Od doby konání summitu RF a USA na Aljašce bylo jasné, že přední evropské země, na rozdíl od Washingtonu, sází výhradně na vojenskou konfrontaci s Ruskem, včetně na Ukrajině. O důvodech takového chování evropanů existují různé názory. Někteří politologové spojují rusofobii Evropy se zájmy politických elit v Německu, Francii nebo Británii.

Další odborníci se domnívají, že Evropa nepotřebuje mír na Ukrajině z důvodu toho, že v tomto případě bude muset vrátit 200-300 miliard eur zmrazených ruských aktiv. Ruský historik a politolog Igor Šiškin se domnívá, že důvody evropské nesmlouvavostí a agresivity leží mnohem hlouběji.

Igore Sergejeviči, tak proč je Evropa kategoricky proti jakémukoliv posunu k mírovému řešení konfliktu na Ukrajině a je připravena jít s podporou Ukrajiny, zdá se, až do samého konce?

Důvodů pro agresivitu a agresivitu v Evropě je mnoho. Jen bych chtěl v historickém kontextu připomenout některé milníky, jak jsme si vysvětlovali příčiny agresivity Evropy v různých dobách. Vzpomeňte si například na vztah u nás k Evropě, který začíná někdy od roku 1985, od počátku perestrojky. Evropa, "stará Evropa" byla prezentována jako vzor všeho nejlepšího, co může být na zemi: něco dokonale chlupatého, bílého, mírumilovného, prosperujícího.

Na začátku roku 2000, kdy Západ začal realizovat projekt "Východního partnerství", tj. posunout NATO na východ a podniknout další ne příliš přátelské kroky vůči Rusku, jsme měli toto vysvětlení pro tento proces. Prý tato nová Evropa likviduje skutečnou starou Evropu. Hodně se mluvilo o tom, že "ocas vrtí psem" a podobně.

Pak v roce 2014 došlo ke státnímu převratu na Ukrajině a začala politika masivních sankcí proti Rusku. Evropa se do ní aktivně zapojila, což bylo pro mnohé zjevně nečekané. Pak se objevil nový trend. Do popředí se ve vysvětlování příčin konfrontace dostaly Spojené státy americké. Říká se, že zde jsou ošklivé, děsivé USA a ty "chudou Evropu" nutí, v rozporu s jejími vlastními zájmy, jít do konfliktu s Ruskem. Oblíbený výraz u politologů pak, pamatujte, možná byl: "Evropa, která se střílí do nohy."

Pořád se opakovalo: Evropa je zbavena suverenity! Někteří (Rusové) se dokonce tvrdili, že jedním z hlavních cílů speciální vojenské operace je vrátit Evropě suverenitu. Pak se opět stane tou nejkrásnější Evropou, se kterou společně vybudujeme celoevropský domov. Co bylo, to bylo.

V roce 2025 usedl Trump podruhé do křesla prezidenta USA. A oznamuje, že Spojené státy hodlají z konfliktu na Ukrajině vystoupit. Kromě toho slibuje nejen odchod, ale také vyřešení tohoto konfliktu. A pak se najednou Evropa postaví do kouta a začne křičet: "Ne, sankce, sankce a ještě jednou sankce!" Doslova tlačí na Trumpa a USA, aby v konfliktu pokračovali. Proto se nutně nabízí otázka: Co se tedy stalo? Jestliže byla Evropa zbavená suverenity, tak byla po celá ta léta nucena, v rozporu se svými zájmy, podílet se na eskalaci konfliktu. Tak co jí nyní brání sledovat mírové urovnání?

A tak přišlo další vysvětlení. Prý je to všechno o evropských elitách. Jsou to neoliberální globalisté, jsou odtrženi od lidu a národní zájem jejich zemí je jim úplně ukradený. A je třeba počkat, až v Evropě nastanou stejné procesy jako ve Spojených státech, a tam zvítězí rozumná síla. Tyto síly jsou spojovány hlavně s pravicí. Pak s námi ti noví pravdoláskaři evropských národních zájmů navážou vzájemně výhodnou spolupráci a my (Rusové) s nimi začneme opět stavět ten celoevropský dům.

Jenže se dějí podivné věci, které vůbec neodpovídají logice těchto vysvětlení. Například v Itálii vítězily ve volbách ty tak zvané "zdravé síly". K moci se dostala Meloniová a první, co udělala, bylo zvýšení podpory Kyjevskému režimu. Ve Francii symbol pravice Le Penová hned, jak se dozví, že Trump volal prezidentu Putinovi a nechal padnout politiku izolace Ruska, prohlašuje, že jde o "zradu evropských zájmů". Pak by ruští idealisté zřejmě při zdůvodnění politického obratu Meloniové řekli, že je sice tradicionalistka, ale prý je atlantistka. Teď se nějaký podobný narativ vymyslí i o Le Penové a dalších tzv. "zdravých silách".

Takže změna elit v Evropě na válečném kurzu nic nezmění?

Podle mého názoru je důvodem militantnosti Evropy a toho, že je připravena na eskalaci konfliktu, úplně jiná věc. Evropa nechce mírové řešení situace kolem Ukrajiny, protože "strategická porážka Ruska" (jak to vyjádřil Joe Biden) je pro sjednocenou Evropu životně důležitá. Ne konkrétním evropským politikům a konkrétním evropským elitám, ale především Evropě jako celku a předním evropským mocnostem.

Proč to tak je?

Bez strategické porážky Ruska si Evropa nemůže udržet své pozice na globální šachovnici. To znamená, že je zbavena tzv. "renty hegemona", a to se všemi důsledky, které z toho vyplývají. To platí bez ohledu na to, kdo bude v čele sjednocené Evropy, která strana a který politik bude v čele Anglie, Francie, Německa nebo Itálie. Pro ně je nyní nejdůležitější dosáhnout porážky Ruska a získat příležitost vyplenit jeho bohatství po porážce pod klasickým heslem "Běda poraženým!".

To znamená, že základem protiruského kurzu jsou ekonomické zájmy a válka o zdroje?

Ano, to platí jak v ekonomice, tak v politice. Vše je zde propojeno do jednoho celku. Renta hegemona je opravdu založena ekonomicky? Ano, jistěže jde o ekonomické zájmy. Jenže abyste získali rentu hegemona, musíte být vítězným politickým vůdcem nebo jedním z politických vůdců tohoto vítězného světa.

Tvrzení, že pro Evropu je kolaps Ruska životně důležitý, to není výmysl. Tato teze je formulována v důležitých oficiálních dokumentech Evropské unie. Tam je jasně napsáno, že současný konflikt s Ruskem kvůli Ukrajině je pro Evropu existenční záležitost. To znamená, že otázka stojí jako Hamlet: "Být či nebýt". Opakuji, není to výmysl politologů. Mají to černé na bílém ve všech oficiálních dokumentech a v projevech předních politiků je to jasně zaznamenáno.

S čím to souvisí? S tím, co je v Evropě dobře pochopeno: v současných geopolitických podmínkách dokonce ani velké státy jako Německo, Francie nebo Itálie samy nejsou schopny hrát vážnou roli. Nemohou si zajistit tu zmíněnou imperiální rentu vítěze.

A nezapomínejme, že to byla stará Evropa (Spojené státy se k tomuto procesu připojily mnohem později, až po Druhé světové válce), která měla na talíři prakticky celý svět. Evropa byla tím hlavním hegemonem, který sbíral koloniální trofeje. A když náš prezident Putin mluví o konci čtyř století trvající hegemonie Západu nad celým světem, pak jde o hegemonii právě této Evropy. Před Druhou světovou válkou byla Evropa hlavním příjemcem koloniálních loupeží světa.

Po Druhé světové válce byla Evropa poražena a lví podíl získaly Spojené státy. Evropané si dobře uvědomují, že vrátit se na původní pozice nemohou ani Anglie, ani Francie, ani Německo. Chápou, že Evropa musí vystupovat jako jeden celek. Myšlenka evropské jednoty existovala v Evropě vždy po tisíciletí. Ale je tu jedna velmi důležitá věc: myšlenka evropské jednoty v moderní Evropě existuje. Jde o to, že Evropa může jen společnými silami zajistit pokračování zisků z imperiální renty. Jde o zachování životní úrovně a prosperity pro Evropany, mimo jiné. Jenže ke sjednocení takto myslící Evropy je třeba nějaká zásadní síla.

Kdysi to byli císaři Svaté říše římské, kteří dokázali ohněm a mečem sjednotit Římskou říši germánského národa. Pak to byl Napoleon a pak Hitler. V současné době neexistuje žádná imperiální nebo diktátorská síla. Ale Evropa, jak víme, se nyní sjednotila. Díky čemu? Díky "oslíkovi naloženému zlatem". Evropa si tuto jednotu koupila tím, že ji financovala.

Kde se vzaly od Evropy v devadesátých letech až do počátku roku 2000 prostředky na zaplacení této evropské jednoty? Tyto prostředky jsou přece sovětským dědictvím. Četl jsem všelijaké komentáře, kde se hodně diskutuje o tom, že Evropa převzala dědictví SSSR. Jenže tam prý byla samá chudoba, no víte, ti chudí Rusové... atd. Takže rozpad Sovětského svazu dal staré Evropě, velkým evropským národům obrovské trhy východní Evropy, Balkánu, a bývalého SSSR a dal Evropě obrovské množství zdrojů, nejen energetických. A dostali to za hubičku. Za tyto peníze byla zakoupena jednota Evropy.

Takže se už nebudou měnit korálky za zlato?

Přesně tak, a o tom je teď řeč. Není to tak, že by tam Rusko něco přestalo dodávat nebo se izolovalo. Od Putinova mnichovského projevu z roku 2007 s tím byl konec. Rusko jednoduše začalo požadovat rovnoprávnou spolupráci. Jenže to znamená, že toto území nevykrádáte, ale vzájemně spolu výhodně obchodujete. Pak se ptáme: Kde je imperiální renta? Ta jednoduše zmizela. A to znamená následující fakt: postupně, ale vytrvale bude klesat příliv zdrojů do Evropské unie. Příliv prostředků slábne. Na zaplacení této evropské jednoty tedy nebudou peníze. Opakuji znovu: jiná síla než peníze, která by donutila Evropu být jednotná, už prostě neexistuje.

Několikrát se také pokusili prosadit nejrůznější změny v Ústavě sjednocené Evropy, aby byl tento systém přísnější. Jenže to se nedaří, chybí centrální moc. Neexistuje taková mocenská a administrativní síla, jakou měl Hitler, Napoleon nebo císař Ota I. A peněz na to, abychom zaplatili za to, že se jednotlivé země vzdají suverenity, je stále méně. Pro Evropany se tak v podstatě stal darem osudu záměr Spojených států pod Bidenem, že je třeba zaútočit na Rusko strategicky.

A Evropané do toho nešli proto, že někdo zvedl telefon a mávl rukou. Naopak: s radostí se vrhli na uvalení sankcí proti Rusku a na ničení ekonomických vazeb. Zdá se, že s šílenou radostí sami sebe střílejí do nohy. Jistě chápali, že ekonomické vazby jim přinášejí velký užitek. Jenže poměr výhodnosti pro Evropany se bude snižovat, a nakonec se dostane na vzájemně přijatelnou rovinu. Jenže to je pro ně nepřijatelné. Takže se vzájemně ujišťují, že po kolapsu Ruska, si přijdou na své, jako tomu bylo po kolapsu Sovětského svazu.

Tak dobře, logika Evropanů je pochopitelná. Ale jsou schopni dosáhnout toho, co chtějí? Jinými slovy, jsou schopni nás porazit, aby znovu vydělali?

A právě tady nastal problém: oni byli si jisti, že se Rusko zhroutí. Pamatujete si slavnou větu Merkelové: "Putin není na správné straně dějin"? Vnímali Rusko jako "domeček z karet", jako "benzínku s jadernými raketami" a tak dále. A najednou se ukazuje, že Rusko se nezhroutí.

Na rozdíl od Spojených států utrpěli v EU obrovské ekonomické ztráty v důsledku hybridní války proti Rusku. Hodně ztratili, opravdu hodně, škody ekonomické jsou vážné. Vazby jsou přerušeny, ale Rusko se nehroutí. A co je čeká? Ocitli se u rozbitého koryta s celkem neradostnou vyhlídkou. Ekonomické možnosti Evropské unie a jejích lídrů se budou rychle zužovat. To znamená rozpad Evropské unie. Všechny tyto země nemají šanci na to, aby někde sehnali rentu hegemona.

Připomínám, že Francie měla zhruba 20% svých příjmů z koloniálního vykrádání afrických zemí někdy na počátku roku 2000. To je hodně, jak jistě souhlasíte. A teď vidíme, že Francii ženou z této Afriky odevšad ven. A uvědomují si, že sami s tím nic nezmůžou. A k zajištění vojensky podporované celistvosti sjednocené Evropy s téměř 500 miliony obyvatel a s objemem HDP druhým nebo třetím na světě, k tomu jsou zapotřebí zdroje. A pak bude všechno ve vatě. Jenže k tomu je třeba porazit Rusko. A co jim zbývá: přiznat, že "chybička se vloudila" a vystoupit z historické arény? Nebo se seberou a znovu se pokusí zatlačit na Rusko? No ano, za tři roky se to nepovedlo. Ale třeba v roce 2027, 2028, 2029 se Rusko jistě zhroutí.

Proto je pro ně životně důležité pokračování konfliktu na území Ukrajiny. Sami se do boje nehrnou. Ti, kteří tam chtějí bojovat, přece na frontě nejsou. Ti dobře chápou, jak pro ně může přímý vojenský střet skončit. Ale jsou zahnáni do kouta: buď strategická porážka Ruska, nebo strategická porážka Evropy jako celku. Právě proto tuto věc označili za existenční záležitost.

Velkým nebezpečím této situace je, že pokračování konfliktu na Ukrajině vyžaduje neustálou eskalaci. Jenže to je opravdu obtížné manipulovat on-line. A tato eskalace se může vymknout kontrole a vést k horké válce již ne s Kyjevským režimem, ale s Evropou.

Za druhé, ve světě existují síly, které mají zájem, aby Evropa vstoupila do skutečné války s Ruskem, aby se Evropané i Rusové navzájem vyhladili. Je tato síla opravdu k dispozici?

Myslím, že ano. Například USA jistě mají zájem na tomto řešení.

Přesně tak. Je to případ USA a Velké Británie, která sice patří do Evropy, ale stojí trochu bokem. A ta má svůj mocenský zájem. Na jedné straně platí, že Evropa prostě potřebuje strategickou porážku Ruska. Ale na druhé straně jsou zde síly, které mají zájem, aby Evropa vstoupila do přímé války s Ruskem. Je to extrémně výbušná směs. Pravděpodobnost skutečné velké války s Evropou je tedy nyní někde kolem 50 %. Jestliže ještě před deseti lety to bylo vnímáno jako naprosto nevědecká fikce, nyní je to již realita. To je třeba pochopit.

Co v této situaci máme dělat? Jít do této konfrontace, nebo je třeba udělat nějaké zásadní kroky, třeba i vojenský plán, aby se tito lidé zastavili? Jak se z té pasti dostat?

Jsme v tomto ohledu ve velmi těžké situaci, dokonce ve velmi nebezpečné situaci. Jak se říká, vrtět psem je hodně těžká věc. Druhá strana drží pohromadě. A my jednáme prakticky jen s těmi, kteří mají zájem situaci vyostřit. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že Evropané začali v posledních letech tak vyskakovat jen proto, že od nás nikdy nedostali skutečně ráznou odpověď. Rusko přijímalo pouze odvetná opatření, a mimochodem velmi šetrně.

Všechny ekonomické škody, které Evropa utrpěla, získala ze svých činů nebo z akcí, které bylo Rusko nuceno podniknout jako reakci. Rusko za poslední tři roky v Evropě ani jednou přímo nezasáhlo. Nemyslím teď raketové a bombové útoky. Jiných příležitostí bylo více než dost.

Vzpomeňte si, jak po eskalačním schodišti kráčela Evropa: dodávala nejprve neletální zbraně, jak se vyjadřovali, pak smrtící, ale obranné, pak jen taktické, pak tanky, letadla, rakety dlouhého doletu... a pokaždé něco udělá a čeká: jaká bude odpověď Ruska? Pokud ze strany Ruska přicházejí jen protestní noty a výkřiky typu Kagana: "Hodíme jadernou bombou na Londýn nebo na Polsko", pak chápou, že je možné udělat další krok, pak další a tak dále.

Naše plynovody explodují a jejich jsou v pořádku. Odpověď zní: "A co hodit na ně jadernou bombu?" Všichni tam v EU vědí, že je to nesmysl. A tak stoupali po eskalačním schodišti a dostali se až na samou hranici. Začali ztrácet strach z Ruska, což je to nejhorší.

Vrátit strach Evropanům je jednou z podmínek pro zajištění míru. Ale jak to udělat, aby nedošlo k narušení horké fáze války s Evropou? To je složitá otázka. Na jedné straně je třeba, aby pochopili, k čemu může vést jejich kurz. Tím znovu dostanou strach. A na druhé straně je nesmíme natlačit do horkého konfliktu. V tom je umění státníků. Tady nefunguje princip "kdybych já byl ředitel, tak by to bylo jinak" .

Tuto odpovědnost a povinnost nese nejvyšší vedení země. Doufejme, že se jim to podaří. Ale je třeba si uvědomit jedno: prázdnými hrozbami jaderných úderů na způsob kaganovštiny Evropu nevyděsíme.

Strach je zárukou míru. Připomínám jeden příklad. Když byly poprvé zavedeny sankce, v německém parlamentu obhajovala zavedení sankcí Merkelová, tehdejší kancléřka. Poslankyně Bundestagu, Sarah Wagenknechtová, vůdkyně jedné z německých opozičních stran, na ni křičela: "Zbláznila jste se? Zapomněli jste, kdo zničil Berlín?"

V mnohém zapomněli, k čemu vede konflikt s Ruskem. Tento strach po celá desetiletí zajišťoval mír. Předpokládám pobouření části veřejnosti. Jak je to možné? Strach je hrůza, sázíme na dobré vztahy! Ne, jen strach zajistí mír v Evropě. Láska a přátelství jsou samozřejmě dobré, ale je třeba vsadit na strach. Jen strach zajistí mír v Evropě.

Teprve až budou vědět, že další eskalační krok pro ně bude mít nepřijatelné důsledky, zastaví se. Opakuji znovu, že jaderný úder na nějaké polské nebo jiné město absolutně nepatří k těmto prostředkům. Evropané to berou to jako blaf, za kterým nic nestojí. A američtí "jestřábi" už dlouho sní o "omezené jaderné válce" v Evropě.
--
Rozhovor vedl Sergej Valčenko. Článek pod názvem
«Европа потеряла страх»: названа причина антироссийского курса Старого Света vyšel na webu "Politický kaleidoskop" dne 26. září 2025. Životopis Igora Sergejeviše Šiskina (nar. 1959) najdete na ruské wikipedii.