„Kurňa, včera večer mě bolely nohy jak koňa. Přišel jsem domů, lehl a spal. Snad to dnes bude lepší.“ Slyším ráno v pracovní šatně hned po obvyklém ahoj.“Co se řehtáš? Kdybych věděl, že se budeš škodolibě smát, tak držím hubu!“
„Omyl, kolego, omyl. Nesměji se škodolibě. Směji se radostí. Potěšilo mě, že se to může přihodil i mladému, třicetiletému chlapovi a nejen mi.“
„No a co? Však jsme makali jak černí, ne?“
Makali, makali. Jenže od určité doby jsem si zvykla o únavě z práce vůbec nemluvit. Občasnou vyčerpanost a různé menší i větší bolístky neřeším. Přijala jsem je jako něco, co patří k postupujícímu věku. A potichu jsem z toho důvodu, že svou práci dělám ráda a ještě nějaký ten pátek ji v klidu dělat chci. Nechci dopadnout jako Eva. Ta si jednou v družném hovoru upřimně postěžovala na projevující se známky fyzického opotřebování organismu. Chyba byla v tom, že si stěžovala mladým děvčatům.
Jen co se otočila a poodešla z doslechu ozývalo se:“Když na to nemá, atˇ jde dělat někam jinam.
Proč nám to vůbec říkala, to počítá s tím, že budeme dělat za ni?“ A od té doby je pod drobnohledem mladých, kteří čas od času konstatují, že opravdu ta Eva by měla jít dělat někam jinam. Ono ti dnešní mladí jsou velmi kritičtí k okolí a nadmíru tolerantní sami k sobě. Křehcí a zranitelní. Stále bolaví a zároveň draví jak pirani.
Ne, ne, milánci, k takovým řečem vám příležitost nedám. S pochopením si vyposlechnu vaše stesky. Jak je ta práce náročná, kdy, co a jak vás bolí. Jen prosím, nevolejte příliš často po ránu do práce, že si chcete vzít náhradní volno, anžto vám není dobře a tudíž nemůžete přijít. Taková sdělení stále těžce rozdýchávám.

„ Maminko, neříkej, že o tom nevíš. Přece jsem ti to říkala minulý týden. To fakt není možné, jak zapomínáš!“
Zapomínám. Strašák ztráty paměti na mě udělal bubu bu. Nejdříve jsem se opravdu polekala. Začala jsem se sledovat...zapomínám? Ale ještě přece není tvá chvíle. Zmizni z dohledu! Příroda je mocná čarodějka a pomůže mi v podobě ženšenu, gingo biloby a jiných vynikajících působků.
Co bych neudělala pro svoje zdraví! Přece nebudu počítat nějaký obolus. Když už, tak už :To nejlepší co je na trhu. Zásoby nakoupené, ve výhledu padesáti dnů slibované výrazné zlepšení paměti i jiné blahodárné účinky. A tak si lebedím a čekám na zázrak. Ještě ani nedostal šanci, aby se mohl uskutečnit když ...
„Je, maminko promiň. Já jsem zapomněla na čem jsme se domluvily. Opravdu je mi to líto.“
„Ale neříkej holčičko. Ty jsi zapomněla?“
„Zapomněla. To se přece může stát. Každý občas něco zapomene. Jedna informace vytěsňuje druhou a... bla, bla ...bla.“ Odkapávají slova sebe ospravedlnění.
„To je pravda. Tak jsi mě zblbla, že jsem úplně zapomněla, jak moc se mi líbily jedny střevíčky. A místo abych se z nich nyní těšila, pojídám tady gingo bilobu a zapíjím ji ženšenovým čajem. Víš co mě ta sranda stála peněz? To ti tedy pěkně děkuji!“