Nejprve přijde slovo.
Pak nálepka.
A nakonec nová realita.
Moderní konflikty nezačínají výstřelem, ale jazykovou reformou. Nejprve se přejmenuje svět. A teprve potom se s ním začne zacházet podle nových názvů. Dva pojmy jsou v tomhle směru učebnicové: „stínová flotila“ a „sankce“. Znějí nevinně. Úředně. Skoro nudně. O to lépe fungují.
Stínová flotila
Jak z tankeru udělat zločince bez soudu
Na moři pluje tanker. Má trup, motor, posádku, náklad. Neveze zbraně. Nepluje potají, nepluje pod černou vlajkou, neútočí. Převáží ropu. Přesně totéž, co dělají desítky jiných tankerů každý den.
Ještě včera to byl obchod. Dnes je to stín.
„Stínová flotila“ je výraz, který má udělat jednu věc: Odebrat legitimitu bez důkazů. Jakmile je něco „stínové“, už se to nemusí vysvětlovat. Stín se netoleruje. Stín se likviduje. Technický rozdíl mezi běžným tankerem a „stínovým“? Žádný. Právní rozdíl? Také žádný – alespoň ne v mezinárodním právu. Skutečný rozdíl je čistě ideologický:
Pluješ podle našich pravidel?
Pluješ v našem proudu?
Jsi v pořádku.
Pluješ mimo ně?
Pluješ mimo náš proud?
Jsi stín.
Kdysi se tomu říkalo námořní blokáda. Dnes stínová flotila. Slovo se změnilo. Princip zůstal: Neposlušný obchodník je hrozbou. Mávnutím kouzelného proutku je najednou obchodník „stínový“. Co se změnilo?
Ne loď.
Ne posádka.
Ne náklad.
Změnil se slovník.
„Stínová flotila“ není technický pojem. Je to morální nálepka. Má vyvolat dojem:
- nelegálnosti,
- spiknutí,
- temné zóny mimo civilizaci,
- něčeho, co by se nemělo tolerovat.
Jenže skutečný rozdíl mezi „normálním“ tankerem a „stínovým“ je prostý a banální: Jeden obchoduje v rámci sankčního režimu Západu. Druhý mimo něj. To je vše.
Žádné mezinárodní právo nebylo porušeno. Žádné pirátství. Žádná pašerácká flotila. Pouze odmítnutí uznat cizí jurisdikci.
Historicky a korektně bychom takové lodě nazývali jinak:
– neutrální,
– neregulované,
– mimo blokádu.
Ale dnešní jazyk si vystačí s jedním slovem: Stínová. Protože stín je podezřelý. A podezřelý si nezaslouží obhajobu.
Kdysi se podobně mluvilo o „kacířích“, „pirátech“ nebo „nepřátelských kupcích“. Vždy šlo o totéž: Ekonomickou neposlušnost převlečenou za morální hrozbu. Stejný jazykový trik se používá i jinde. Třeba u slova, které zní ještě slušněji než „stín“.
Sankce...
...aneb Obléhání, které si hraje na etiku
Slovo sankce má jednu velkou výhodu: Nezní jako válka. Zní jako paragraf. Jako kancelář. Jako rozhodnutí v náležitém obleku a kravatě.
Ve skutečnosti jde o ekonomické a vojenské obléhání – jen bez katapultů. Obléhání se kdysi přiznávalo. Sankce se dnes vydávají za morální čin.
Slovo „sankce“ má zakrýt skutečnost, že jde o:
- ekonomickou válku,
- loupež
- kolektivní trest,
- nátlak bez vyhlášení války.
Je to válka, která se nepočítá do statistik padlých, ale do statistik chudoby, inflace a rozpadu společnosti. A hlavně: Sankce nejsou neutrální právní nástroj. Jsou to zbraně moci používané těmi, kdo si mohou dovolit vyhlásit blokádu, aniž by ji sami pocítili.
Středověké město:
- zavřené brány;
- přerušené zásobování;
- hlad;
- tlak na obyvatelstvo.
Moderní stát:
- zablokované účty;
- zákaz obchodu;
- kolaps měny;
- tlak na obyvatelstvo.
Rozdíl?
Dnes se tomu tleská a vydává se to za vzor morálky. Kdo porušuje námi vyhlášené sankce, je prý nemorální. Sankce jsou vlastně válkou, která:
- se nevyhlašuje,
- nenese odpovědnost,
- a nikdy za nic nemůže.
Když sankce zabijí ekonomiku, je to „tlak“.
Když zabíjejí nemocné a slabé, je to „vedlejší efekt“.
Když zničí společnost, je to „vina (sankcionovaného) režimu“.
Obléhání alespoň přiznávalo, že jde o násilí. Sankce se tváří jako vtělená ctnost.
Slovo jako zbraň
Jazyk jako předvoj armády
Nejdřív přijde slovo.
Až potom nová realita.
Nejdřív:
- stínová flotila;
- sankční režim;
- izolace.
A teprve potom:
- konfiskace;
- nátlak;
- eskalace.
Jazyk připravuje půdu. Zbavuje empatie. Normalizuje konflikt.
Když se z obchodu stane „stín“, když se z obléhání stane „sankce“, pak už není třeba vysvětlovat. Stačí opakovat.
Nejlepší zbraně jsou ty, které znějí slušně
__Kdo ovládá slovník, nemusí vysvětlovat činy.
Kdo přijme pojmy, přijme i jejich důsledky.__
A tak dnes žijeme ve světě, kde:
- obchod je stín;
- válka je sankce;,
- jazyk je předvoj.
Nejtišší zbraně jsou vždy ty nejúčinnější. Nejnebezpečnější války nejsou ty, které začnou výstřelem, ale ty, které začnou slovníkem. Protože jakmile přijmeme cizí pojmy, přijmeme i cizí logiku. A pak už se jen divíme, že svět vypadá přesně tak, jak byl popsán.
Kdo vlastně sankce vyhlašuje?
A kdo rozhodl, že jeden tanker je „náš“ a druhý „stínový“?
Když se řekne sankce, zní to, jako by je vyhlašoval někdo konkrétní, oprávněný, nejlépe nezpochybnitelný. Něco jako soud. Nebo Rada moudrých. Nebo alespoň mezinárodní instituce s razítkem a pečetí. Jenže tady přichází první nepříjemná otázka: Kdo přesně ty sankce vyhlašuje?
- Mezinárodní soud? → Ne.
- OSN jako celek? → Ve většině případů ne.
- Jednotné „mezinárodní společenství“? → To neexistuje ani jako právní subjekt.
Sankce dnes zpravidla vyhlašuje úzká skupina států, které samy sebe označují jako Západ. A tím je otázka ještě nepříjemnější:
Kdo je vlastně ten Západ?
Západ jako pojem a nikoliv instituce
Západ není:
- stát;
- federace;
- soud;
- ani volený orgán planety.
Západ je politicko-ekonomická aliance, která:
- má vojenskou sílu;
- kontroluje klíčové finanční infrastruktury;
- ovládá dominantní mediální narativ;
- a především: uděluje sama sobě právo pojmenovávat realitu.
Nikdo Západ k této roli nevolil. Nikdo mu ji právně nepřiznal. Západ si ji prostě vzal – a zvykl si, že mu to projde.
Kdo rozhoduje, že zrovna tahle loď je "legální"?
Tanker s ropou:
- splňuje mezinárodní námořní normy,
- pluje v mezinárodních vodách,
- není pirátský,
- není vojenský.
A přesto je jeden legální a druhý stínový. Proč? Protože:
- jeden je pojištěn „správnou“ pojišťovnou;
- obchoduje v „povolené“ měně;
- používá „schválený“ finanční kanál;
- a hlavně: respektuje sankce, které sám nevyhlásil.
To není právo. To je loajalita. „Stínová loď“ není loď mimo zákon. Je to loď mimo poslušnost.
Sankce jako soukromé právo moci
Ve skutečnosti sankce nefungují jako zákon, ale jako soukromý klub:
- dodržuješ naše pravidla? → máš přístup;
- nedodržuješ? → jsi vyloučen;
- a tvé vyloučení se označí za morální akt.
Je to svět, kde:
- pravidla neurčuje většina, nebo snad spravedlnost, ale ten, kdo kontroluje platební systémy;
- vina se neprokazuje, ale viník je označován;
- a trest se vydává za hodnotu.
Ptejme se, pokud:
- sankce nejsou rozhodnutím mezinárodního soudu;
- „stínová flotila“ není pojmem mezinárodního práva;
- a „Západ“ není formální autoritou;
pak zbývá otázka: Od kdy platí, že síla sama o sobě zakládá právo pojmenovávat svět?
A ještě jedna, tišší: Kolik lidí dnes přijímá tyto pojmy jen proto, že se opakují dostatečně často? aneb "stokrát opakovaná lež se stává pravdou?"
Kdopak to mluví jménem Západu?
Proč žádné konkrétní jméno neuslyšíme?
Otázka „kdo to vlastně rozhodl?“ je přirozená. Jenže v moderním systému moci je zároveň naivní. Protože odpověď zní: Nikdo konkrétní – a právě to je ten trik.
Neexistuje jeden muž v temné místnosti řídící svět.
Neexistuje žádná rodina ovládající zeměkouli.
Neexistuje žádná dynastie ovládající celý Západ.
Neexistuje žádný „centrální výbor Západu“.
Moc dneška funguje jinak: Je rozptýlená, rozpuštěná a vypuštěná do světa, bez tváře.
Jazyk bez mluvčího
Když média používají stejná slova – „stínová flotila“, „sankční režim“, „mezinárodní společenství“ – nepřebírají je od jednoho člověka.
Přebírají je z ekosystému, který:
– produkuje „expertní“ jazyk;
– odměňuje konformitu;
– a trestá vybočení ne zákazem, ale ztrátou přístupu.
Nikdo nikomu (většinou) nevolá: „Takto to budeš psát.“
Stačí, že:
- tiskové agentury používají stejnou terminologii;
- think-tanky dodávají „analýzy“;
- univerzity vychovávají experty v témže slovníku;
- a granty, odměny, pozvánky a prestiž tečou jedním směrem.
Výsledkem je jazyková gravitace. Slova padají stejným směrem, aniž by je někdo musel strkat.
Kdo tedy skutečně mluví?
Ne jednotlivec. Struktura. Konkrétně:
- finanční infrastruktura (platební systémy, pojištění, ratingy);
- bezpečnostní aliance (vojenské a zpravodajské rámce);
- mediální koncentrace (pár agentur, tisíce přepisovačů);
- expertní průmysl (think-tanky, poradci, „nezávislí analytici“);
- politická setrvačnost (nikdo nechce být první, kdo řekne: „Král je nahý.“)
Nikdo z nich sám o sobě nerozhoduje. Ale dohromady vytvářejí realitu, která rozhoduje za všechny.
Jak se přesvědčí občané? Nikoli propagandou v sovětském smyslu. Ale normalizací.
- Slovo se zopakuje.
- Objeví se ve „zpravodajství“, ne v komentáři.
- Zmizí alternativní pojmenování.
- A najednou už není co zpochybňovat.
Kdo by zpochybňoval „sankce“? Vždyť to zní jako právo.
Kdo by obhajoval „stínovou flotilu“? Vždyť to zní jako zločin.
A přesně tady jazyk vyhrál.
Proč neuslyšíme jména? Protože jména nejsou potřeba. Systém, který funguje jen skrze osobní spiknutí, je slabý. Systém, který funguje skrze jazyk, pobídky a kariéry, je téměř nezničitelný.
Nikdo nemusí hrát golf.
Nikdo nemusí brát drogy.
Nikdo nemusí být vydíraný.
Stačí:
- chtít zůstat „seriózní“;
- nevyčnívat;
- neztratit přístup k mikrofonu.
A svět se popíše sám.
Největší síla dnešní moci nespočívá v tom, že by někdo tajně rozhodoval, ale v tom, že většina lidí už ani nepovažuje za nutné ptát se, kdo rozhodl.
A kdo je to ten systém? Kdo je to ta struktura? Kdo rozhoduje?
Umělá inteligence, která nepotřebuje počítač
Proč se bojíme věcí, kterých se bát nemusíme a nebojíme se věcí, z kterých jde strach
Kdyby za dnešním světem stál jeden muž, bylo by to jednoduché. Stačilo by ho odstranit – a dějiny by si oddechly. Svět to ostatně zkusil mnohokrát:
- atentát v Sarajevu;
- zavražděný car;
- zastřelený prezident;
- odstraněný diktátor.
Výsledek byl téměř vždy stejný: Systém pokračoval dál. Často tvrději, chaotičtěji, krutěji. Protože skutečný problém nikdy nebyl konkrétní člověk.
Systém bez tváře
To, co dnes popisujeme slovy jako Západ, sankční režim, mezinárodní společenství nebo bezpečnostní zájmy, není spiknutí. Je to systém, který vznikl postupně, bez centrálního architekta – a právě proto je tak odolný. Je to něco, co jsme vytvořili sami, považovali za nástroj a postupně nad tím ztratili kontrolu. To zní povědomě. Ano.
Tohle je přesně definice umělé inteligence.
Veřejná debata dnes varuje: „Pozor na AI! Na ChatGPT! Na DeepSeek! Na algoritmy!“ Jenže skutečná nebezpečná umělá inteligence tu není v serverovnách. Je v institucích, procesech, pobídkách a jazyce. Je to inteligence:
- bez vědom;
- bez empatie;
- bez odpovědnosti;
- optimalizující sama sebe.
Nepřemýšlí, zda je něco správné. Optimalizuje:
- stabilitu;
- moc;
- tok peněz;
- kontrolu narativu.
A dělá to lépe než kterýkoli jednotlivec.
Jak tato „AI“ funguje? Nikdo jí nedává příkazy. Nikdo ji neřídí shora. Každý její uzel – politik, novinář, expert, úředník, člověk – jedná:
- racionálně;
- ve vlastním zájmu;
- podle pravidel, která nikdo explicitně nenapsal.
A výsledek?
Kolektivní chování, které je chladné a odolné vůči morálním otázkám. Přesně jako algoritmus.
Algoritmus
Slovo, které zní chytře, ale popisuje něco velmi obyčejného
Slovo algoritmus dnes zní hrozivě. Jako něco složitého, technického, nepochopitelného. Něco, čemu rozumí jen lidé v kravatách s titulem a notebookem. Ve skutečnosti je algoritmus úplně obyčejná věc. Algoritmus je prostě postup, podle kterého se dělá rozhodnutí.
Nic víc. Žádná magie. Žádný mozek z kovu. Algoritmus v běžném životě:
· Recept na bramboračku
→ to je algoritmus.
· Návod „když prší, vezmi si pláštěnku“
→ algoritmus.
· Pravidlo „když nemám peníze, nekupuji si nové boty“
→ algoritmus.
Všude tam platí: Když nastane situace A, udělej krok B a ignoruj ostatní možnosti. To je celé.
Proč je algoritmus silný? Algoritmus nepřemýšlí, jestli je něco hezké, spravedlivé nebo smutné. On prostě jede svou vyšlapanou cestou. Je mu jedno kdo trpí, kdo má pravdu, kdo lže. Zajímá ho jen: „Funguje to podle nastavených pravidel? Ano / Ne.“ A pokud ano – pokračuje. Algoritmus nemusí běžet na počítači. Může běžet:
- v úřadě;
- v redakci;
- v bance;
- ve vládě;
- v hlavách lidí.
Například: „Pokud někdo zpochybňuje sankce, je podezřelý.“ To je algoritmus. Jednoduchý. Velmi účinný.
Jak se z algoritmu stane past
Problém nastane, když:
- algoritmus nikdo už nekontroluje;
- nikdo se neptá, proč tam je;
- a nikdo si netroufne ho vypnout.
Pak se stane toto: Lidé vykonávají pravidla, ale nikdo za ně nenese odpovědnost, protože „tak to prostě chodí“. A to je okamžik, kdy se z nástroje stane pán. Algoritmus moci. Když se rozhodování změní v automatický postup a morálka z něj vypadne, vzniká umělá inteligence bez svědomí. A přesně tak dnes funguje:
- jazyk sankcí;
- jazyk „hodnot“;
- jazyk nepřítele a spojence.
Proč se to týká i „obyčejných lidí“? Protože algoritmus nevyžaduje zlé lidi, stačí lidé poslušní, opatrní a trochu unavení. A to nejsou hlupáci. To jsme my všichni.
Jednoduchý závěr
Algoritmus je dobrý sluha a špatný pán. A nejhorší algoritmus je ten, který si už ani neuvědomujeme, že ho vykonáváme.
Jazyk jako její rozhraní
Tato „umělá inteligence“ nemluví hlasem. Mluví slovy:
- stínová flotila;
- sankce;
- eskalace;
- hodnoty.
To nejsou neutrální pojmy. To jsou příkazy systému přeložené do lidské řeči. Jakmile je přijmeš, systém tě už nepotřebuje přesvědčovat. Začneš jeho "vůli" vykonávat sám.
Proč je nebezpečnější než tyran? Tyrana lze svrhnout. Algoritmus tak jednoduše ne. Tyran může selhat. Systém se adaptuje. Tyran má ego. Systém má jen optimalizační funkci. A hlavně: Tyran ví, že vládne. Systém to neví – a právě proto nepochybuje. Systém funguje podle své vlastní evoluce.
A teď ta nejnepříjemnější úvaha
Zatímco se učíme bát umělé inteligence, už dávno žijeme uvnitř jiné. Ne té digitální, ale institucionální. Vytvořené člověkem. Živené poslušností. Udržované jazykem. Ta se sama nevypne a nelze na ní jednoduše spáchat atentát. Pravděpodobně je životaschopnější než člověk. Než lidstvo.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!