Úvahy o víře a míru, část 6.

Fundamentalismus a militarismus

Ted Grimsrud, 19.září 2025

Spojení mezi americkým křesťanstvím a přípravou na války a jejich vedením je dlouhodobé. V tomto příspěvku se budu věnovat své vlastní, poněkud neobvyklé cestě, jak se v tomto spojení orientovat. Vyrůstal jsem na konci 50. a 60. let a o širším světě jsem věděl jen málo. Společenské a politické proudy, které jsem popsal v dřívějších příspěvcích, jistě formovaly celkové vnímání světa, ve kterém jsem vyrůstal. Jejich dopad na mě však byl nanejvýš nepřímý. Klíčovým faktorem se pro mě časem ukázala náboženská víra. Kupodivu, moje rodina se do náboženství zapojila jen málo a moje domovská komunita byla považována za převážně nereligiózní. Přesto…

Na okraji křesťanství

Vyrůstal jsem na okraji křesťanství. V mém malém rodném městě Elkton v Oregonu navštěvovala moje rodina malý metodistický sbor, dokud mi nebylo osm let, poté sbor ukončil činnost. V té době v našem městě existoval pouze jeden další sbor, komunitní kostel. Poté, co náš metodistický kostel zavřel, jsme do tohoto kostela chodili většinu týdnů na nedělní školu.
Jako dítě jsem byl, co se týče náboženského přesvědčení, osamocený. Byl jsem však velmi zvědavý a mluvil jsem o náboženství s přáteli, i když dodnes s jistotou nevím, proč mě vlastně tolik zajímalo. Nepamatuji si nic z mých zkušeností s návštěvou kostela, co by mě kdy opravdu vážně zaujalo. Rodiče mě k přemýšlení o takových věcech nevyzývali. Mám podezření, že jsem měl přirozenou zvědavost ohledně smyslu života a náboženského rozměru. Můj zájem o Boha a důležité problémy se s přibývajícím věkem stupňoval. Když jsem začal dospívat, měl jsem rozpačitý pohled na věc a sklon k závěru, že Bůh neexistuje. Zůstalo to pro mě ale otevřenou otázkou, o kterou jsem se živě zajímal.
První krok jsem udělal na jaře druhého ročníku na střední škole. Jeden můj kamarád zemřel na rakovinu, když mu bylo přes dvacet. Jeho smrt zanechala komunitu zarmoucenou. Během jeho pohřbu jsem poprvé pocítil silný pocit Boží přítomnosti. Od té doby jsem se už nepovažoval za ateistu. Asi o rok později jsem začal trávit čas s o něco starším kamarádem, který se aktivně zapojil do baptistického sboru. Můj kamarád mě pomalu zapojil do rozhovorů o víře. Sděloval mi hlavně obecné poselství o Boží lásce a jednoduchý proces, jak dosáhnout spásy. Tento proces podle něj zahrnoval hlavně modlitbu hledajícího k Bohu modlitbou pokání za svou hříšnost a touhou důvěřovat v Ježíše Krista jako spasitele, jehož smrt na kříži otevřela cestu k Božímu odpuštění. Konečně, jednoho večera v červnu 1971, jsem se pomodlil modlitbu, kterou mi kamarád popsal. Prožil jsem to jako okamžik skutečné změny.

Ponořen s baptisty

Začal jsem chodit do kostela s kamarádem. Pastor hrál v mé výuce baptistické teologie ústřednější roli než můj kamarád. Poslouchal jsem jeho kázání a mluvil s ním. Četl jsem knihy, které doporučoval, a poslouchal nahrávky dalších učitelů. Své přesvědčení jsem orientoval kolem těchto přesvědčení. Pamatuji si čtyři klíčové myšlenky: (1) Jsme v podstatě hříšníci, odcizení všemocnému, trestajícímu Bohu. (2) Náš svět se bouří proti Bohu, který ho spravedlivě odsuzuje ke zničení. Tomuto soudu můžeme uniknout, když budeme důvěřovat v Ježíše jako svého spasitele. (3) Boží konečný soud přijde kdykoli, až se Ježíš vrátí. Pouze ti, kdo důvěřují v Ježíše, budou před tímto soudem v bezpečí. (4) Jako křesťané máme za úkol evangelizovat, využít každou příležitost, kterou máme, abychom co nejvíce lidem řekli o tomto nadcházejícím soudu a jediné Boží cestě ke spáse.
Tento teologický balíček kladl do centra víru v Ježíšovu smrt na kříži jako oběť za naše hříchy. Bůh chtěl, abychom byli spaseni, ale ne dříve, dokud nebudeme činit pokání. Boží svatost by to nedovolila. Bůh požadoval platbu za naše hříchy. Jedinou adekvátní platbou byla Ježíšova smrt jako oběť Bohu. Nikdo tyto body samozřejmě doopravdy nevysvětlil. Prostě sestavili balíček, který jsme přijali s vírou. Nedokázali jsme říct, jak tento proces funguje. V jádru tohoto pojetí křesťanství nacházíme drsnost – Boží negativní přístup, jistotu soudu a trestu a potřebu aktu nejvyššího násilí proti nevinnému Ježíši, aby se věci napravily. Ačkoli byla tato teologie zasazena do kontextu Boží lásky, ve skutečnosti měla u mnoha lidí (včetně mě) ten účinek, že vyvolala spoustu strachu a nejistoty. Jak se můžeme cítit s takto soudícím a trestajícím Bohem v bezpečí a jisti?
Tato teologie odpovídala víře naší kultury v mýtus o vykupitelském násilí – k vyřešení problémů a nalezení bezpečí je nutné páchat násilné činy. Takový mýtus sloužil jako podpora pro válečná hnutí. Potřeba vykupitelského násilí má svůj původ u Boha a odráží, jak Bůh pracuje se světem. Tato teologie dobře zapadala do myšlenky válčícího státu jako činitele Božího soudu ve světě – zejména našeho amerického státu, který Bůh tak jasně potvrdil.
Poselství v mém sboru neměla žádný smysl pro to, že Ježíš ztělesňuje cestu míru na zemi. Nenaučili jsme se, že Ježíšovi následovníci ve světě by měli být pro mír. Znali jsme Ježíše jako našeho osobního spasitele, který především žil dokonalý život, takže mohl být adekvátní obětí. Jako takový nám umožnil jít do nebe. Na tom záleželo nejvíc. Neočekávali jsme, že jeho poselství bude vodítkem pro to, jak vnímáme válku a mír v našich současných životech.
Necítili jsme žádné napětí mezi Ježíšovým poselstvím a poselstvím, které nám náš národ předával o nutnosti, ba dokonce i dobrotě válek, které vedeme. Církev silně potvrzovala Boží schválení našich válek a naši potřebu tyto války podporovat – konkrétně, v té době se jednalo o válku ve Vietnamu. V souladu s tímto válečným vlastenectvím, jsem slyšel neustálé narážky na brzy nadcházející bitvu Armageddon, kde Antikrist podpoří současné nepřátele Ameriky.
V této atmosféře jsem se náhle dozvěděl, že americký senátor za Oregon, Mark Hatfield, známý jako otevřený odpůrce války ve Vietnamu, se identifikoval jako křesťan – a nejen křesťan, ale dokonce i jako baptista. Toto zjištění mnou otřáslo a jakmile jsem mohl, promluvil jsem si o tom s pastorem. „Jak může být Hatfield opravdovým křesťanem, když se staví proti této válce?“ „Také jsem o tom přemýšlel,“ řekl pastor. „I když si nemůžeme s jistotou říci, že Hatfield není křesťan, rozhodně jsou na místě naše pochybnosti.“
Můj nacionalismus s bianco šekem dával přednost, v případě pochybností, ve prospěch amerických válek. Jako produkt zakořeněné teologie tento pohled nezohledňoval argumenty protiválečných aktivistů a netestoval je důkazy týkajícími se amerického warismu. Bianco šek má s důkazy málo společného, ​​ale jeho význam roste, protože pomáhá svým věřícím vyhnout se zvažování důkazů. Spíše než abych přemýšlel o tom, co protiváleční aktivisté říkali, odmítal jsem je na základě toho, jak vypadali, tónu, který nasazovali, a – většinou – jen na základě mého předpokladu, že nemohou mít pravdu.

Fundamentalismus a warismus

Fundamentalističtí křesťané již dlouho silně podporují americký militarismus. Jedny z nejsilnějších podporovatelů Konfederace v období před občanskou válkou a jejím pokračováním v polovině 19. století pocházely od konzervativních křesťanů. Termín „fundamentalista“ se začal používat až na přelomu 20. století, ale můžeme rozpoznat přímou linii mezi těmito konfederačními křesťany 19. století a mnoha pozdějšími fundamentalisty. Dědictví občanské války v bývalé Konfederaci zahrnovalo pokračování silného militarismu, který charakterizoval Jih od koloniálních dob. Tento militarismus úzce souvisel s křesťanskou vírou a praktikami. Můj baptistický sbor neměl otevřené vazby na Jih. Jeho denominace však měla hluboké kořeny v jižanské kultuře. Vznikl v Texasu, měl biblickou školu v jižním Missouri a jeho nejznámější pastor a kostel byly ve Virginii (Jerry Falwell).
Moje okolí mě natolik podnítilo k válečnictví, že jen umocnilo církevní tlak k témuž - k mentalitě válečnictví. Můj mírný sklon k mírumilovnému přístupu v životě se tak vytratil, když jsem se stal křesťanem. Moje nově nabytá víra mě učinila více ochotně pro válečnickým. Moje ochota být odveden do služby vyplývala ze zakořeněné teologie mých raných let. Křesťanství, do kterého jsem se ponořil, mě ale učinilo ještě ochotnějším jít do války.
Věřil jsem tomu, co mi říkala církev, že věrní křesťané by měli hlásat válku a vlastenectví. Možná jsem měl sklony zpochybňovat vietnamskou válku a militarismus, ale tyto sklony jsem poměrně dlouho potlačoval. Navíc jsem prostě neznal nikoho, kdo by nesouhlasil s tím, co mě učili v církvi. Takže když přišel čas se po mých 18. narozeninách přihlásit k odvodu, učinil jsem to s hrdostí. Při registraci jsem očekával, že bych mohl skončit ve Vietnamu. Tato myšlenka se mi moc nelíbila, ale možnost jsem přijal. Necítil jsem žádnou přitažlivost k tomu, abych byl vojákem, ale neměl jsem žádné pochybnosti o tom, zda to udělám, pokud budu povolán.

Další krok: Jít na vysokou školu

Všichni očekávali, že po dokončení střední školy opustím domov a půjdu na vysokou školu. Šel jsem ve stopách svých tří starších sester a navštěvoval Oregonskou pedagogickou fakultu v Monmouthu. Pro mě to bylo podobné jako studium na komunitní vysoké škole. Chtěl jsem splnit všeobecné požadavky a během prvních dvou let si na vysoké škole vyzkoušet základní studium. Pak jsem měl přejít na mnohem větší univerzitu a studovat žurnalistiku.
Studentský sbor se skládal převážně ze studentů z malých měst z celého státu Oregon – lidí, kteří byli hodně podobní mně. Moji nejlepší přátelé pocházeli z těch, se kterými jsem hrál basketbal, povídal si o sportu, díval se na zápasy. Pod příjemnou zábavou ze sportování a trávení času s novými přáteli jsem se ale trochu vnitřně potýkal s vnitřním dilematem. V tomto prostředí pro mě bylo těžké být křesťanem. OCE odrážela celkové prostředí v Oregonu, které nebylo zaměřené na církev. Nepomohlo ani to, že jsem křesťanství vnímal hlavně jako téma osobní spásy a evangelizace. Nevnímal jsem ho jako něco spojeného s mým intelektem. Křesťanství, které jsem přijal, ponechalo některé z nejdůležitějších prvků mého života nedotčené. Mělo jen málo co říct o novém světě intelektuálního úsilí, do kterého jsem vstoupil, když jsem nastoupil na vysokou školu. Cítil jsem se nepříjemně z hlavního úkolu, který mi byl jako křesťanu svěřen – zapojit se do osobní evangelizace s lidmi, kteří se o mě, zdálo se, nezajímali. Křesťanství jsem považoval za důležité ve svém životě, ale ve skutečnosti mělo jen málo co přispět k hlavnímu zaměření mého života v následujících čtyřech letech, tedy k dokončení vysokoškolského vzdělání. Proto jsem se cítil nesvůj.
Když se blížil konec druhého ročníku na vysoké škole, byl jsem stále sklíčený z toho, že se necítím tak věrný křesťan, jak bych měl být. Rád jsem trávil čas s přáteli. Moje oddanost čistotě mě bránila některým typickým požitkům nových vysokoškoláků. Akademicky jsem se většinou držel na uzdě. Navštěvoval jsem kurzy potřebné pro mé studium. Většina z nich se mi líbila, ale cítil jsem se dost bezcílně. Nic z mé křesťanské víry, jakkoli pro mě byla důležitá, mi nenabízelo žádné vodítko k tomu, co bych měl studovat.
Ve druhém ročníku na vysoké škole se staly dvě věci, které ovlivnily mé budoucí smýšlení o válce a míru. Za prvé, Nixonova administrativa se rozhodla ukončit odvod. Zaregistroval jsem se a dokonce mi bylo přiděleno číslo do loterie, které určovalo pravděpodobnost, zda budu skutečně odveden. Byl jsem poněkud úzkostlivý a po skončení celé věci jsem cítil úlevu. Vzhledem k mé tehdejší ochotě jít do války si nyní myslím, že konec odvodu mi umožnil, dalo by se říct, vyhnout se kulce. Toto setkání s možnou vojenskou službou na mě mělo dlouhodobý dopad, jak budu diskutovat v dalších příspěvcích. Za druhé, setkal jsem se s veterány vracejícími se z války. Tito veteráni, mnozí značně traumatizovaní a odcizení, mi poskytli okno do zkušenosti s účastí ve válce, o které jsem dříve nevěděl. Pravděpodobně toto nové uvědomění bylo první hlavní výzvou pro mou zakořeněnou teologii nacionalismu s bianco šeky. Zpochybnilo mě to dosavadní pohled docela hluboce.

[Toto je šestý ze série blogových příspěvků „Křesťanský pacifista v americkém impériu“ ( tento odkaz vás přesměruje na domovskou stránku série )
pozn. red. - uveřejněno s laskavým svolením autora Teda Grimsruda.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!