Volby, lidská práva a sankce — zástěrka, ne příčina

Západní média často převádějí diskusi o Venezuelu do právního rámce, tedy že vyšetřujeme, zda byly volby „spravedlivé“, zda Maduro potlačuje opozici a porušuje lidská práva. Samozřejmě, že vnitropolitická situace v zemi je komplikovaná a zaslouží si kritické posouzení. Jenže z hlediska mezinárodního práva nemá „správnost voleb“ žádnou automatickou vazbu na blokádu svrchovaného státu nebo vojenské akce proti němu.

To je stejný logický trik, jaký jsme slyšeli v Iráku: Nepravdivé nebo přehnané tvrzení o zbraních hromadného ničení se stalo záminkou pro „humanitární“ invazi ...tohle není legitimní důvod pro sankce, blokády a hrozbu války.

Hlavní motiv: Ropné zásoby, ne práva

Podstatou konfliktu je energetická suverenita Venezuely. Caracas vlastní jedny z největších prokázaných zásob ropy na světě. To samo o sobě vysvětluje, proč se USA — stát, který sice produkuje hodně ropy, ale zároveň závisí na energii pro udržení své ekonomiky — nechce spokojit s „partnerstvím trhu“ a snaží se ji podřídit své strategii.

Připomeňme si, že Spojené státy mají nejvyšší celkovou těžbu ropy na světě, produkce je dnes velmi vysoká, v roce 2025 rekordní, přes cca 13 až 14 milionů barelů denně. Přestože je domácí produkce vysoká, spotřeba je ještě vyšší — USA dlouhodobě patří k největším spotřebitelům ropy na světě, kolem 20 milionů barelů denně (v minulých obdobích).

👉 To znamená, že i když těží hodně ropy, neprodukují dost pro pokrytí celé své spotřeby. Mají totiž vysokou poptávku, která přesahuje domácí produkci. A tak zatímco USA sankcionují Venezuelu kvůli „demokracii a lidským právům“, Saudskou Arábii, Izrael, Tchaj-wan nebo další klíčové energetické a strategické partnery podle stejného metru nekritizují, a to i když tam o demokracii nebo lidských právech hovořit téměř nelze.

👉 To není náhoda, sankcionují ty, kdo se nehodlají podřídit jejich energetickým a mocenským zájmům.

Drogy jako záminka: Selhává sama Amerika, ne Venezuela

Další mantra, kterou USA opakují, je „Bojujeme proti drogám“, ale je potřeba to rozplést:

Opioidní krize ve Spojených státech

Současná „epidemie opioidů“ ve Spojených státech nezačala na venkovských farmách v Jižní Americe; začala v americkém zdravotnictví a právních ordinacích, kde farmaceutické firmy přesvědčily lékaře, že silné opioidy nejsou nebezpečné a nezpůsobují závislost. Od 90. let 20. století byly opioidy jako oxykodon masivně propagovány a předepisovány lékaři i pacientům bez adekvátní obav z návyku. To vedlo k prudkému nárůstu závislostí a statisícům úmrtí na předávkování. Podle statistik si jen mezi lety 1999 a 2016 opioidy vyžádaly stovky tisíc životů. Více než stovka lidí umírá každý den na předávkování.

V USA se tímto způsobem rozvinula opioidní krize nebo přímo opioidní epidemie. Poprvé od první světové války se od roku 2015 snížila v USA průměrná délka života obyvatel. Mezi lety 2006‒2012 bylo v zemi distribuováno více než 76 miliard tablet proti bolesti obsahujících opioidy. Ty jako příčina úmrtí tak hladce předstihly střelné zbraně. Již dnes stojí léčení Američanů závislých na opioi­dech 80 miliard dolarů ročně. Počet vydaných předpisů na opiáty se v USA jen za léta 1991‒2011 ztrojnásobil. Závislost na těchto farmakách za posledních pět let stoupla šestinásobně.

Farmaceutické firmy jako Purdue Pharma — výrobce léku OxyContin — na tom vydělaly miliony až miliardy dolarů, a přestože se objevily obrovské žaloby, majitelé a manažeři se nepostavili před skutečný soud tak, jak by se to stalo s drobným obchodníkem, a mnohé dohody zahrnovaly právě ochranu před dalším stíháním výměnou za peníze. ZDE .

Další managementy farmaceutických firem, např. Johnson & Johnson, čelily žalobám, že zlehčovaly riziko závislosti a klamaly spotřebitele i lékaře. ZDE. Takže když USA mluví o „bojích proti drogám“ a roli Venezuely v tom jako viníka, je třeba si uvědomit, že
👉 největší problém opioidů je symptomem domácího selhání amerického zdravotního systému a farmaceutického průmyslu, nikoli důkazem o tom, že Venezuelský režim „podporuje drogové kartely“.

„War on Drugs“ jako geopolitická rétorika

Historie ukazuje, že USA velmi rády používají „válku proti drogám“ jako zástěrku pro širší geopolitické cíle. Podobně jako v 80. letech, kdy byly Afghánistán a Střední Amerika „drogovým bojištěm“, i dnes se proti Venezuele používá stejná rétorika, která maskuje skutečné ekonomické a geopolitické motivy.

Na tom nic nezmění ani to, že drogy jsou skutečný problém — jen ne ten, který by mohl odůvodnit blokády, sankce a hrozbu války proti svrchovanému státu.

Historická paralela: Opiové války, koloniální „právo“ a nerovné podmínky

Když mluvíme o tom, jak mocnosti používají drogové argumenty jako záminku, je poučné připomenout jednu z nejhnusnějších kapitol světové historie: Opiové války mezi Británií a Čínou v 19. století.

👉 Mocné USA (DNES) tvrdí, že hájí „svobodu obchodu“ a „potlačuje drogy“ — a tím si otvírá dveře k ekonomickým a strategickým výhodám, které jinak nemá právo si nárokovat. Zatímco (TEHDY) „demokratická“ Británie a Francie prosazovaly „svobodu“ a „volný obchod“ včetně vývozu a násilné ochrany obchodu s opiem do Číny!

Připomeňme si:

V 19. století (1839–1842) britská vláda a její obchodní elity naprosto cynicky využily údajného „principu volného obchodu“ jako záminku k válce s Čínou, protože chtěly donutit čínskou vládu přijmout opium jako legální exportní komoditu. Čína zakazovala dovoz této drogy právě kvůli devastujícím sociálním dopadům a masivní závislosti obyvatelstva — což byla reakce na to, že opium produkované v britských koloniích v Indii bylo masivně pašováno do Číny a způsobovalo sociální a ekonomické problémy. Ta první válka vedla k tzv. nerovným smlouvám, které nutily Čínu otevřít své trhy a přiznat privilegia Britům a dalším západním mocnostem.

Tento historický moment — známý jako Opium Wars (Opiové války) — byl vlastně zločinem ve jménu „svobody obchodu“: Mocnost tvrdila, že hájí „volný trh“ a „obchodní práva“, ale ve skutečnosti nutila suverénní stát přijmout a legalizovat obchod s destruktivní drogou. A když Čína odporovala, použila vojenskou sílu, aby dosáhla svých cílů.

Tento pojem, který se v angličtině někdy prezentuje jako „unequal treaties“ (nerovné smlouvy) znamená právě to, co to doslovně říká: Smlouvy, které byly výsledkem jednoznačné porážky jedné strany a donucení k přijetí podmínek, které nevyjadřovaly svobodné vyjednávání, nýbrž mocenský nátlak. To je přesná analogie toho, co dnes svět vidí v mnoha „humanitárních“ intervencích - maskovanou agresi v zájmu silnějšího.

Tehdy Západ zasáhl vojensky ve jménu svobodného šíření drog a dnes zasahuje sankcemi a vyhrožuje vojenským zásahem ve jménu zákazu šíření drog.

👉 Kdo ještě, byť odkojen „západním“ vzdělávacím systémem, věří v dobré úmysly tzv. Západu, nezaslouží si vznešený titul homo sapiens — tedy člověk rozumný — ale jako pravý opak by měl nést titul homo non-sapiens.

Když se zneužívá určitý problém jako záminka a přetváří se v právní a vojenský argument, výsledek vždy nahrává silnému hegemonovi a ekonomickým zájmům, nikoli skutečné spravedlnosti, lidským právům nebo zdraví lidí. My, na Západě, žijeme v zajetí svých po staletí šířených lží. Jenže indiáni, černoši, Číňané a další zvětšující se část obyvatel Země přestává věřit našim pohádkám o „dobrém bílém muži“ šířícím nezištně křesťanskou lásku. Vyrostli. Zesílili. Dospěli. Ano, měli bychom se omluvit za to, co jsme způsobili, ale zejména přestaňme lhát sobě i jim. Naše a venezuelské zájmy nejsou v rozporu. Naše a čínské zájmy nejsou v rozporu. Lidé v Evropě, USA i lidé ve Venezuele nemají protichůdné nesmiřitelné zájmy. Ty mají jen parazité Země. Těch je ovšem výrazná menšina.

Závěr: Kdo nastavuje pravidla a kdo nese důsledky

Co vlastně USA chtějí?

Pokud to zjednodušíme bez rétorických frází typu „demokracie“ či „lidská práva“, pak hlavní požadavky USA vůči Venezuelě (či vůči režimu Madura) lze shrnout takto:

  • Ekonomický zisk či kompenzace pro americké ropné firmy (např. zpět získat podíl ve Venezuele nebo zaplacení dřívějších arbitrážních nároků)
  • Oslabení národní suverenity Venezuely nad jejími zásobami ropy a schopností rozhodovat o jejich využití nezávisle na Washingtonu.
  • Odstranění současného režimu a jeho nahrazení politikem, který bude ochotnější okrást občany Venezuely a spolupracovat s US korporacemi.
  • Zamezení spolupráce Caracasu s mocnostmi jako Čína či Rusko, které se do značné míry podílejí na obchodních vztazích s venezuelskou ropou.


A než se necháme opět přesvědčit, že agrese je „záchrana“ a sankce jsou „humanitární“, je dobré si uvědomit, kdo z těchto narativů skutečně profitoval a kdo je jejich skutečným tvůrcem.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!