kteří vědí, že tento spolek skončil, že ho Francouzi drtivě odepsali v komunálních volbách, že provádí politiku destrukce autority státu doma i v zahraničí, například politikou v Sýrii. Ministrování odmítly obě křídla levice. Jak příznivci Martiny Aubryové (viz klíčové slovo) a tak i alternativní levice, která zmateného úředníka a nešťastného sukničkáře Hollanda považuje za kormidelníka socdemáckého Titaniku.
Co dál? Dosazení Emmanuela Macrona, mladého bankéře od Rottschildů na Montebourgův post povrzuje, že Hollande chce mít ve francouzském prezidentském systému rozhodující slovo ve vládě. Tento ochotník na scéně velkých bank je jeho člověk pro vedení průmyslu. A jsme v českém scénáři spolčení podnikatelských hlupců, kdy tunelář Dlouhý od Goldíka vede české podnikatele. Jak to dopadne, o tom nemusíme dlouho přemýšlet.
A přitom francouzská pravice je v naprostém rozkladu. Půjde sedět nejen Sarkozy, ale konečně je obviněna Christine Lagardeová za půlmiliardové kšefty s marseilleským vekslákem a sociálním demokratem Bernardem Tapie. Prostě, jako v Sudetech, ale ve velkém, jsme v dozvucích Sarkozyho vlády. Viz naše články o UMP. Čili je to stejné jako u nás, kdy ODS sbírá peníze na vlastní rakev, kterou ponesou příslušníci útvaru pro vyšetřování závažné trestné činnosti a slušní prokurátoři stojící mimo současnou ministryni Válkovou.
Druhá důležitá věc je vznik nové levice, která na rozdíl od česko-moravských hochů kolem Deníku Referendum odolala vábení moci, maká v terénu a připravuje koncepce, které mají budoucnost, zejména v regionální ekonomice. Tito lidé našli paradoxní spojenkyni v Le Penové, jejíž politiku jsme nedávno také komentovali, viz její jméno v klíčových slovech. Podoba EU řízená nezřízenými bankstery a bojechtivým NATO se jí zdá naprosto podivnou a chce takto nastavenou EU zrušit, stejně jako nová francouzská levice. Takže další překvapení ve francouzské politice nejsou vyloučena, ale naše korporátky o nich jistě psát nebudou. Teď mají presstitutky co dělat, aby vysvětlily protiofezívu opolčenců na Ukrajině a oba kotle, do nichž se (opět) dostala ukrajinská armáda pod vedením amerických poradců.