S respektem
Tento text nevzniká z potřeby s někým se přít, natož někoho vyvracet. K levici, zůstala-li jakákoliv, cítím respekt – intelektuální i lidský. Respekt k předkům i současným upřímným hledačům „cesty levice“. Sdílím s nimi zájem o budoucnost společnosti, obavu o její soudržnost i potřebu hledat rámce, které dávají smysl v časech zjevného zrychlení, únavy a narůstajícího chaosu. Přesto mám pocit, že se v jedné podstatné věci rozcházíme – nikoli v cíli, ale v mapě.
Stále častěji se totiž setkávám s interpretací současnosti, která předpokládá, že klíčovým konfliktem nadcházejících let zůstane – nebo se znovu stane – střet levice a pravice. Jako by šlo o osu, kolem níž se dějiny znovu a znovu přirozeně otáčejí. Jako by stačilo tuto osu znovu „oživit“, správně pojmenovat její póly a vrátit jí obsah, který se prý jen dočasně vyprázdnil. Právě zde si však nejsem jistý, zda nejde spíše o setrvačnost myšlení než o popis reality.
Nemyslím to ironicky ani povýšeně. I já jsem v tomto jazyce vyrostl. Levice a pravice byly po dlouhá desetiletí skutečnými nositeli idejí, konfliktů i obětí. Byly schopny mobilizovat, inspirovat, rozdělovat i spojovat. Měly své hrdiny, své zrádce, své mučedníky. Byly to živé ideologické světy, nikoli jen nálepky. Jenže dějiny znají okamžiky, kdy se i ty nejvášnivější konflikty promění v relikvie. Ne proto, že by byly „vyřešeny“, ale proto, že přestanou odpovídat na otázky, které si lidé kladou teď. Spor husitů s katolíky byl ve své době existenciální. Dnes je předmětem učebnic, muzeí a kulturní paměti. Už ale nikoho skutečně neorganizuje. Možná – a zdůrazňuji slovo možná – se něco podobného stalo i se sporem levice a pravice. Ne nutně s hodnotami, které kdysi nesly, ale s jejich schopností strukturovat současný svět.
Tento text proto není manifestem, ale pokusem. Pokusem dívat se na přítomnost a budoucnost pokud možno bez nostalgie, bez ideologických přání, bez touhy „aby něco bylo jako dřív“, prostě bez „přání, které je otcem myšlenky“. S vědomím, že se mohu mýlit. S vědomím, že se zcela oprostit od vlastních nadějí a obav nelze. Ale také s přesvědčením, že bez této snahy se žádná poctivá vize budoucnosti hledat nedá.
Relikvie ideologických válek
Dějiny nejsou jen sledem vítězství a porážek. Jsou také hřbitovem sporů, které kdysi rozhodovaly o životě a smrti, a dnes už nedokážou rozhodnout ani o smyslu politického programu. Ne proto, že by byly směšné či malicherné, ale proto, že svět, který je zplodil, zmizel.
Spor husitů s katolíky byl ve své době skutečně existenciální. Nešlo o teologické nuance, ale o pojetí pravdy, autority a oběti. Tento konflikt formoval celé generace, utvářel společenské struktury i osobní identity. Přesto dnes už nikoho skutečně „k bitvě“ nemotivuje. Nevede politiku, neurčuje sociální aliance, nerozděluje společnost na nesmiřitelné tábory. Stal se součástí kulturní paměti, nikoli živé reality.
Podobný osud může – a možná už musel – potkat i spor levice a pravice. Po dlouhou dobu šlo o střet dvou legitimních vizí společnosti: solidarity proti individuálnímu zájmu, rovnosti proti hierarchii, společného dobra proti maximalizaci osobního prospěchu. Tento konflikt měl své hrdiny, své oběti i své tragédie. Nebyl umělý. Byl skutečný. Jenže skutečnost, že byl skutečný, ještě neznamená, že je skutečný stále. Dnes se stále častěji setkáváme s tím, že jazyk levice a pravice přežívá, zatímco obsah, který měl nést, se vytrácí. Pojmy zůstávají, ale přestávají vysvětlovat. Slouží spíše k identifikaci „našich“ a „cizích“ než k porozumění světu. Ideologické tábory se udržují setrvačností, nikoli vnitřní přesvědčivostí.
Relikvie mají zvláštní vlastnost: vzbuzují úctu i vášeň, ale už nemají schopnost měnit realitu. Lze se o ně přít, lze je bránit, lze je vystavovat – ale nelze jimi žít. Právě v tom spočívá jejich nebezpečí. Nabízejí pocit smyslu tam, kde už smysl nevytvářejí. Možná proto dnes pozorujeme paradoxní jev: Čím méně jsou ideologické spory schopny řešit skutečné problémy, tím hlasitěji se o ně bojuje. Jako by se opakováním starých bitev dalo oddálit přiznání, že svět se posunul jinam – do prostoru, který tyto mapy nepokrývají.
Možná jsme dnes v bodě, kdy je potřeba rozlišit mezi tím, co považujeme za správné, a jazykem, kterým jsme to po generace popisovali. Hodnoty jako solidarita, spravedlnost nebo odpovědnost nejsou překonané. Překonaný může být pouze způsob, jakým jsme si zvykli je balit do starých ideologických škatulek. Když se tyto škatulky používají příliš dlouho, přestanou sloužit. Místo aby pomáhaly porozumět světu, začnou ho příliš zjednodušovat, zkreslovat – a nakonec dusit i to, co v nich mělo být chráněno.
Telefon, počítač, umělá inteligence
Existují okamžiky, kdy se společnost nerozhoduje mezi „dobrým“ a „špatným“, ale mezi přijetím reality a bojem proti ní. Umělá inteligence je dnes často líčena jako morální dilema. Přijmout, nebo odmítnout. Jenže v tomto smyslu už žádné dilema neexistuje. Když se na přelomu 19. a 20. století začal šířit telefon, nebylo to také přijímáno jen s nadšením. Lidé oprávněně namítali, že osobní setkání je nenahraditelné, že psaný dopis má větší váhu než krátký hovor, že vzdálenost má svůj smysl. Měli pravdu. Přesto se boj proti telefonům stal slepou uličkou. Ne proto, že by byl hloupý, ale proto, že svět se vydal jinam. Dnes už nikoho nenapadne vést kulturní boj proti telefonování. Lidé se mohou rozhodnout, že ho budou používat méně, nebo vůbec. To je jejich osobní volba. Není to ale civilizační strategie.
S umělou inteligencí je to podobné. Lze ji odmítat, lze ji bojkotovat, lze se před ní uzavírat. Tyto postoje mohou mít osobní, etické nebo existenciální důvody. Jsou legitimní. Nejsou však odpovědí společnosti jako celku. Zříkat se práce s umělou inteligencí je asi stejně smysluplné, jako se po vynálezu počítače zříkat práce s počítačem. Neznamená to, že bychom měli AI nekriticky obdivovat nebo jí svěřovat rozhodování o lidském životě. Znamená to pouze, že se s ní musíme naučit zacházet. Jiná možnost neexistuje.
Každá taková změna s sebou nese ztrátu. Něco se vytrácí – pomalost, osobní kontakt, hloubka soustředění. To není banalita a nemá se to bagatelizovat. Jenže ztráta sama o sobě ještě není argumentem proti realitě. Civilizace se vždy vyvíjela právě tímto bolestným způsobem: Něco obětovala, aby vůbec mohla pokračovat. Možná právě proto je dnes tak lákavé bojovat staré ideologické války. Jsou srozumitelné. Mají jasné nepřátele, známé pojmy a osvědčené emoce. Naproti tomu nové skutečnosti – technologické, ekonomické i mocenské – nás nutí učit se znovu myslet. A to je vždy nepohodlné.
Boj proti umělé inteligenci proto často nepůsobí jako obrana lidskosti, ale jako strach z učení se novému světu. Podobně jako boj za návrat starých ideologických schémat může být spíše únikem před přiznáním, že se změnily samotné podmínky hry.
Zrada shora
Dějiny nesobeckých idejí mají jednu nepříjemnou vlastnost: Téměř vždy narážejí na své vlastní elity. Ne proto, že by lidé byli ze své podstaty špatní, ale proto, že moc a pohodlí mají tendenci měnit priority rychleji než ideály.
Husitské hnutí nebylo poraženo zvenčí. Jeho konec nepřišel v podobě drtivé cizí invaze, ale jako vnitřní zrada. Elity, které z hnutí vyrostly, se v rozhodující chvíli rozhodly pro klid, majetek a jistotu. U Lipan neprohrála víra, ale odvaha nést její důsledky. Košile se ukázala bližší než kabát.
Podobný vzorec se opakuje i později. Národní obrození neslo v sobě silný sociální potenciál – myšlenku, že národ není jen jazyk a kultura, ale také sdílená odpovědnost. Místo skutečného národního, případně multinárodního sociálního státu však značná část elit hleděla především na to, jak vydělat. Jak vydělat na válce. Jak vydělat po válce. Jak se chytře zařídit v nových poměrech.
První světová válka nebyla jen katastrofou, ale i příležitostí. Stejně jako poválečné období. A podobně tomu bylo i po válce druhé, kdy vedle velkých slov o obnově, spravedlnosti a nové společnosti bujel černý obchod, kšefty, protekce a drobná i větší přivlastnění. Nešlo o výjimky. Šlo o systémové chování.
Vznešené řeči se totiž dají pronášet relativně snadno. Vznešené činy jsou podstatně dražší. Vyžadují osobní oběť, schopnost vzdát se výhod, někdy i ochotu riskovat. A právě tady se opakovaně ukazuje slabé místo nesobeckých ideologií: Jejich elity často chtějí spravovat ideál, ale už nechtějí žít jeho cenu.
Levice v tomto smyslu neměla jen odpůrce. Měla – a má – především problém sama se sebou. Jakmile se její představitelé usadili, jakmile získali postavení, majetek a sociální jistoty, začala se původní morální náročnost vytrácet. Solidarita se změnila v rétoriku, spravedlnost v administrativu a odpovědnost v prázdné slovo.
Nejde o to, že by pravice byla morálně lepší. Jde o něco prostšího: pravice neměla co zradit. Její ideál individuálního prospěchu je vnitřně konzistentní. Když někdo sleduje především vlastní zájem, neporušuje tím žádný slib – jen ho otevřeně naplňuje. Právě proto zrada vždy bolí víc tam, kde existoval ideál společného dobra.
Tento vzorec není morálním soudem nad dějinami. Je spíše varováním. Ukazuje, že nesobecké ideje nejsou poráženy jen silou protivníků, ale velmi často únavou vlastních elit. V okamžiku, kdy se z ideálu stane kariéra a z odpovědnosti pozice, začíná proces rozkladu. Možná i proto dnes tolik lidí mluví o zradě, aniž by byli schopni přesně říct, kdy k ní došlo. Ona totiž nepřichází jedním dramatickým gestem. Přichází potichu. Ve chvíli, kdy se ještě mluví správně, ale už se jedná jinak.
Císař pán a příslib jistoty
Lidé po staletí vzhlížejí k mocným postavám s nadějí, že z jejich síly něco „ukápne“ i na ně. Ne nutně spravedlnost. Spíše výhoda. Ne svoboda. Spíše jistota. Myšlenka, že stačí být „na správné straně“, držet se správného vůdce, správné víry nebo správné ideologie – a svět se o člověka nějak postará. Tento vzorec je starý jako lidstvo samo. Císař pán, král, vůdce, generální tajemník či prezident nejsou jen politické figury. Jsou projekční plochou. Slíbí pořádek. Slíbí velikost. Slíbí, že „my“ budeme patřit k vítězům.
A lidé tomu chtějí věřit.
Víra v to, že bohatství a výhody „stečou shora dolů“, se objevuje v různých podobách znovu a znovu. Jednou má podobu říše, jindy strany, jindy trhu. Vždy však stojí na stejné naději, totiž že moc nahoře zajistí klid dole – alespoň pro ty, kteří se přihlásí včas.
Proto tolik lidí nehledá spravedlnost, ale příslušnost. Nehledá svobodu, ale ochranu. Nehledá rovnost, ale výhodu.
Dějiny jsou plné sporů, které dnes působí absurdně, a přesto byly vedeny s fanatickou vážností. Věříš v proroka? Pak jsi náš. Nevěříš? Pak jsi nepřítel. Věříš, že v hostii je tělo, krev, svaly a kosti Krista? Pak patříš do společenství. Nevěříš? Pak si zasloužíš smrt. Věříš ve vedoucí úlohu strany? Jsi náš člověk. Pochybuješ? Pak ohrožuješ celek.
Tyto konflikty nebyly ve své době iracionální. Byly existenční. Šlo v nich o jistotu, přežití a postavení ve světě, který byl nejistý a nebezpečný. Víra – ať už náboženská, politická či ideologická – nabízela jednoduchou orientaci. Kdo je uvnitř, je chráněn. Kdo je venku, je ohrožen.
V tomto světle nepůsobí spor levice a pravice jako výjimečný. Spíše jako další článek dlouhého řetězce soubojů, v nichž se bojuje o to, kdo bude „náš“ a kdo „cizí“. Kdo bude mít přístup k výhodám a kdo ponese náklady. Možná se však skutečný konflikt už dávno posunul jinam. Ne mezi levici a pravici, ale mezi úspěšné a neúspěšné – měřeno především ekonomicky. Mezi těmi, kdo se dokázali přizpůsobit novým podmínkám, a těmi, kdo zůstali stranou.
V tomto smyslu není vzestup Číny otázkou komunistické ideologie. Čína neuspěla proto, že by svět přesvědčila o marxismu. Uspěla proto, že nabídla funkční model organizace společnosti, který – alespoň po určitou dobu – zvýšil životní úroveň velké části obyvatelstva. Vsadila pragmaticky na prospěšnost celku, nikoli na čistotu ideologie.
Podobně kdysi zvítězil kapitalismus nad feudalismem. Ne proto, že by byl morálně dokonalejší, ale proto, že otevřel prostor většímu počtu lidí. Nabídl šanci nejen aristokratům, ale i měšťanům, podnikatelům, řemeslníkům. Z hlediska dějin to byl posun směrem k širší účasti – a tedy k větší stabilitě.
Lidé totiž nakonec nehodnotí systémy podle slov, ale podle výsledků. Podle toho, zda se v nich dá žít, pracovat, vychovávat děti a doufat, že příští generace na tom nebude hůř. Ideologie, které tuto základní potřebu nenaplňují, se dříve či později vyprázdní – bez ohledu na to, jak vznešené mají názvy. A právě proto není důvod se domnívat, že spor levice a pravice má nějaké výsadní postavení v dějinách. Možná je to jen další kapitola v dlouhém příběhu lidské touhy po jistotě, výhodě a příslušnosti. Příběhu, který se stále znovu převléká do jiných slov, ale jeho podstata zůstává stejná.
Nejsme chytřejší než naši předci. Jen bojujeme jiné války.
Přechod od jistoty k nutnosti
Právě tato lidská touha po jistotě, výhodě a příslušnosti vysvětluje, proč se staré ideologické souboje tak houževnatě vracejí. Nabízejí jednoduché rozdělení světa, jasné role a pocit, že stačí být „na správné straně“. Dokud tento mechanismus funguje, dokud ještě něco ukapává shora dolů, dokud lze přežít bez skutečné změny, není důvod riskovat víc.
Jenže právě tady se kruh uzavírá. Jakmile se výhody zúží, jakmile jistota přestane být dostupná většině a příslušnost přestane chránit, začíná se lámat i víra ve staré rámce. To, co dříve stačilo jako identita, přestane stačit jako strategie přežití. A tehdy se znovu otevře otázka, kterou lze donekonečna odkládat, ale nelze jí uniknout: Co jsme ochotni obětovat, když už nestačí jen patřit?
V tomto bodě se lidské dějiny lámou nejčastěji. Ne v debatách, ne v programech, ale ve chvíli, kdy se ukáže, že sobectví – osobní i kolektivní – přestalo fungovat. A právě tam, nikoli dříve, se rodí nesobecké ideje s reálnou váhou.
Nesobecká ideologie se nerodí v bezpečí
Nesobecké ideje mají jednu nepohodlnou vlastnost: nevznikají v klidu, blahobytu ani v intelektuálních debatách vedených z bezpečné vzdálenosti. Nerodí se v době, kdy ještě existuje dost prostoru „nějak to zařídit“, „nějak se přizpůsobit“, „nějak to obejít“. V takových časech má sobectví stále šanci fungovat. Dokud lze přežít na úkor druhých, většina lidí – a zejména elit – tuto možnost využije. Ne z nutnosti, ale z pohodlí. Ne ze zla, ale z lidské slabosti. Právě proto se skutečně nesobecké ideologie objevují až ve chvíli, kdy sobectví přestane být životaschopnou strategií.
Historie to ukazuje opakovaně. Velké morální zlomy nepřicházejí před katastrofou, ale až po ní. A přicházejí tehdy, když se ukáže, že individuální vychytralost, hromadění výhod a osobní zajištění selhaly jako odpověď na realitu. „Stalingrad“ zde není jen historickým místem. Je to symbol. Symbol bodu, v němž se rozpadnou iluze. Bod, kdy už není možné věřit, že se někdo „nějak zachrání sám“. Bod, kdy se buď obnoví vědomí společného osudu, nebo se společnost rozpadne úplně. Právě až po takových zkušenostech se rodí ideje, které mají skutečnou váhu. Ne proto, že by byly krásné nebo morálně vznešené, ale proto, že jsou nutné. Protože odpovídají na otázku přežití, nikoli na otázku identity.
To je také důvod, proč jsou pokusy o „oživení“ nesobeckých ideologií v době relativního komfortu tak často prázdné. Solidarita bez rizika je jen slovo. Spravedlnost bez oběti je jen administrativní procedura. Rovnost bez ochoty něco ztratit je jen slogan.
Možná proto dnes tolik mluvíme o hodnotách, ale tak málo jsme ochotni nést jejich důsledky. Možná proto se ideologické debaty podobají spíše kulturním sporům než zápasu o smysl společného života. A možná proto se skutečná budoucnost nerýsuje tam, kde se vede nejhlasitější diskuse, ale tam, kde se hromadí napětí, únava a pocit, že staré způsoby už nefungují.
To ovšem neznamená, že bychom měli katastrofu vyhlížet nebo si ji přát. Znamená to jen, že bez zkušenosti selhání se lidé jen zřídka vzdávají výhod, které jim systém nabízí. Nesobeckost se málokdy rodí z morální převahy. Častěji se rodí z poznání, že jiná cesta už není. Bude-li tedy nějaké „po“, nevzejde z návratu ke starým ideologickým schématům. Nevzejde z levice ani z pravice v jejich dosavadní podobě. Vzejde – pokud vůbec – z nutnosti znovu definovat, co znamená „my“, v situaci, kdy „já“ přestalo stačit.
A to je bod, kde končí všechny pohodlné debaty a začíná skutečné rozhodování.
Bude-li nějaké „po“
Možná se ptáme špatně, když hledáme, jaká ideologie přijde po levici a pravici. Možná žádná nepřijde. Možná nepřijde nic, co by se dalo pojmenovat, institucionalizovat a vyučovat. Dějiny ostatně neznají povinnost nabídnout náhradu pokaždé, když se něco vyčerpá. „Po“ nemusí znamenat nový směr. Může znamenat jen konec iluzí.
Pokud nějaké „po“ nastane, pak pravděpodobně nevzejde z programových dokumentů ani z návratu k velkým slovům. Vzejde z nutnosti. Z tlaku reality, která už nepřipustí, aby si každý hleděl jen svého, a zároveň už nebude věřit těm, kdo slibují spásu shora. Bude to „po“, v němž se znovu otevře otázka odpovědnosti – ne jako morální póza, ale jako podmínka přežití.
To „po“ možná nebude spravedlivé. Možná nebude ani příjemné. Možná bude krátké a křehké. Ale pokud vznikne, pak spíše navzdory našim představám než díky nim. Spíše z prožitku selhání než z vítězství nějaké myšlenky. Neznamená to rezignaci. Znamená to střízlivost. Opuštění víry, že dějiny se dají řídit podle přání, a přijetí skutečnosti, že se často pohybují podle nutnosti. Neznamená to vzdát se hodnot, ale přestat věřit, že je stačí vyslovit.
Možná právě to je dnes maximum, které si můžeme dovolit: Nehledat útěchu ve starých soubojích, neslibovat si návrat ztraceného světa, nepředstírat, že víme, kam přesně směřujeme. Jen se pokusit dívat se na realitu bez iluzí – a připustit, že skutečné rozhodování teprve přijde.
Bude-li nějaké „po“, nebude to návrat. Bude to začátek bez záruk. A možná právě tím bude pravdivější než všechny velké ideologie, které jsme zatím poznali.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!